Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Na stránkách Wikipedie najdeme pod hlavičkou „Evoluce“ následující výměr: „Biologická evoluce je dlouhodobý a samovolný proces, v jehož průběhu vznikl z neživé hmoty pozemský život a dále se rozvíjí a diverzifikuje.“ Především tu před sebou máme dva problémy resp. nesnáze: jak můžeme mluvit o „procesu“, tj. souvislém jednom procesu, když jde nepochybně o nesmírně množství jednotlivých a také různých procesů ? Jak můžeme o „průběhu“ tohoto procesu mluvit jako o něčem kontinuálním? A za druhé: odkud vyvozujeme, že život (pozemský život) „vznikl“ z „neživé hmoty“? Proč vůbec máme za to, že život může vzniknout z neživota? – Dále tam nejdeme ještě řadu dalších nesnází: mluví se tam třeba o „přirozeném výběru“ jako o „příčině a hybné cíle evoluce“. Co z toho plyne pro otázku samého vzniku života? Jak může být přirozený výběr příčinou evoluce, když víme, že evoluce se týká jen organismů, tedy života, zatímco v „neživé hmotě“ k žádnému „přirozenému výběru“ nemůže přece docházet? – A pochopitelně další nejasnosti: jak je vůbec možná dlouhodobost vývoje, když jednotlivé organismy mají o mezenou dobu života? Je i ta dlouhodobost „samovolná“? Anebo je podmíněna nějakou aktivitou oněch jednotlivých organismů? Máme-li mít za to, že vývoj je „samovolný“, nemusíme předpokládat, že sám život jednotlivých organismů je také samovolný? A jak se slučují, jak jdou dohromady tyto dvě různé formy „samovolnosti“?
(Písek, 110128-1.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dobře Dostojevský porozuměl naší době přechodní, porozuměl, jak reformací a renaissancí a těmto v zápětí vědou rozrušena byla víra křesťanských národů a jak posud byť /22/ i v různých formách boj se vede mezi těmito dvěma názory o svět, menšina bojujících vynikne nad strany bojující a usmíří si požadavky minulosti s přítomností v harmonický celek, velká většina bojem má srdce rozervané i hlavu. Tato rozervanost je nemocí našeho věku, je zejména nemocí Ruska, v němž protivy starého a nového názoru jsou ještě ostřejší.
Proti této rozervanosti, končící beznadějností a tupostí Dostojevský staví světlé typy usmířené celosti. Této choroby XIX. století, té zvláštní bezpůdnosti, jež podle „Otcův a dětí“ Turgeněva ničeho neuznává, ničeho nectí a ke všemu se odváží s kritického hlediska, tohoto všedního liberalismu-nihilismu, Dostojevský téměř nenávidí. Proti tomuto umrtvení mravnímu i tělesnému Dostojevský rozlévá „řeky vody živé“; jednotlivec i národové udržují se jedinou silou, a tj. síla nepřetržitého a neustálého potvrzování svého bytí a záporu smrti. Pracuj každá ve svém oboru pro celek, pracuj a žij radostně, ne beze všech pochybností, ale silný dosti, promysliti se k harmonii srdce a hlavy.
To je hledání Boha. „Dobuďte si Boha prací“ – velí Šatov Stavroginu („Běsi“).
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, str. 21-22.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Tímto positivistickým historismem mnozí moderní lidé ztrácejí schopnost určitě se rozhodovat. … Kdo vidí pravdu jen ve vývoji historickém, může si ovšem takto den ze dne stavět mínění vedle mínění a nemusí ho to zarážet.
(Otázka sociální I, Praha 1946, str. 182.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

To není jen v parlamentě, nýbrž více méně všichni se podřizujeme většině: většina to řekla. Co je minorita, co je individuum? Je třeba vytknout pravidla, podle kterých se pravda určuje. Pravda není závislá na majoritě, je výsledkem práce individuální; proto pořád se určují práva, tj. pravda minority, proto dnešní problém pro parlament je: učinit takový řád volební, který by zaručoval mínění celku. …
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1931)

...Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov... Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filosofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky.
(Karel Čapek: Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 115.)