Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Teorie a praxe
Tomáš Garrigue Masaryk
(1898)
Není pochybnosti: otázka po rozdílu teorie a praxe, pokud běží o veliké masy, musí se řešit také ethicky (jak se totiž vzdělanec, filosof, specialista má chovat k lidu, k mase – otázka aristokratismu vzdělaneckého), netoliko intelektuálně. Při tom půjde o náležité vymezení a kvalifikování nejen teorie, ale i praxe.
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 115.)
vznik lístku: leden 2007
Změna a smrt | Vývoj ve světě a „věci“ | Vývoj a „věci“ | Pohyb a „věci“ | Smrt a změna | Pohyb ve světě a „věci“
Tomáš Garrigue Masaryk
(1898)
Opakuji tedy, že se nám svět a dějstvo – život – nesmí rozprsknout v herakleitovský déšť, nesmíme ve světě vidět jen vývoj, nýbrž i věci, to, co se vyvíjí. Svět není samý pohyb a samý vývoj. Marx neprávem v jediné abstrakci pohybu viděl pravou mortem immortalem. Já se proti němu držím jeho objektivismu, stavím proti jeho historismu a evolucionismu realism.
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 177.)
vznik lístku: leden 2007
Příčinnost v dějinách | Historie a příčinnost
Tomáš Garrigue Masaryk
(1898)
Historie vědecká má tedy především podávat dějinný výklad příčinný; ba právě tím se stává historie vědeckou, že studuje souvislost historických příčin a účinů.
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 172.)
vznik lístku: leden 2007
Příčinnost | Kauzalita
Tomáš Garrigue Masaryk
(1898)
Pokud jde o výklad kausální, učí zkušenost vždycky znova, že také historikové, jako ostatní lidé všichni, svazky příčinné konstatují lehkomyslně; chronologická následnost i synchronistická souslednost vykládá se bez velikých rozpaků kausálně – prostá posloupnost nebo rovnoběžnost časová, pouhé „před tím“ nebo „zároveň“ zaměňuje se s kausálním, „proto“. Snaha podávat v historii výklad příčinný je jistě oprávněná. Ale skutečný historický výklad příčinný vyžaduje velké opatrnosti a metodologické pozornosti. Zpravidla nemá dějinná událost příčinu jednu, nýbrž příčin více a obyčejně dokonce příčin velmi mnoho. Neustále působí na jednotlivce i na společnost nebe a země, působí na jednotlivce celé okolí a působí naň minulost; příčiny jsou navzájem těsně spojeny, a stejně účinky nejsou jednoduché, nýbrž složité, a proto se tak těžko najdou k jednotlivým dílčím účinkům dílčí příčiny, a je nesnadné jednotlivé prvky tak isolovat, aby se spojení pravých příčin a jejich působení s jistotou odhalilo. Tu pomáhá jen stále a pečlivé srovnávání různých účinků a příčin: Metoda historická je zvláštní druh methody srovnávací. /196/
Kromě mnohosti a složitosti příčin budeme pozorovat, jak působí: musíme tu přesně rozlišovat, zda příčiny působí stále, nepřetržitě, či zda působí přetržitě (intermitentně), působí-li snad jen občas (v určitých periodách), působí-li jen ojediněle. Při tom všem se musí měřit nebo aspoň odhadovat síla, intensita účinků, a musí se určit, které příčiny jsou důležitější, které méně důležité, které příčiny jsou podstatné, ke kterým se ještě musí brát zřetel, kterých lze už nepočítat (quantité négligeable).
Lišíme příčiny vzdálenější a bližší. Při tom myslíme buď na rozdíly časové (příčiny působící dříve – později) nebo na rozdíly v kvalitě (příčiny podstatnější – vedlejší).
Lišíme příčiny přímé a nepřímé (an příklad vliv podnebí na mravnost, na sebevražednost).
Historik bude také bedliv rozdílu, který se skrývá pod tím, co se zove příčiny příležitostní nebo prostě příležitost naproti příčině způsobující; často příčina časově poslední je jen příležitostí, kterou se dovršuje nebo umožňuje účin připravovaný, připravovaný dávno a příčinami jinými, mnohými a účinnějšími. Proto se mluví o příčinách připravujících a pomocných, o podmínce, o podmínkách, za kterých působí příčiny jiné a podobně; jazyk sám a obyčejná klasifikace dělá tu rozdíly.
Máme-li to všecko na mysli, je zřejmé, že ...
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 195-96.)
vznik lístku: leden 2008
Kontingence ve světě (a „evoluce“) | Vývoj ve světě (a kontingence) | Orientace ve světě (a kontingence) | Orientace ve světě (a kontingence)
Ladislav Hejdánek
(2007)
Víra (v kosmickém smyslu) je záležitostí orientace v čase, přesněji orientace ve světě, chápaném jako děj, mnoho dějů, mnoho událostí, do nichž se můžeme, máme a musíme v rámci svých možností zapojit, zaplést, vmísit. (Tady by bylo ještě na místě připomenout, že ta část „světa, do které se můžeme nebo máme nějak „vměšovat“, se nesmí pro nás stát pouhým naším osvětím, resp. že musíme vždy znovu dbát na to, aby se naším osvětím nestávala.) Úroveň této orientace je úzce spjata s úrovní subjektu, který se ve světě nějak orientuje (musí orientovat), ale není touto druhou úrovní naprosto jednoznačně determinována. Ani míra nedeterminovanosti (tj. kontingence) takové orientace neodpovídá zcela úrovni příslušných subjektů (jsoucen, pravých událostí), ale je relativně vyšší na nejnižších úrovních, pak výrazně klesá, ale po vzniku organismů (živých bytostí) zase postupně stoupá, a pak už většinou ve shodě s mírou složitosti organismu (řečeno s Teilhardem, s mírou centro-komplikovanosti). Proto je třeba zjistit, jaký je vlastně vztah mezi reaktibilitou subjektů různých úrovní na jedné straně a jejich orientací (resp. orientovaností) v nejbližším i vzdálenějším okolí (v okolním jejich „světě“); na první pohled se zdá být zřejmé, že nejde o prostou paralelnost, ale že vztah mezi obojím je značně komplikovaný. Objev tzv. slabé a silné síly (možná slabých a silných sil) na subatomární úrovni se zdá nasvědčovat tomu, že na těchto nejnižších úrovních (jak daleko zatím dohlížíme) určitá reaktibilita pravděpodobně je (nebo může být) nejen velmi silná vůči nejbližším okolním „jsoucnům-událostem“, ale že může za určitých okolností postupně růst a stávat se významnou, zatímco silná síla může být velmi mocné, ale s krátkým dosahem, takže s distancí rychle slábne a dále už se jeví jako nevýznamná. To nepochybně úzce souvisí s možností kontingentních situací a s jejich využíváním nebo uplatňováním, které může na nejnižších úrovních být velmi různorodé až chaotické, zatímco pak musí následovat několik rovin, na nichž tato různorodost až chaotičnost musí být nějak omezena a jakoby „ovládnuta“ (tzv. „zákonitostmi“), ovšem právě proto, aby se jisté druhy či formy kontingence mohly stát základem a východiskem nejrůznějších typů „novosti“ (nepředvídatelnosti, nerozhodnutelnosti, nekalkulovatelnosti atd.), které jsou – právě díky oněm rovinám jakoby potlačené chaotičnosti – schopny navazovat na dřívější „novosti“ a tak nezačínat vždycky znovu ab initio, tj. které tak uvolňují cestu „vývoji“ nejrůznějších typů.
(Písek, 070413-1.)
vznik lístku: duben 2007