Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Marek ()

10Potom hned vstoupiv na lodí s učedlníky svými, přeplavil se do krajin Dalmanutských. 11I vyšli farizeové a počali se s ním hádati, hledajíce od něho znamení s nebe, pokoušejíce ho. 12A on vzdech duchem svým, dí: Co pokolení toto znamení hledá? Amen pravím vám: nebude dáno znamení pokolení tomuto. 13A opustiv je, vstoupil zase na lodí, a plavil se přes moře.
Mk 8, 10 – 13
(6630, Biblí svatá, podle kral. vydání 1579-1593, Kutná Hora 1940, NZ, s. 45.)

Josef Lukl Hromádka (1925)

…každá tvořivá a živoucí zbožnost je útočná a hledá uplatnění ve všech oblastech lidské vzdělanosti. Podivuji se často, jak náš moderní člověk sice volá, aby se náboženství osvědčovalo i v praxi a veřejném životě, ale jak se zase brání veřejné údernosti náboženské a odkazuje zbožnost do problematických zákoutí citu a ideálního snění.
(3812, Katolicism a boj o křesťanství, Praha 1925, s. 60.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Co se taktiky týče, nemůže být otázka pro nás, zda radikálně či méně radikálně, nýbrž otázka je předně: je-li to správné či ne, a pak teprve, jak stát podle přesvědčení a temperamentu na této své pravdě. Nedat svého přesvědčení potlačit spolkem, stranou, ničím. Opírat se tomu ustavičnému kompromisování, které vidíme všude a všude v Čechách.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 65.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Člověk od samého svého zrodu (dokonce ještě před narozením) potřebuje pomoc nejrůznějšího typu. Zárodek by se nedožil narození bez matky; ani po narození se bez ní neobejde, a neobejde se bez asistence a pomoci mnoha dalších lidí. Ale nejen to; nejde jen o vnější pomoc a věcnou (předmětnou) asistenci, nýbrž o to, že se zrozenému človíčku musí někdo stát protějškem, „tím druhým“, vlastně spojencem a spolupracovníkem. Malý človíček od svých prvních dnů mnohé „chce“, učí se „chtít“, napřít svou vůli, něco vyžadovat (od sebe i od jiných), učí se také zaměřovat své akce a aktivity. A právě k provedení (provádění, uskutečňování) svých akcí, svých činů, každý z nás potřebuje druhé lidi. Zejména když jde o nějaký větší projekt, nějaké nové uspořádávání věcí kolem nás, prostředí, v němž žijeme, proměny okolností z nevhodných ve vhodnější atd. atp. – vždycky v takovém případě musíme apelovat na druhé lidí, žádat od nich aspoň toleranci, ale většinou přímo pomoc. A velmi často se všichni doszáváme do obtížných situací, které sami ani nedokážeme zvládnout, a někdy musíme dokonce čelit velkým, výjimečně dokonce smrtelným nebezpečím a krajnímu ohrožení. Pak potřebujeme a také vítáme záchranu ze strany druhých, očekáváme jejich solidaritu a ochotu nám přijít na pomoc a dokonce nám někdy i zachránit život. A tady dospíváme k jakési podivné, pozoruhodné mezi, jakési hranici, jaká je uložena každé lidské pomoci, i té nejodvážnější a maximálně obětavé, jaká může být třeba pomoc rodičů dětem nebo životním partnerům: v tom docela základním, v tom nejhlubším smyslu nám nikdo pomoci nemůže, nemůže nás zachránit, tj. nemůže zachránit našemu životu a životnímu usilování ten poslední smysl. Nakonec i naši nejbližší mohou jen stát při nás, ale nemohou nás „zachránit“ v posledním smyslu toho slova, nemohou nás „spasit“. Dnes se toho slova už běžně nepoužívá, stalo se jen náboženským šiboletem. Ale to vůbec neznamená, že „skutečnost“ tím termínem označovaná, by modernímu a postmodernímu člověku byla zcela cizí. Cizí a nepoužívané je jen to slovo samo; ale to neznamená nic víc, než že se už příliš opotřebovalo, ošoupalo, že jen jakožto pouhé slovo ztratilo svou „cenu“ a „platnost“ (resp. že už nám k ničemu cennému a platnému nepoukazuje, že se stalo slovem „hluchým“ a možná dokonce něčím nás iritujícím). Ale původně vlastně neznamenalo nic menšího než zachránění všeho, co jsme dělali a děláme, nebo aspoň toho nejdůležitějšího, oč nám vždycky šlo a nadále jde, tím, že to ukáže v souvislostech, majících smysl nejenom subjektivně pro nás. Potřebujeme zařadit, zapojit svůj život a také své myšlení do nějakého širšího kontextu, zejména do nějakého smysluplného dění: zkrátka a dobře potřebujeme, abychom byli do něčeho opravdu smysluplného zapojeni, abychom v takovém smysluplném dění dostali své místo. A to asi potřerbuje a jako potřebu pociťuje snad každý člověk, pokud jeho život a jeho vědomí nebyly zásadně poškozeny nějakou deprivací. (Písek, 050725-2.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Po stránce éthické stejně je otázka, jak pravda závisí na mase. Je pravda to, co majorita odhlasuje, či to, co mi individuální svědomí káže? Odtud rozpory individua proti mase; anarchism proti socialismu.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)