Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Nebylo a není lepšího křesťana v naší době než Dostojevský. Účinná láska k bližnímu vidí se v lásce k slabým, chudým, zarmouceným, špatným; mocné, bohaté, veselé, krásné a dobré není těžko milovati. S jakou láskou Dostojevský předvádí nám „Chudé lidi“, „ponížené a zarmoucené“, „zločince a trestance“: i v duši nejkleslejších vypátrá jiskru lidskosti a snaží se ji rozdmýchati v očistný plamen.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Ale kriterion pravdy, kriterion jistoty, které filosofové od počátku myšlení hledají, je něco jiného než abstrahování obecných poznatků a zkoumání, zda-li se shodují se zkušeností.
(Otázka sociální I., Praha 1946, str. 84.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Co se taktiky týče, nemůže být otázka pro nás, zda radikálně či méně radikálně, nýbrž otázka je předně: je-li to správné či ne, a pak teprve, jak stát podle přesvědčení a temperamentu na této své pravdě. Nedat svého přesvědčení potlačit spolkem, stranou, ničím. Opírat se tomu ustavičnému kompromisování, které vidíme všude a všude v Čechách.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 65.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Po stránce éthické stejně je otázka, jak pravda závisí na mase. Je pravda to, co majorita odhlasuje, či to, co mi individuální svědomí káže? Odtud rozpory individua proti mase; anarchism proti socialismu.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Jeden ze způsobů tzv. zpředmětňování něčeho, co není pouhým předmětem (tedy třeba nějaké „události“), je přesouvání všeho, co již pominulo nebo k čemu ještě nedošlo, do jakési abstraktní „přítomnosti“. Když tento způsob „zpřítomňování“ něčeho „bylého“ (nebo „budého“) do naší přítomnosti pečlivěji přezkoumáme, zjistíme, že ve skutečnosti naopak přesouváme svou vlastní přítomnost do různých jiných „aktuálních přítomností“ toho dění, té události, kterou tak „zpředmětňujeme“. Klasickým způsobem to v raných dobách filosofie provedl Zénón Elejský, když vypracoval onen známý argument, že šíp, o kterém máme – podle svědectví smyslů – dojem, že letí, musí proletět řadou bodů, a na každém z nich musí „být“, tj. stát (ergo bez pohybu). Dnes však astronomové a zejména astrofyzici dělají naprosto totéž, jen za použití nesrovnatelně sofistikovanějších prostředků. Za pomoci nejen obrovských dalekohledů, ale přístrojů, schopných analyzovat světlo, které člověk vůbec nemůže vidět, se v mysli přesouvají do minulosti vzdálené nejen miliony, ale dokonce miliardy let. A na základě takřka „zanedbatelných“ empirických „dat“ konstruují dávno již neexistující vesmírné objekty a procesy, a narativně je zpracovávají do jakýchsi „událostí“, jež začleňují k jiným událostem tak, že jim z toho nakonec v myšlenkách povstává jakási „historie“ celého Vesmíru. Ovšem tato „historie“ je redukována jen na „vnější“ stránku toho, co se dělo, ba možné jen na tu stránku, kterou se podařilo „zpředmětnit“, neboť mnohé se stále ještě zpředmětnit nezdařilo. A tak se tito odborníci pokoušejí zkonstruovat „běh kosmického času“, ovšem času tak zpředmětněného, že je převeden na časovou škálu, kterou jsme si sami vymysleli.
(Písek, 090421-1.)