Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Všechno, co můžeme pozorovat ve světě kolem sebe (ve vesmíru), jeví zřetelné znaky pohyblivosti, proměnlivosti, procesuálnosti, událostnosti. Relativně k tempu svého života a prožívání považujeme některé pohyby a změny za mimořádně rychlé, jiné za mimořádně pomalé, a některé – pochopitelně jen v důsledku svého omylu – dokonce za neměnné. Už v archaických dobách byly pohyby a proměny ve vědomí lidí relativizovány (a dokonce neutralizovány, protože se někdy iritujícím způsobem zadírají do našeho vědomí) jakýmsi celkovým přístupem, blíže pochopitelně nezdůvodněným, předpokládajícím, že se všechno jakoby vrací a opakuje (tzv. mýtus věčných návratů). Nikdy však nebyla ani po vynálezu pojmovosti a po ustavení filosofie náležitě položena otázka, jak vlastně souvisí (skutečně, tedy nikoli nějakou asociací ve vědomí pozorovatele) kterákoli fáze událostného dění s jinými fázemi (a tedy také s počátkem a koncem události). Můžeme tuto otázku také trochu změnit: v čem spočívá odlišnost souvislosti kterékoli fáze určité události k jiným fázím téže události od souvislosti oné fáze s čímkoli mimo rámec téže události (tedy např. s určitými fázemi jiných událostí).
(Písek, 060907–4.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Na procesy a procesuální dění se obvykle díváme tak, že nejmladší (subjektně) fáze považujeme za nejstarší (tj. kdy ještě událost byla velmi mladá, ale od té doby už uběhla velmi dlouhá doba), zatímco současné (nebo závěrečné) fáze považujeme za nejnovější, i když jsou vlastně – co do stavu – nejstarší. Lidem většinou orientace v čase dělá zprvu podobné potíže jako orientace v prostoru (pravá – levá). Teprve po náležitém promyšlení se ukazuje, že rozhodující je nikoli hledisko subjektu (pozorovatele), nýbrž skutečné dění, tedy jeho skutečný spád, směr, hybnost. Každá událost začíná přece tím, že zatím ještě z naprosté většiny není, ale teprve nastává, pak pokračuje tím, že již nastalé odsouvá do minulosti (bylosti) a naopak to, co se ještě neudálo, vtahuje do aktuálnosti a pak opět přesouvá do minulosti (bylosti). Jinak řečeno: čím jsme starší, tím víc se vzdalujeme svému mládí, ale zároveň jsme – jakožto staří – tím nejnovějším, kdyžto naše mládí je tím nejstarším. Jak je to možná, že se v tom tak snadno mýlíme? Je tomu tak proto, že ve své iniciativní aktivitě nepochybně směřujeme do budoucnosti; aktivita, zaměřená jen na zachování již jsoucího, je někdy významná a dokonce nezbytná, ale je druhořadá, pomocná, služebná.
(Písek, 150622-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Dění není pouhou postupnou řadou okamžitých změn, ale má jakousi svou kontinuitu. Tato kontinuita může být někdy jen zdánlivá (protože jde vlastně jen o „setrvačnosti“); pokud zdánlivá není, je založena na aktivitě nižších událostí (a jejich subjektů). Na rozdíl od změny, která je chápána jako okamžitá, momentální, dění předpokládá jakousi souvislost předcházející fáze s následující. A to zase předpokládá jakousi organizaci do „řad“. Když tato organizovanost pokročí na vyšší úroveň, dochází k uzavření určité části dění do jakýchsi mezí či hranic, takže můžeme např. mluvit o počátku dění nebo o jeho konci. Pokud je toto uzavření (které je vždy relativní a tedy za určitých okolností prostupné), můžeme mluvit o dění událostném, tj. můžeme je považovat za (opět relativní) „celek“.
Jazykově: blízké je slovo „dějství“, které ukazuje především na divadelní provedení hry. Anglicky to zní buď „events“ nebo „proceedings“. Francouzsky to lze přeložit jako „évènement“ nebo také „occasion“ (spíše příležitost) či „incident“. Německy lze také říci „Ereignis“ nebo „Vorfall“; i Vorkommnis, případně i Begebenheit. To vše okazuje ovšem spíš na „událost“ než na dění, tj. událostné dění.
(Písek, 130520-2.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dobře Dostojevský porozuměl naší době přechodní, porozuměl, jak reformací a renaissancí a těmto v zápětí vědou rozrušena byla víra křesťanských národů a jak posud byť /22/ i v různých formách boj se vede mezi těmito dvěma názory o svět, menšina bojujících vynikne nad strany bojující a usmíří si požadavky minulosti s přítomností v harmonický celek, velká většina bojem má srdce rozervané i hlavu. Tato rozervanost je nemocí našeho věku, je zejména nemocí Ruska, v němž protivy starého a nového názoru jsou ještě ostřejší.
Proti této rozervanosti, končící beznadějností a tupostí Dostojevský staví světlé typy usmířené celosti. Této choroby XIX. století, té zvláštní bezpůdnosti, jež podle „Otcův a dětí“ Turgeněva ničeho neuznává, ničeho nectí a ke všemu se odváží s kritického hlediska, tohoto všedního liberalismu-nihilismu, Dostojevský téměř nenávidí. Proti tomuto umrtvení mravnímu i tělesnému Dostojevský rozlévá „řeky vody živé“; jednotlivec i národové udržují se jedinou silou, a tj. síla nepřetržitého a neustálého potvrzování svého bytí a záporu smrti. Pracuj každá ve svém oboru pro celek, pracuj a žij radostně, ne beze všech pochybností, ale silný dosti, promysliti se k harmonii srdce a hlavy.
To je hledání Boha. „Dobuďte si Boha prací“ – velí Šatov Stavroginu („Běsi“).
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, str. 21-22.)

Ladislav Hejdánek (2012)

„... Já sám jsem zatím naprosto přesvědčen, že a) obecný čas je až následkem (synkrezí) jednotlivých „polí“ časujících událostí, b) původní čas má pluralitní charakter a je vždy neodlučitelně spjat s jednotlivými časujícími událostmi, c) tyto jednotlivé časy mají stejný směr jako příslušné události samy, tj. od budoucnosti přes přítomnost k minulosti. Kauzalismus je založen na předsudku, že veškeré dění je možno ztotožnit s tím, co po něm zůstává jako pouhý relikt (a to jen v případě, že na nižší úrovni se něco jako stavební materiál děje významně pomaleji než sama celá událost vyšší úrovně ...“ (LvH z e-mailu Aleši Havlíčkovi 2.9.12). – Myšleno důsledně, žádné „dění“ není a nemůže být pouze mechanické, ale jsou změny (nepochybné změny), které se v „obecném čase“ dějí jakoby ryze kauzálně, tj. „jeví se“ tak, takže jsou jakousi zkušenostní oporou kauzalismu. A tak je myšlenkově konstruováno takové hypotetické dění jako dělitelné, a to tak dlouho, až se dojde k čemusi dále již nedělitelnému (a-tomos), které se „uvnitř“ už dít nemůže, neboť už není uvnitř vůbec strukturované (ergo ani časově, takže je „věčné“, tj. nevzniklé a nezanikající. V tomto pojetí jsou veškeré proměny a změny chápány pouze jako proměny sestav něčeho, co se uvnitř ani navenek nemění, ovšem s výjimkou místa, na kterém právě jsou (a které mohou právě také již opouštět, tedy s výjimkou jejich místního pohybu). – Na druhé straně je otázkou, zda je možné ryze nemechanické dění resp. nesouvislé mechanicky s jinými případy dění, a pokud ano, kdy a kde. Zatím musíme zcela vypustit problém dění ryze nepředmětného, tj. dění, které se ještě žádným způsobem nezpředmětnilo, neuskutečnil v podobu jsoucna, které má své nitro i svůj vnějšek. (Pokud by mělo jít o dění mimosvětné, tj. virtuální, šlo by nejspíš jen o základní úrovně, na nichž se ještě nikterak nemohla uplatni reaktibilita.) Jakmile jde už o uskutečňování „ve světě“, vždycky tu hraje úlohu mnoho jiných dění, vůči nimž má ono „výchozí“ předmětnou „tvář“, na kterou ona jiná dění mohou reagovat.
(Písek, 120902-2.)