Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Filosofie Dostojevského má svůj zvláštní význačný ráz v realismu etickém. Všecky jeho spisy neseny jsou k nejvyšším cílům, ale nikde nekáže. Dostojevský není žrec; je o víře své naprosto přesvědčen, ale nestává se fanatikem ani tehdy, kdy přímo se utkává s odpůrci. Je ke všem tolerantní, vždy milý, a přece neúprosně důsledný. Spravedlnost přijímáš u Dostojevského bez reptání.
Snad je v tom kus slovanství: i nejvyšší autoritu nedovedeme dobře pojímati jakožto vnější, musí nám býti vniterně posvěcena. Dostojevský proto nemá smyslu pro nějaký kategorický imperativ, a přece opravdovost a svatost mravních zásad nikým se tak živě nepociťuje, jako Dostojevským. Už Tolstoj šel mezi kazatele, – Dostojevský vyloží ti dobré i špatné jednání a posoudí, že odsoudíš pak sám citem i rozumem.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 17.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Kristus člověku doporučil jen svobodu: s holýma rukama šel mezi lid, spoléhaje na vítězství pravdy Boží, na vítězství svobody. Proto neuposlechnul pokušitele, který mu nabízel své prostředky, jimiž by mohl opanovati národy. Nechtěl zázrakem z kamene učiniti chléb, – ač věděl, že by si masy lidu tím získal, neboť psáno jest, že ne samým chlebem živ bude člověk. Odmítl i druhý zázrak, jejž po něm vyžadoval pokušitel, ač věděl, že zázrakem podmaniti by si mohl zástupy. A nepřijal od zlého moc nad královstvími světa, nechtěl mocí udržeti lid v pořádku. Zázrak, tajemství a auto/21/rita jsou zajisté jediné tři síly na zemi, jimiž opanovati se dá svědomí těch „slabosilných“ buřičů, jediné tyto tři síly zaručují slabosti lidské štěstí – ale štěstí postrojené mechanicky, štěstí vnější, ne vnitřní, vyplývající z plné svobody svědomí, podčiněného toliko Nejvyššímu.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 20-21.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Tak historie je boj víry a nevěry – nevěra buduje štěstí lidí vnějšími prostředky, zázrakem, tajemstvím a autoritou, víra hledá a nalézá štěstí ve svobodě svědomí. Jen víra snese svobodu, nevěra svobodu převrací v anarchii a vzpouru, aby konečně upadla v pesimism, z něhož sebevražda jediným je východištěm. A k tomu konci dospělo nynější století: odchováno jsouc filosofií vzpoury a negace končí pesimismem a sebevražedností…
Z této říše temnoty jediným je východištěm žíti podle čistého a neporušeného učení Kristova a to nalezneš v evangeliu; Dostojevský ukazuje je v církvi pravoslavné, pokud zachovala učení pravé.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 21.)

Tomáš Garrigue Masaryk (189.)

Také materialism ekonomický dává si nakonec otázku psychologickou a sociologickou: Co vlastně hýbe člověkem, ať už ho studujeme jako individuum nebo jako člena sociálního a historického celku? Je v něm vis motrix jen jedna? Či si máme představovat, že je takových hybných sil více? Jsou v něm vedle jedné hybné síly hlavní ještě hybné síly jiné, podřízené? V čem tkví konec konců duševní aktivnost člověka, a ještě více než aktivnost (nástroj je také aktivní a přece „pasivní“, to jest je hnán parní silou nebo rukou), jeho spontánnost? Jak veliká je tato spontánnost, to jest do které míry je člověk hnán vnějším okolím, osudem, Prozřetelností? Do které míry jsme pány svého života individuálního, svého života historického? Do které míry jsme na přírodě a na vnějším vývoji nezávislí, do které míry jsme – jedním slovem – svobodni?
(.... – Otázka sociální I., Praha 1946^3(české), str. 208.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Historicky došlo k tomu, že vědci se stále jednostranněji orientovali na „danou“ skutečnost, čímž měli na mysli takovou skutečnost, o níž se každý může znovu přesvědčit tím, že zopakuje vše, co důležitého učinil nějaký vědec před ním a dosáhl tím nějakého nového poznatku. Toto pravidlo je prakticky zákonem pro všechny exaktní vědy, a dnes i pro vědy, které usilují o to, aby exaktními také mohly být a aby se jimi skutečně staly, tedy například – a zejména – i vědy o životě (biologie, ale také medicína etc.). Ono „opakování“ mělo pochopitelně nejdříve (velmi dávno) následující podobu: někdo upozornil, že někdo nebo něco důležitého „támhle“ je (a třeba na to jen ukázal). Ostatní (nebo jen „ten druhý“) se tam podívali, zda to také uvidí (a tím zopakovali, co učinil a co uviděl ten první). Přihlédneme-li k tomuto pravidlu blíže, nemůžeme nevidět jisté problémy a potíže, s nimiž je uznávání a dodržování tohoto pravidla nutně spojeno. Především je zřejmé, že když jeden člověk (a může to být vědec) něco nového zjistí a objeví, a když na to upozorní druhého, nutně uplyne nějaká doba, takže když ten druhý se podívá stejným „směrem“ a když vskutku uvidí to, nač ho upozornil kolega, vidí a sleduje už něco jiného, protože všechno je v pohybu, všechno se mění, a zdá-li se nám, že se něco nemění, je to pouze proto, že skutečné změny přehlížíme. Všechno záleží na tom, jak rychle změny probíhají a kolik času uplyne mezi původním a tím dalším pozorováním. Tak třeba ještě Aristotelés mohl být přesvědčen, že hvězdná obloha je „nejblíž Pravdě“, protože se jen otáčí, ale jinak zůstává zcela beze změny. My dnes – dost dlouho po opuštění geocentrismu – víme, že v pohybu nejsou jen planety a jejich měsíce, ale hvězdy samy, celé galaxie a kupy galaxií, prostě vše velké i malé. Všechno se tedy ustavičně proměňuje – jak tedy se můžeme „exaktně“ soustřeďovat právě na to (a možná pouze na to), co zůstává stejné? Najednou vidíme, jak to s sebou přináší některé obrovské problémy, kterých si minulé věky vůbec nebyly vědomy, a pokud ano, kterých si málo všímaly a které odsouvaly stranou.
(Písek, 080622-1.)