Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

… Ale věc je ještě složitější: vposledu nejde o totožnost „pojmů“, nýbrž o totožnost toho, čeho jsou ty pojmy myšlenkovým uchopením, tj. – jak by řekl třeba Husserl – totožnost jejich intencionálních objektů (předmětů). Vedle slova „Bůh“ nebo „Pravda“ a vedle nějakých příslušných „pojmů“ je tu daleko nejdůležitější věcí to, co je těmi slovy a pojmy „míněno“. A tady je třeba rozumět, že dvěma (nebo vícero) poněkud odlišnými pojmy (zapojenými do poněkud odlišných pojmových čili logických kontextů) je přece jen možno mínit „totéž“ v novém smyslu: nikoli totéž jako v uvedeném příkladu geometrie (kde „totéž“ je zajištěno přesně míněným pojmem třeba trojúhelníku, přičemž trojúhelník se nikde v našem vesmíru jako „reálná“ skutečnost nevyskytuje, jen jeho přibližné napodobeniny – na tom kdysi stavěl Platón a před ním pythagorejci), nýbrž v novém smyslu: různá pojmová uchopení, tj. různá pojetí, různé koncepce mohou být vposledu jen od sebe se lišícími pokusy myšlenkově uchopit touž „skutečnost“, kterou nelze ztotožnit ani se slovem (a jeho významy), ani s pojmy (jimiž ty významy upřesňujeme a vymezujeme), ale ani s myšlenkovými modely, přes něž a jejichž prostřednictvím se chceme myšlenkově třeba trochu odlišnými cestami vztáhnout přece jen k „témuž“, které – právě proto, že je „skutečností“ – není součástí ani složkou našeho přístupu, našeho myšlení a vědomí atd. (což ovšem ještě vůbec neznamená, že to musí být skutečnost předmětná, „objektivní“ – to pak má své méontologické důsledky). Já mám za to, že zejména autor čtvrtého evangelia (připisovaného apoštolu Janovi) věděl daleko lépe, protože mnohem přesněji rozlišeně, jak je třeba uchránit některé rysy židovského a specielně Ježíšova myšlení proti zkreslujícímu a tím deformujícímu vlivu helenismu (a tím už myšlenkově poněkud upadlého řectví, hellénství), než ostatní také kanonizovaní evangelisté. Vědomě a cílevědomě užíval formulací, které byly nejen v napětí, ale přímo v rozporu s tím, co příslušná řecká slova sugerovala (už třeba v prologu, kde čteme, že „pravda se stala“ a „přišla mezi nás“ – což v řeckém kontextu prostě nemá žádný dobrý smysl). Tím se také otvírá lepší porozumění tomu, proč je součástí hebrejské verbální i literární tradice, že se něco – předpojmově – „míní“ tak, že se o tom vypovídá několika různými způsoby hned po sobě a vedle sebe; a také tomu, proč Ježíš o sobě říká, že je – zároveň ! – cestou, pravdou i životem. To nejsou jen „básnické“ nebo“řečnické“ ozdoby, ale má to hluboký a dalekosáhlý význam, vůbec ne rozostřující, nýbrž naopak daleko přesněji zaostřující !
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-3b.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Co se taktiky týče, nemůže být otázka pro nás, zda radikálně či méně radikálně, nýbrž otázka je předně: je-li to správné či ne, a pak teprve, jak stát podle přesvědčení a temperamentu na této své pravdě. Nedat svého přesvědčení potlačit spolkem, stranou, ničím. Opírat se tomu ustavičnému kompromisování, které vidíme všude a všude v Čechách.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 65.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Po stránce éthické stejně je otázka, jak pravda závisí na mase. Je pravda to, co majorita odhlasuje, či to, co mi individuální svědomí káže? Odtud rozpory individua proti mase; anarchism proti socialismu.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

... ; filosofie se nesmí pokládat za něco jen knižního, filosofie je a chce být životem – ...
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 116.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Není pochybnosti: otázka po rozdílu teorie a praxe, pokud běží o veliké masy, musí se řešit také ethicky (jak se totiž vzdělanec, filosof, specialista má chovat k lidu, k mase – otázka aristokratismu vzdělaneckého), netoliko intelektuálně. Při tom půjde o náležité vymezení a kvalifikování nejen teorie, ale i praxe.
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 115.)