Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dostojevský je realistou. Touto kvalifikací není dnes mnoho řečeno. „U idealisty i realisty, jsou-li toliko čestní a velkodušní, jedna a táže podstata – láska k člověčenstvu a jeden a týž předmět člověk, toliko formy představivosti jsou rozličny.“ Tak Dostojevský sám se vyslovil v krásné stati, ve které idealisty povzbuzuje, aby se za idealism nestyděli. Kdo při slově realism pamatuje na Zolu, Bourgeta, Ibsena a jiné, nemá o realismu Dostojevského ponětí. Můžete si představiti realistu, jenž tvrdě věří v Boha a nesmrtelnost? Je vám realistou, kdo lásku k vlasti zakládá na víře v budoucí život? Je realistou, kdo neodsuzuje šmahem víru, kdo o překot a bez kritiky nepřijímá moderní ideje a s láskou vybírá každé dobré jádro, jež vyzrálo v minulosti? Je realistou, kdo z evangelia čerpá pravidla svého žití a je realistou, kdo za to všecko se nestydí, ale neohroženě bojuje všecek život proti tomu, co veliký dav polovičaté inteligence svým areopagem mudrcův a poetů a spisovatelů den ode dne slavnostně prohlašuje za nové evangelium a poslední slovo osvěty a pokroku?
Ne Dostojevský realismem, realism Dostojevským se určuje.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 15-16.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Filosofie Dostojevského má svůj zvláštní význačný ráz v realismu etickém. Všecky jeho spisy neseny jsou k nejvyšším cílům, ale nikde nekáže. Dostojevský není žrec; je o víře své naprosto přesvědčen, ale nestává se fanatikem ani tehdy, kdy přímo se utkává s odpůrci. Je ke všem tolerantní, vždy milý, a přece neúprosně důsledný. Spravedlnost přijímáš u Dostojevského bez reptání.
Snad je v tom kus slovanství: i nejvyšší autoritu nedovedeme dobře pojímati jakožto vnější, musí nám býti vniterně posvěcena. Dostojevský proto nemá smyslu pro nějaký kategorický imperativ, a přece opravdovost a svatost mravních zásad nikým se tak živě nepociťuje, jako Dostojevským. Už Tolstoj šel mezi kazatele, – Dostojevský vyloží ti dobré i špatné jednání a posoudí, že odsoudíš pak sám citem i rozumem.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 17.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Kristus člověku doporučil jen svobodu: s holýma rukama šel mezi lid, spoléhaje na vítězství pravdy Boží, na vítězství svobody. Proto neuposlechnul pokušitele, který mu nabízel své prostředky, jimiž by mohl opanovati národy. Nechtěl zázrakem z kamene učiniti chléb, – ač věděl, že by si masy lidu tím získal, neboť psáno jest, že ne samým chlebem živ bude člověk. Odmítl i druhý zázrak, jejž po něm vyžadoval pokušitel, ač věděl, že zázrakem podmaniti by si mohl zástupy. A nepřijal od zlého moc nad královstvími světa, nechtěl mocí udržeti lid v pořádku. Zázrak, tajemství a auto/21/rita jsou zajisté jediné tři síly na zemi, jimiž opanovati se dá svědomí těch „slabosilných“ buřičů, jediné tyto tři síly zaručují slabosti lidské štěstí – ale štěstí postrojené mechanicky, štěstí vnější, ne vnitřní, vyplývající z plné svobody svědomí, podčiněného toliko Nejvyššímu.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 20-21.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Tak historie je boj víry a nevěry – nevěra buduje štěstí lidí vnějšími prostředky, zázrakem, tajemstvím a autoritou, víra hledá a nalézá štěstí ve svobodě svědomí. Jen víra snese svobodu, nevěra svobodu převrací v anarchii a vzpouru, aby konečně upadla v pesimism, z něhož sebevražda jediným je východištěm. A k tomu konci dospělo nynější století: odchováno jsouc filosofií vzpoury a negace končí pesimismem a sebevražedností…
Z této říše temnoty jediným je východištěm žíti podle čistého a neporušeného učení Kristova a to nalezneš v evangeliu; Dostojevský ukazuje je v církvi pravoslavné, pokud zachovala učení pravé.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 21.)

Tomáš Garrigue Masaryk (189.)

Také materialism ekonomický dává si nakonec otázku psychologickou a sociologickou: Co vlastně hýbe člověkem, ať už ho studujeme jako individuum nebo jako člena sociálního a historického celku? Je v něm vis motrix jen jedna? Či si máme představovat, že je takových hybných sil více? Jsou v něm vedle jedné hybné síly hlavní ještě hybné síly jiné, podřízené? V čem tkví konec konců duševní aktivnost člověka, a ještě více než aktivnost (nástroj je také aktivní a přece „pasivní“, to jest je hnán parní silou nebo rukou), jeho spontánnost? Jak veliká je tato spontánnost, to jest do které míry je člověk hnán vnějším okolím, osudem, Prozřetelností? Do které míry jsme pány svého života individuálního, svého života historického? Do které míry jsme na přírodě a na vnějším vývoji nezávislí, do které míry jsme – jedním slovem – svobodni?
(.... – Otázka sociální I., Praha 1946^3(české), str. 208.)