Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dobře Dostojevský porozuměl naší době přechodní, porozuměl, jak reformací a renaissancí a těmto v zápětí vědou rozrušena byla víra křesťanských národů a jak posud byť /22/ i v různých formách boj se vede mezi těmito dvěma názory o svět, menšina bojujících vynikne nad strany bojující a usmíří si požadavky minulosti s přítomností v harmonický celek, velká většina bojem má srdce rozervané i hlavu. Tato rozervanost je nemocí našeho věku, je zejména nemocí Ruska, v němž protivy starého a nového názoru jsou ještě ostřejší.
Proti této rozervanosti, končící beznadějností a tupostí Dostojevský staví světlé typy usmířené celosti. Této choroby XIX. století, té zvláštní bezpůdnosti, jež podle „Otcův a dětí“ Turgeněva ničeho neuznává, ničeho nectí a ke všemu se odváží s kritického hlediska, tohoto všedního liberalismu-nihilismu, Dostojevský téměř nenávidí. Proti tomuto umrtvení mravnímu i tělesnému Dostojevský rozlévá „řeky vody živé“; jednotlivec i národové udržují se jedinou silou, a tj. síla nepřetržitého a neustálého potvrzování svého bytí a záporu smrti. Pracuj každá ve svém oboru pro celek, pracuj a žij radostně, ne beze všech pochybností, ale silný dosti, promysliti se k harmonii srdce a hlavy.
To je hledání Boha. „Dobuďte si Boha prací“ – velí Šatov Stavroginu („Běsi“).
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, str. 21-22.)

Maurice Blondel (1904)

... Každá věda tedy není nic jiného, než perspektiva, otevřená směrem k ostatním, které kontroluje a ji/162/miž je kontrolována, než určitý pohled na konkrétní skutečnost, kde jedině se tyto různé paprsky mohou sejít, než střídavý rytmus života a reflexe, jednání a myšlení, které se vzájemně osvětlují, vymezují a dokazují. Dokud si věda uvědomuje, že je abstrakcí neodlučitelně spojenou s jistým myšlením a s jistým životem, z něhož se živí a jejž sama zase buduje, dotud je užitečná a na svém místě. Jakmile se však tato abstrakce začne izolovat jako abstrakce, jakmile nějaká věda ze své nezávislosti v oblasti vlastního bádání dojde k závěru jakési soběstačnosti, v té chvíli začíná obyčejnou pracovní metodu podvodně povyšovat na negativní a tyranskou doktrínu. Chtěj nechtěj dospívá k této subtilně obhroublé iluzi: věří, že je-li nezbytné a je-li na místě, aby se duchovní práce dělila, bude skutečnost rozdělena stejně jako věda.
(Naukové výpovědi a dějiny, in: Pravda poznání a činu, Praha 1971, str. 161-62.)

Karl Jaspers (1962)

... Wissenschaftliche Erkenntnis vermag das Leben nicht zu tragen, sie kann nicht einmal begründen, warum sie selber sein soll. Sie fördert die Zerstreutheit. ...
(Philosophie und Welt [Gespräch], in: 3366, Provokationen, Piper,
München 1969, S. 34.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Tímto positivistickým historismem mnozí moderní lidé ztrácejí schopnost určitě se rozhodovat. … Kdo vidí pravdu jen ve vývoji historickém, může si ovšem takto den ze dne stavět mínění vedle mínění a nemusí ho to zarážet.
(Otázka sociální I, Praha 1946, str. 182.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

To není jen v parlamentě, nýbrž více méně všichni se podřizujeme většině: většina to řekla. Co je minorita, co je individuum? Je třeba vytknout pravidla, podle kterých se pravda určuje. Pravda není závislá na majoritě, je výsledkem práce individuální; proto pořád se určují práva, tj. pravda minority, proto dnešní problém pro parlament je: učinit takový řád volební, který by zaručoval mínění celku. …
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)