Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.
Václav Frei
(2008)
Zmínil jsem se o profesorech Hromádkovi a Součkovi. První z nich byl mezi námi jen několikrát. Pamatuju se, že – už v průběhu koncilu – vřele mluvil o Janu XXIII. jako o mnohými vytouženém „dobrém papeži“, a velmi oceňoval obrat k ekumenismu. Pro kontrast citoval encykliku Pia XI. Mortalium animos (1928). Ta ekumenismus tvrdě odmítla a měla nevlídná slova o protestantech: PRÝ na ně papež vztáhl Pavlova slova „jejichž bohem je břicho a sláva v hanbě jejich“. To se mi tak bolavě zaseklo do paměti, že jsem se po té encyklice silně pídil. Denzinger (34. vydání, 1967) z ní má jediný neslavný odstavec (3683). Až po letech mi ji vydolovali v knihovně KTF skrytou v jiné knize. Samostatně asi nevyšla, a není čeho želet. Ale ta invektiva v ní k mé úlevě není. – K J. L. Hromádkovi ještě dodávám, že se jeho politické postoje z doby před prozřením v srpnu 1968 do semináře nijak nepromítaly.
(Z příspěvku o semináři v Jirchářích, na schůzce Opus Bonum, 18. 10. 08 – z e-mailu red. P. Mareše.)
date of origin: říjen 2008
Ladislav Hejdánek
(2012)
Bedřich Loewenstein ve svém „autorském dovětku“ (sám jej označuje za „sebekritický“, což ovšem moc neplatí) říká, že „historici minulost nekonstruují, i když nemají před sebou neutrální objekt zvaný minulost, a výsledek bádání závisí i na našem způsobu tázání“. To je polopravda, těžící z nepozornosti těch, kdo to čtou. Kdyby opravdu platilo, že historici minulost nekonstruují, pak je třeba se tázat: a kde se tedy minulost vlastně bere? Vždyť minulost vlastně „není“ – proto se o ní mluví jako o „minulé“, kdysi proběhlé, ale dnes už „nejsoucí“! Z minulosti pozůstávají různé relikty, předměty, písemné záznamy, obrazy a obrázky (dnes už i magnetofonové a jiné nahrávky nebo natočené filmy apod.). Ale sama minulost je pryč; to, co z ní zůstává, je přítomné, protože díky různým „materiálům“ přetrvalo. A na základě těchto materiálů je možné postavit, sestavit, konstruovat jakýsi celkovější obraz té nebo oné události jakožto části toho, co se kdysi stalo, ale co samo bylo „obklopeno“ mnoha jinými událostmi a spolu s nimi se podílelo na tom, co tehdy „bylo“, ale dnes už není. Takže ono Loewensteinova polopravda je založena na dvojím omylu: především na tom, že historici minulost nekonstruují. Ta mylnost a to odvádění pozornosti od podstatného spočívá v tom, že ovšem minulost jako to, co kdysi proběhlo a skončilo, ale dál už není, nejen historici, ale vůbec nikdo nemůže ovlivňovat dodatečně tak, aby to tehdy bylo proběhlo jinak. Tato kdysi byvší minulost proběhla a odplynula, a tu ovšem nejen historici, ale vůbec nikdo nemůže dodatečně, tj. dozadu změnit tak, aby opravdu byla jiná než skutečně byla. Ale to, co historici „popisují“, co „interpretují“ a „líčí“ jako aktuálně míněnou skutečnost, není ona již nejsoucí minulost, nýbrž aktuálně dnes a tím či oním historikem líčená a interpretovaná „historie“, tedy dnešní líčení, jak to (prý) tehdy bylo. A pokud se historik nechce omezit na překládání oněch reliktů, které nám z oné minulosti zbyly, musí je nějak dávat do souvislostí (v nichž momentálně už nejsou), musí je zařadit a interpretovat – tedy jinak řečeno, musí z nich stavět svou konstrukci minulosti, a musí (měl by) to dělat tak, aby jeho konstrukci neodporoval žádný z oněch reliktů, které po kdysi skutečné minulost zbyly.
(Písek, 121227-1.)
date of origin: prosinec 2012