Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ferdinand Peroutka (1924)

… Ne, /36/ nechtěl bych, aby nám vládl p. prof. Rádl. Zazoufal bych, kdybych procitl jednoho dne a na nárožích visely plakáty, že od nynějška bude vládnout profesor Nejedlý. Vláda filosofů … Ale filosofové …
(Co jest lid? in: 6786, O věcech obecných I., Praha 1991, str. 35-36.)
[pův. in: Přítomnost I, č. 50 (25.12.1924), s. 789-91; č. 51 (1.1.1925), s. 802-04.]

Ladislav Hejdánek (1993)

Emanuel Rádl, jehož stodvacáté výročí narození si právě připomínáme, není jen jednou z mimořádně významných kulturních osobností, o kterých u nás donedávna málokdo věděl a kterých si bohužel stále ještě nedovedeme dost vážit. To by souviselo jen s oním katastrofálním poklesem smyslu pro dějiny, z nichž jsme byli všichni po dvě generace (a možná déle) páčeni a od nichž jsme byli odtrhováni. Rádl vybočuje zvláštním, jedinečným způsobem i z řady nejlepších synů a dcer našeho národa. Jan Patočka, náš největší myslitel této doby, označil jednou Rádla za největšího myslitele první republiky. Když se řekne „největší“, může to znamenat také jen „největší v našich poměrech“. Sám Patočka řekl ostatně také, že Rádl byl „možná nejsilnějším českým filosofem“. To je až dosud nejvyšší uznání, kterého se dostalo tomuto mysliteli od jiného myslitele, o jehož kompetenci nemůže být pochyb a který zároveň nemůže být podezírán z nějakých přemrštěných sympatií k Rádlovi a tedy z nepřiměřeně nadneseného jeho hodnocení. A přece je to po mém soudu ještě málo, a to nejen proto, že takovou Patočkovu poznámku lze přejít jako okrajovou a nikoliv zcela spolehlivou. Mám za to, že Rádl je myslitel, který byl schopen vnímat a registrovat nikoliv jen stíny zítřků, ale také jejich světla, především pak světla myšlenkových obzorů nadcházející nové epochy, která se už nějaký čas ohlašuje a kterou stále ještě mnoho i největších světových myslitelů nevidí a neslyší přicházet.
O tom, jak Rádl dovedl rozpoznávat přicházející nebezpečí a jak pohotově a do hloubky je dokázal analyzovat, svědčí celá řada jeho malých i větších knížek, studií i příležitostných textů. Rádl však byl schopen se kriticky zabývat i celé epochy přetrvávajícími chybami a omyly, které nebyly jako omyly až dosud buď vůbec rozpoznány anebo které byly chybně interpretovány. Sám se učil mnohému od pozoruhodných myslitelů cizích, ale jeho velikost dosahuje vrcholu právě tam, kde navazuje na tradice domácí. Nemůžeme vždycky doložit, že si oněch dlouhých tradic byl plně vědom a že na ně navazoval na základě jejich přesné znalosti. Zdá se naopak, že se velmi často řídil svým správným tušením a jakousi výjimečně jemnou a zároveň do hloubky jdoucí vnímavostí. Způsob, jakým své rozhodující myšlenky formuloval, je často podivný nebo alespoň nekonvenční; Patočka dokonce jednou označil jeho myšlenkovou výpravu za „odstrašující“. Řekl bych, že mezi největšími evropskými filosofy bychom našli celou dlouhou řadu myslitelů, jejichž styl a myšlenková výzbroj se současníkům zdály být ještě nestravitelnější. O mnoha z nich se dlouho vůbec nemluvilo jako o filosofech; takový literát jako Kierkegaard musel čekat půl století na to, aby byl rozpoznán jako prvořadý myslitel a aby se stal inspirací mnoha filosofům i theologům 20. století. Jsem přesvědčen, že také v Rádlovi budeme muset opravdového filosofa v jeho nejhloubějších pozicích teprve objevit, a to nejdříve sobě a pak i světu. (Praha, 931218-1a.)
Rádl rozpoznal jednu ze základních vad celé dosavadní evropské myšlenkové tradice v tom, co ne zcela přesně nazval intelektualismem. V poslední své malé knížce, kterou chápal jako svůj filosofický odkaz, mluví daleko výstižněji o metodě myšlenkových konstrukcí, která je charakteristická především pro novodobou a moderní vědu. Stojí v tom blízko Husserlovi, ale nevidí řešení ve fenomenologii, nýbrž v nové metafyzice, která bude práva nejenom tomu, co jest, ale také a dokonce především tomu, co není dáno, ale co platí, nebo jak sám říká: co „má být“. Jde o nový přístup a nové chápání samotné skutečnosti: to, co „má být“, je skutečnější než to, co jenom „jest“, neboť to je zdrojem toho, co jest. Nemohu to tu vykládat podrobněji, ale musím vyslovit své přesvědčení, že tak otevřel cestu k příští epoše filosofického myšlení, které se nebude vracet k pouhé narativitě a tím k mýtu, což by znamenalo konec evropské filosofické tradice, ale nebude ani pokračovat v pojmovosti řeckého typu. Rádl tak ukazuje nejen na nutnost pokusů o nový typ pojmovosti, ale také na jejich možnost a smysluplnost. Rádlovi porozumíme tehdy, když jeho celoživotní myšlenkové úsilí pochopíme jako cestu k novému chápání smyslu věcí a zejména lidského života, a to smyslu, který si nevymýšlíme, nýbrž který si osvojujeme a za který přebíráme osobní odpovědnost. Nejde mu o jakýkoliv smysl, nýbrž o smysl pravý, nebo – řečeno jeho slovy – o pravdu, která je sama tou poslední instancí, neboť teprve v jejím světle se ukazuje všechno, co jest (i co bylo) jako zčásti pravé, ale zčásti také nepravé – a tedy hodné nápravy. Filosofie jako touha po pravdě a láska k pravdě musí být proto připravena pravost a nepravost v každodenním životě nejen rozpoznávat, ale pravé podporovat a pro to, co pravé není, připravovat a navrhovat programy nápravy. (Praha, 931218-1b.)

Jan Patočka (1967)

(Pražský filosofický kroužek:)
Příležitost k založení poskytl pražský filosofický kongres v roce 1934. Organizoval ho známý český filosof a historik biologických teorií E. Rádl, duch nanejvýš osobitý, jehož osobnost nám studentům ze všech zdejších učitelů imponovala nejvíce a jehož význam v pohledu zpět ještě vzrůstá. Tento nevšední filosof života a kritický žák Masarykův pojímal filosofii jako mravně metafyzickou analýzu aktuálních problémů lidstva a pojal myšlenku seskupit kongres kolem problému krize demokracie.
Tento velký záměr se nezdařil. ...
(Vzpomínky na Husserla, in: Češi I., Praha 2006, str. 635.)

Jan Patočka (1974)

Pak je tady ještě druhá myšlenka. Fr. Fajfr sám příliš Masaryka nezažil, ale Emanuel Rádl Masaryka zažil jako muž, který se vyvíjel na začátku století – letošní rok je jubilejním rokem E. Rádla, narodil se 1874*, největšího myslitele z první republiky a možná že nejsilnějšího českého filosofa. E. Rádl měl trochu zvláštní myšlenku o Masarykovi, z které právě vycházejí všichni ti, kteří Masaryka existencialisticky vykládají, že totiž v Masarykovi je něco blízkého Nietzschemu. Za druhé, že Masaryk se snaží, jak to Rádl hezky formuluje, myšlenkovou náladu, která vládla v platonismu, v mystice, v příbuzných směrech sloučit dohromady s moderním kriticismem, s moderní kritickou vědou. Tzn. takový přímý bezprostřední kontakt s poslední realitou, s poslední realitou, která není empirická realita těchto věcí kolem nás, [ale] to poslední, na které je to všechno nějak založeno. A tato poslední realita se přirozeně nedá bezprostředně ani rozumově dokázat, ani ten kontakt s ní vyjádřit nějakým jednoduchým, způsobem. V té kritické práci, kterou člověk musí provádět pod tlakem těchto bezprostředních realit, se musí nějakým způsobem tento živý bezprostřední kontakt s absolutnem, jak se kdysi říkalo, uplatňovat jako vedoucí jakási idea, a to tak, že tomu kriticismu není na překážku, ale tak zároveň, že kriticismus neupadne do skepse. Podobnosti s Nietzschem, individualismus u obou, realismus u obou, realismus to znamená kontakt se skutečností individuální, ne se skutečností už nějak pojmově preparovanou, snaha proniknout ke skutečnosti skutečné, konkrétní, individuální, postavení činu proti takovému suchopárnému rozumování, dále názor o skutečnosti, který si nedělá iluzíi, nýbrž může se zdát na první pohled i pesimistický, a přesto nám moc ulehčí, právě z těch ulehčení vychází také kritika historismu a každého pohledu na skutečnost, který se zabývá jenom tím, co už bylo.V tomto všem Rádl udělal svéráz Masarykovy osobnosti a filosofie. Rádl sám byl myslitelem, kterého je možno charakterizovat jako filosofa života. A v tomto jeho pojetí Masaryka, v tom sbližování s Nietzschem atd. – vidíte jak Nietzsche je určitě filosof života -, je vidět, že Rádl ho vidí skrze to, co on sám prožívá a myslí. Výklady Masaryka jako existencialisty, který o tom neví, vycházejí ...
(ex: přepis Patočkova výkladu „Česká filosofie v meziválečném údobí“ z roku 1976,
strojopisná kopie, 16 stran A4, str. 3-4.)
- – -
* Tady se Patočka zmýlil; Rádl se narodil 22.12.1873 – ale to už byl příchod roku 1874 opravdu blízko. LvH.