LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1947)

Ale to by nebyl ten dodnes opojný, dodnes dráždivý a elektrické údery rozdávající Šalda, kdyby se nebyl setkal na své cestě s několika mocnostmi duševního života, které jej přinutily tuto spirituální a spiritualistickou dominantu podrobit zvláštnímu procesu rozkladného zborcení; ztratila v něm všecko „klasické“, stala se méně jasnou a přehlednou, ale zato se v ní objevily otázky, naléhavé a ožehavé bolesti. Když dnes berete do rukou svazky Zápisníku, největší dojem není ten, kterým na nás působil ve chvílích, kdy vycházel, totiž dojem nesmírného /134/ intelektu, který ovládá tolik kultur, tolik problémů, tolik oborů, tolik rejstříků slohových, dojem mistra v šermu nejvyššího stylu, kterému vítězství je povinností – dnes dojem nejsilnější je právě opačný: je patrná občasná pedantičnost, stopy universitního provozu, je patrno občas, že jeho duchovědná analýza má různé síly a hloubky, ale co nejvíce uchvacuje, je neúprosnost vůči sobě, vůle nezkolébat a nebýt zkolébán, vydržet u toho, co bolí a čemu se Šalda za žádnou cenu nechce skrýt.
Jaké to byly duševní mocnosti, s nimiž se tak Šalda stýkal a které ho natolik přibližují dnešku? Samé mocnosti protiklasické, protiosobnostní, skoro samé faktory přnelomné a výbušné. Především revoluční socialismus, zvlášť v marxisticko-komunistické formě, s nímž sice nikdy nesplynul, ale který uznával jako důležitou metodu vedle jiných; teoreticky mu byl důležitý zvlášť jako metoda odhalující, nemaskující, prakticky mu byl zvlášť ve formě ruského revolučního budovatelství mocným pólem společenské rekonstrukce proti buržoazně liberálnímu úpadku a chaosu. Dále psychologické odhalovatelství především Nietzschovo, které analýza zajisté zjistí jako jeden z posledních faktorů jeho kriticismu. ... Kromě Nietzscheho v témže směru odhalovatelství zaujali Šaldu i menší, jednostrannější pokračovatelé a zjednodušovatelé tohoto hloubkového objevitelství, Freud a Jung. Vedle Nietzscheho Dostojevskij, rovněž takový odhalovatel propastí, v němž však Šalda cítil znít i kladnou strunu životní víry, která hory přenáší.
To všecko byly podněty k stálé myšlenkové revizi, k velikému vnitřnímu sváru. Neboť jim je všem nějak společný důraz, sice různě rozdělený, ale přece nepopiratelný, na konečnost a závislost lidské osoby. ...
(Šalda mezi včerejškem a dneškem, in: 7331, Umění a čas I, Praha 2004, str. 133-34.)

Viktor Fischl (1993)

Vaše próza Kuropění se odehrává v podstatě na katolickém půdorysu.
Kuropění je knížka, kterou mám ze všeho, co jsem napsal, nejraději, je nejlyričtější z mých románů. V Kuropění se najde nejvíc z mého světového názoru, z mé teologie, chcete-li. Hledal jsem nejobecnější způsob diskuse o věcech věčných, o Pánubohu, o víře. Je Pánbůh? Není Pánbůh? V Kuropění není jediné jméno, které by odkazovalo na konkrétní místo. Šlo mi o to napsat knihu, která má platnost nadlokální… Zná ovšem vesnici z moravsko-slovenského pomezí, a ta je katolická. I proto je kněz Baltazar, jedna z hlavních postav románu, katolík. Mám určitý estetický obdiv ke katolictví. Katolické svátky a rituály se mi líbí a rád se na ně dívám. Hluboký vztah mi však chybí, nic mi to neříká. Je to hezké. Nábožensky mám daleko blíž k evangelismu.
(Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)

Viktor Fischl (1991)

… Filosofický čas je tedy velkolepý čas koexistence, který sice nevylučuje „napřed“ a „potom“, ale převrstvuje je ve stratigrafickém řádu. Toto je nekonečné dění filosofie, která sice prochází svými dějinami, ale nelze ji s těmito dějinami zaměňovat. Život filosofů, stejně jako vnější život jejich díla, se řídí běžnými zákony následnost; jejich vlastní jména však koexistují a září buď jako světelné body či stránky, které se k nám neustále navracejí jako mrtvé hvězdy, jejichž světlo je živější než kdykoli předtím. Filosofie je dění, a nikoli historie+ je to koexistence rovin, a nikoli postupné střídání systémů.
(7188, Co je filosofie ? přel. M. Petříček, Praha 2001, str. 54.)

Viktor Fischl (1993)

Která osobnost vás v období dospívání podstatně ovlivnila?
Člověk, který mě ovlivnil snad nejvíc ze všech, byl evangelík, český bratr Jaroslav Šimsa. Jako student jsem v Praze bydlel v YMCA a on byl generálním sekretářem akademické YMCA. Už v septimě jsem se poprvé zúčastnil letního tábora YMCA, kde jsem poznal řadu evangelických českobratrských osobností, které na mě měly hluboký vliv. To byli vážní věřící lidé – Emanuel Rádl a Josef Lukl Hromádka. Hromádka byl pro mě příliš ohebný, přizpůsobivý. Jak se později ukázalo, jeho přizpůsobivost šla až k poválečné spolupráci s komunisty. Kdežto Rádl byl člověk mého vkusu. Obdivoval jsem ho osobně a do dnešního dne všechno, co vím z filosofie, vím od Rádla z jeho přednášek, které jsem navštěvoval, přestože jsem studoval práva a později sociologii. Ale Rádl byl pro mě trochu příliš drsný, příliš tvrdý a přísný člověk. Nejlidštější ze všech byl právě Jaroslav Šimsa. To byl starší bratr, se kterým jsem mohl mluvit o všem. V té době jsem začal psát. První verše jsem publikoval, když mi bylo šestnáct sedmnáct; vyšly v literární revui Cesta (redigoval ji Miroslav Rutte). K vydání první knížky mi pomohl Šimsa. Znal se s tiskařem F.J. Müllerem, vydavatelem bibliofilií, a ten vydal v roce 1933 moji sbírku básní Jaro. V roce 1936 mi vyšly dvě další knížky: Kniha nocí a Hebrejské melodie. (Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)