LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2008)

Psychika je zvláštní, zcela mimořádnou tělesnou (tělovou, fyzickou) funkcí, která dovoluje pronikavě (a kvalitativně) zvýšit povahu a zejména „účinnost“ spontaneity ve spojení a spolupráci s reaktibilitou. Spontaneita sama o sobě je ovšem velkým problémem, zejména filosofickým (ale nejenom). Předpokládejme však, že s ní můžeme legitimně počítat, neboť tento předpoklad je při nejmenším pro většinu z nás záležitostí naší osobní zkušenosti. Při pozorování zvířat, zejména domácích nebo zdomácněných (jednak proto, že jsou nám blízko, jednak proto, že je můžeme pozorovat často, téměř kdykoli, když chceme nebo když to z nějakých důvodů potřebujeme), zjišťujeme opakovaně, že dochází k situacím, kdy pozorovaný subjekt je „na vážkách“, „na rozpacích“, kdy se nemůže hned rozhodnout pro jedno z dvou (nebo více) možností, ať už se ty „možnosti“ ukáží jakoby samy od sebe anebo je třeba záměrně naaranžujeme. A v takových situacích se nám zdá být zřejmé, že nám známé zvíře musí zapojit něco ze své „spontaneity“, neboť nemá, oč „vnějšího“ by se mohlo ve své další aktivitě (eventuelně upuštění od aktivity) opřít. Je také zřejmé, že k podobným typům „váhání“ dochází spíše u vyšších tvorů než u nižších; nicméně kdysi jakoby samozřejmý předpoklad, že to vše představuje jen zvláště komplikovanou kauzální kontexturu, se nám dnes už jeví jako předsudečný.
(Písek, 080311-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Jaspers uvádí jako specifickou charakteristiku vědomí to, že je schopno se obrátit k sobě samému („Das Bewuβtsein wendet sich auf sich selbst. Es ist nicht bloβ in Richtung auf Gegenstände, sondern in Rückbiegung, es reflektiert auf sich; d.h. es ist nicht nur Bewuβtsein, sondern auch Selbstbewuβtsein. Die Reflexion des Bewuβtseins auf sich ist etwas ebenso Selbstverständliches und Wunderbares wie die Intentionalität.“ 3337, S. 7.) To je ovšem jen částečná pravda, neboť to zahrnuje naprosto nedoložený a mylný předpoklad, že jistý obdobný „obrat k sobě“ neexistuje nebo je dokonce vyloučen na nižších úrovních, kde se o vědomí nedá ještě mluvit. Je pouze otázkou volby, budeme-li termínu „reflexe“ užívat výhradně pro obrat vědomí k sobě, nebo budeme-li při tom myslet i na obrat dějící se, ale aktivní události k sobě: každá událost je (musí být) aktivní nejen v tom, že vykonává své „bytí“, ale také v tom, že se aktivně vztahuje k jiným událostem a s výsledky tohoto vztažení navenek se opět vrací k sobě, aby upravila a opravila svůj další průběh, tj. na to, jak bude nadále své bytí vykonávat. Setkání dějící se události s jinými dějícími se událostmi nelze zjednodušeně chápat jako pouhé „působení“ navenek, ale je třeba mu rozumět jako vzájemnou komunikace, vzájemné reagování událostí na sebe. Ovšem vyvozovat z toho, že i události nejnižších úrovní jsou vybaveny jakýmsi „proto-vědomím“, by bylo poněkud zkratové. Vědomí a myšlení je druhem (typem) reaktibility, ale reaktibilita na nižších úrovních se obejde bez „uvědomění“. – To platí nepochybně také o „paměti“, která nemůže být omezována na paměť vědomou či uvědoměnou. Každá, i ta nejnižší (nejjednodušší) událost si ve svém průběhu musí „pamatovat“ svůj dosavadní průběh, a to zejména tam, kde v důsledku oboustranně aktivního setkání s jinou událostí (jinými událostmi) původní rozvrh tohoto průběhu mění (upravuje nebo opravuje). A taková paměť samozřejmě předpokládá schopnost se k sobě vrátit, tj. vrátit se k něčemu, co sice bylo, ale už není, a z čeho zůstaly jen „stopy“ v oné „paměti“.
(Písek, 140518-3.)

Karl Jaspers (1962)

1. Bewuβtsein ist das Grundphänomen der Spaltung in Subjekt und Objekt: wir sind bewuβt auf Gegenstände, sie meinend, gerichtet. Es ist ein einzigarzioges Gegenüber, das mit keiner Beziehung zwischen Gegenständen vergleichbar ist.
Was nicht in diese Spaltung tritt, ist für uns, als ob es nicht wäre. Ohne diese Spaltung wird nichts für uns denkbar. Wovon immer wir sprechen, es ist durch das Sprechen in die Spaltung getreten.
Was wirklich ist, wird Erscheinung für uns im Bewuβtsein. Was unbewuβt oder bewuβlos ist, wird aus den Erscheinungen im Be/112/wuβtsein erschlossen. Nur soweit es ins Bewuβtsein wirkt, sich in ihm zeigt, ist es für uns eine Weise von Wirklichkeit.
Die Subjekt-Objekt-Spaltung ist die Stätte, an der alles, was ist und sein kann, für uns erscheint. Durch die Vergewisserung der Subjekt-Objekt-Spaltung als dieser Stätte wird uns zugleich sdie Erscheinungshaftigkeit von allem, was in ihr auftritt, bewuβt.
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 111-12.)

ep. Židům 11, 1-3 ()

1Es ist aber der Glaube eine feste Zuversicht auf das, was man hofft, und ein Nichtzweifeln an dem, was man nicht sieht. 2Durch diesen Glauben haben die Vorfahren Gottes Zeugnis empfangen. 3Durch den Glauben erkennen wir, dass die Welt durch Gottes Wort geschaffen ist, sodass alles, was man sieht, aus nichts geworden ist.
(Luther 1884)
1Der Glaube aber ist eine Wirklichkeit1 dessen, was man hofft, ein Überführtsein von Dingen, die man nicht sieht. 2Denn durch ihn haben die Alten Zeugnis erlangt. 3Durch Glauben verstehen wir, dass die Welten2 durch Gottes Wort bereitet worden sind, so dass das Sichtbare nicht aus Erscheinendem3 geworden ist.
(Elberfelder Bibel)
1Was ist denn der Glaube? Er ist ein Rechnen mit der Erfüllung dessen1, worauf man hofft, ein Überzeugtsein von der Wirklichkeit unsichtbarer Dinge. 2Weil unsere Vorfahren diesen Glauben hatten, stellt Gott ihnen in der Schrift 3ein gutes Zeugnis aus.
(Neuer Genfer Übersetzung)
1Glaube aber ist: Feststehen in dem, was man erhofft, Überzeugtsein von Dingen, die man nicht sieht. 2Aufgrund dieses Glaubens haben die Alten ein ruhmvolles Zeugnis erhalten. 3Aufgrund des Glaubens erkennen wir, dass die Welt durch Gottes Wort erschaffen worden und dass so aus Unsichtbarem das Sichtbare entstanden ist.
(Einheitsübersetzung)
1Was ist also der Glaube? Er ist die Grundlage unserer Hoffnung, ein Überführtsein von Wirklichkeiten, die man nicht sieht. 2Darin haben unsere Vorfahren gelebt und die Anerkennung Gottes gefunden. 3Aufgrund des Glaubens verstehen wir, dass die Welt durch Gottes Befehl entstand, dass also das Sichtbare aus dem Unsichtbaren kam.
(Neue evangelische Übersetzung)
Es ist aber der Glaube Zuversicht auf das, was man hofft, Überzeugung von Dingen, die man nicht sieht. In diesem Glauben haben die Vorfahren sich das Ehren-Zeugnis der heiligen Schrift erworben. Durch den Glauben erkennen wir, daβ die Welt durch Gottes Wort hergestellt ist; das, was wir sehen sollte nicht sus Sichtbarem, sondern aus dem Unsichtbaren hervorgehen.
(Kurt Stage, 1023)

Frank Herbert (1966)

Pochopení v něm vyvolalo současně strach a ohromení. Otočil se, došel k propusti do servisní místnosti, otevřel ji a ohlédl se na Flatteryho.
„Rádžo,“ řekl. „My nejsme vědomí.“
„Cože? Co?“ Tu se Timberlake probudil ze sna, protřel si oči a upřeně pohlédl na Bickela.
„Dosud jsme se neprobudili,“ dodal Bickel.
„Dosud jsme se neprobudili.“
Flatteryho ta slova po celou hlídku pronásledovala.
(Vyslanci do prázdna, Praha 2005, str. 156.)