Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Picht (1967)

... Die Geschichte der technischen Welt unterscheidet sich dadurch spezifisch von den vortechnischen Epochen der Mensch/7/heitsgeschichte, daß Wissenschaft und Technik die Macht besitzen, das Verhältnis der Menschen zu ihrer eigenen Zukunft in seiner Konstitution zu verändern. Wissenschaft und Technik produzieren nicht nur jene Waren, die wir als Industrieprodukte bezeichnen, sie produzieren die Zivilisation im Ganzen, indem sie durch en Mechanismus der Produktion die gesamte Lebenssituation der Menschen bestimmen, die in Abhängigkeit von jene technischen Systemen existieren, welche sie selbst entworfen haben und betreiben. Der Mensch ist also im Zeitalter der wissenschaftlich-technischen Zivilisation zum Produzenten seiner Eigenen Zukunft geworden. In diesem Zukunftsroman der Weltgeschichte verwandelt sich der Verfasser ständig in seine eigene Romanfigur. Der selbe Mensch, der als vermeintliches Subjekt des Handelns, als freier Forscher und aus autonomer Vernunft, ein wissenschaftliches System entwirft, macht, wie die Atomphysiker, die Entdeckung, daß er im Handumdrehen zum Objekt des von ihm selbst entworfenen Systems geworden ist, und diese neue Lage verändert seine gesamten Lebensumstände, ja sein Wesen. Er wird vom Produzenten zum Produkt; aber das Produkt ist mit dem Produzenten nicht identisch, die produzierte Zukunft nicht mehr die eigene Zukunft. Die eigene Zukunft – das wäre jene Zukunft, welche der autonome Wille im Akt des Denkens und Handelns antizipiert. Abe tatsächlich antizipiert er einen Prozess, in dem er sich Veränderungen unterworfen sieht, welche die Autonomie zur Heteronomie, den Schriftsteller zur Romanfigur werden lassen. Dieser Prozess ist ein Prozess der Entfremdung; der produzierende Mensch erkennt sich selbst in dem produ/8/zierten Menschen nicht mehr wieder. Als produzierter Mensch lehnt er es ab, die Verantwortung für die Konsequenzen der Handlungen des produzierenden Menschen zu tragen. ...
(3049, Prognose-Utopie-Planung, Klett, Stuttgart 1967, S. 6-8.)

Martin Heidegger (1950)

Lesen aber, was ist es anderes als sammeln: sich versammeln in der Sammlung auf das Ungesprochene im Gesprochenen?
(Z dopisu Emilu Staigerovi, 28.12.1950, in: 4768, Aus der Erfahrung des Denkens, Frankfurt a.M. 1983, S. 108.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

„ ... / Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejdříve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo tě naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest noci. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 13.)
(Praha 32008, str. 12–13.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Filosofické chápání vztahu mezi celkem a jeho částmi bylo snad od nejstarší doby dost pronikavě rozdílné: jedni poukazovali na to, že celek může být podle okolností odlišný, i když je složen z částí stejných, a jiní zase zdůrazňovali, že části se mohou měnit, ale celek že se může zachovávat a zůstávat týmž.
(Písek, 090121-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Pro „ontologii“ v tradičním chápání představuje naše otázka nejen těžko řešitelný problém, ale vlastně spíš naprosto zničující ataku. Augustin to kdysi velmi přesvědčivě formuloval (ve svých „Konfesích“), ale řešení uspokojivě nejen ani nenaznačil, nýbrž každé další promýšlení spíš fatálně zatížil nepřijatelným subjektivismem. Aristotelovo ON HÉ ON k tomu ovšem spěje rovněž: pokud chceme myslet čas-jsoucno jakožto „jsoucí“, ale čas „nejsoucí“ necháme zapadnout v „nicotu“, necháme tím „znicotnit“ jak jeho minulost, tak jeho budoucnost. Okamžitě aktuální „čas“ tím však přestává být skutečným časem, ba stává se „ničím“, „nicototu“ nejen proto, že aktuální chvíle nutně pomíjí, ale – vezmeme-li to dost vážně a do hloubky – není jakožto aktuální vůbec možná, neboť nemá, odkud by se vzala – a nemá ani, kam by se ztratila nebo aspoň skryla. Máme-li tedy uvažovat o „čase“ jakožto „jsoucím“, tedy vlastně jako o „skutečnosti“, musíme samo své pojetí „skutečnosti“ resp. pojetí „jsoucího“ a „jsoucna“ změnit, zejména pak rozšířit. A to je možné jen za předpokladu přísného a přesného rozlišení dvojího pojetí slova a tedy také pojmu „jsoucí“. Každé jsoucí (jsoucno) je třeba chápat jako dějící se, a proto k němu náleží nejen aktuálně jsoucí (a proto jen přechodně aktuálně jsoucí), nýbrž také jeho bylost a jeho budost, neboť každé skutečné („pravé“) jsoucí je celkem v čase, tj. je jednotou dějící se po jistou dobu a tedy ve svém bytí časově „rozprostřednou“ mezi počátkem a koncem. A tato počátkem a koncem vymezená doba je přímo a neoddělitelně spjata s jeho vlastním (událostným) děním, a proto nemůže být dělena (rozsekávána) na malé a ještě menší kousíčky, a to právě tak, jako nemůže být rozsekáváno ono dějící se jsoucí na malé a ještě menší kousíčky „bytí“. Bytí události jakožto celku se „neskládá“ s bytí nějakých menších částeček, nýbrž buď se děje jako celek – anebo se vůbec neděje (a nemá tedy ani žádný svůj vlastní „čas“). „Čas vůbec“ je pouhá abstrakce; skutečný je pouze „vlastní čas“ jednotlivých událostí-celků. Žádný prázdný čas, tj. čas nespjatý s žádným skutečným (tj. událostným) děním neexistuje, tj. není skutečný, není ničím. (Zde se otvírá velký problém, zda svět vůbec může být pokládán za celek, zda má nějakou svou „jednotu“, tj. „vnitřní integritu“. Pokud ano, bylo by možno mluvit o „čase“ tohoto „světa vcelku“, tj. kosmu, vesmíru jako obrovské pravé události.)
(Písek, 100131-1.)