Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Každá akce (rozumí se skutečná akce) přináší do světa, jak „jest“, něco nového, co tam dosud nebylo a co nelze nijak odvozovat od čehokoli, co tam už „bylo“; to pochopitelně neznamená, že se každá akce (zejména kterákoli komplikovanější akce) může obejít bez použití a využití mnoha „složek“, které tu už „byly“. Na tom právě záleží jak průběh, tak výsledek takové akce, jaké „složky“ se jí podařilo použít pro své „uskutečnění“. Zatímco se jak filosofie, tak vědy, jež se od ní oddělily, zajímají především a takřka výhradně o tyto „složky“ (většinou „nižší“), ona „novost“, která je pro každou akci tak charakteristická a přímo konstitutivní, bývala přehlížena a ponechávána stranou. A pokud se přece jen tento problém „novosti“ někdy dostal do okruhu toho, co bylo tématizováno, ukázalo se velmi rychle, že zcela chybí potřebný pojmový (myšlenkový) aparát, který by dovoloval problém třeba jen formulovat a tak předběžně uchopit. Přímo nepřekonatelnou překážkou bylo v těchto případech zcela nesprávné a vlastně nevypracované pojetí času, časovost a zejména budoucnosti. Máme-li vůbec uznat, že něco takového jako „akce“ (a to znamená s přiznáním její „novosti“) je možné, nemůžeme její zdroj či původ vidět v ničem již uskutečněném (a tedy minulém); každá akce je děním resp. součástí dění („výběžkem“ událostného dění), a každé dění začíná tak, že nejprve není. Kdybychom nepředpokládali něco elementárně důležitého, ani přímo pro akci (a vůbec událost) konstitutivního, co „přichází“ z budoucnosti, nemohli bychom „novost“ nijak vysvětlit – a tedy ani uznat. Rozhodující tu je, abychom dokázali myslet „přicházení z budoucnosti“, aniž bychom to nějak předem jako hotové, již nějak uskutečněné do té budoucnosti „strkali“. Zároveň je důležité si plně uvědomit, že vlastní akce ve svém „ohnisku“ či „jádru“ směřuje opačným směrem než tzv. reálné dění (tzv. „uskutečňování“), totiž do budoucnosti. Pouze výsledky akcí resp. jejich relikty se „dějí“ tak, že ze své aktuálnosti přecházejí do minulosti, tj. vlastně – až na ty relikty či zbytky – pomíjejí. K tomu, aby nějaká akce mohla být zahájena, potřebuje naprosto nutně něco „času“, tj. budoucnosti; a toto „něco“, co je pro ni nezbytné, jí musí být „přiděleno“ jako její „budost“. (Přesněji: potřebuje to subjekt té akce, a ona „budost“ musí být přidělena právě jemu; ovšem je to událost sama, která si musí aktivně svůj subjekt ustavit, případně jinak řečeno, musí se sama aktivně stát subjektem.) – Výsledkem našich úvah je tedy následující závěr: nutnou součástí či složkou akce (a vůbec pravé události) je ono přidělení budosti, umožňující, aby se událost jednou svou bytostnou složkou jakoby aktivně vyklonila do budoucnosti, tj. aby (v kritické vzpomínce na Heideggera a řeckou ideu „ek-stase“) do budoucnosti jen nestála ani netrčela, nýbrž aby přicházející budoucnosti aktivně vycházela vstříc.
(Písek, 070922-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Už Aristotelés poukazoval na to, že o „počátku“ se mluví v různých významech. Také my s tím musíme počítat, a proto sami musíme vymezit významy, v nichž toho pojmenování užíváme. Každá událost (pravá) má svůj počátek v oblasti nejsoucího, a ten ovšem odolává jakémukoli zpředmětnění. Naproti tomu ve chvíli., kdy už událost začíná vykonávat své bytí, tj. kdy už začíná zjevně nastávat a pak se dál dít, můžeme se pokoušet k takovým počátkům co nejvíc přiblížit. Zároveň však si musíme být vědomi toho, že každé takové počínající událostné dění už musí nějak navazovat kontakty se svým okolím a prostředím, tj. především s okolními událostmi. Toto navázání kontaktů umožňuje události také přebírat některé aspekty, složky či prvky druhých událostí, eventuelně zařazovat některé nižší události do své výstavby a svého vlastního dění (tedy vlastního sebe.uskutečňování). Vlastní počátek události tak bývá zakryt a překryt těmito vazbami k okolí a okolnostem. To v minulosti vedlo k tomu, že se právě v oněch okolnostech hledala příčina a původ vzniku události samé. Nejstarší řečtí myslitelé (přinejmenším to lze dobře ukázat na Anaximandrovi) měli za to, že všechno má svůj počátek a původ v jediné, všemu jsoucímu společné ARCHÉ, z níž se vynořuje každá jednotlivá skutečnost, aby se posléze do ní zase zanořila. Toto pojetí má dodnes svou oprávněnost, pokud jde o nepředmětný počátek každé jednotlivosti (tj. pravé události, pravého jsoucna); jeho nedostatek spočívá v přehlédnutí resp. podcenění toho, že každá pravá událost se může začít uskutečňovat (v pravém smyslu) pouze díky své schopnosti reagování na situaci, do které se počátkem svého uskutečňování dostává. Žádná událost nemůže vykonávat své událostné dění (své bytí) bez této reaktibility a bez nějakého navázání kontaktů se jinými událostmi (a skupinami událostí atd.); pokud k takovému navázání kontaktů nedojde, zůstává „vzniklá“ událost pouhou virtualitou, a rychle opět končí a zaniká. Konec a zánik ovšem čeká každou událost, tedy i takovou, která nějakými kontakty na jiné události atd. vskutku (aktivně) navázala. Pokud taková událost zapojila do svého událostního dění i řadu jiných událostí (ergo nižší úrovně), které samy mají vyměřen delší čas svého sebevykonávání (bytí), stává se, že po skončení oné hlavní události tyto nižší události sice přestávají být onou super-událostí jakkoli vázány, ale nepřestávají vykonávat své vlastní bytí, ale nadále v něm pokračují. Tak se může zdát, že ona hlavní událost (superudálost) má také dvojí konec: jeden je nápadný, protože sama superudálost se zjevněji nebo méně zjevně rozpadá, zatímco druhý je opět obtížně stanovitelný, protože je nesnadné zjistit a rozhodnout, zda to, co z rozkládající se události „zůstalo“, má nebo nemá schopnost něco z ní přece jen jakoby zachovat, uchovat a použít to k jejím obnovení (resp. něčemu jako recyklování). To známe zejména z říše organismů, a to v rozmanitých podobách (dokonce bez nutnosti, aby superudálost zanikla).
(Písek, 081124-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Ve významech jinak běžných slov máme někdy velký nepořádek. Tak třeba: co to je vlastně „dovednost“? Je to jen jakási přirozená schopnost, šikovnost, anebo je možné jí nabýt učením a cvičením? Kdysi bylo slovo „umění“ chápáno v souvislosti s tím, že někdo něco „umí“, tj. že to dovede, dokáže, že v tom je dobrý. Už v latině tomu tak bylo, a dlouho to zůstávalo (a někdy dodnes zůstává) v platnosti; proti „ars“ se dával (a dává) důraz na „scientia“. Ale co to je zase ta „scientia“, „věda“? Jistě to není všechno to, co víme; vědět je možno leccos, a ještě to není (nemusí být) věda. Staří Řekové rozlišovali třeba vědění z doslechu, tj. to, co jsem se dozvěděl od někoho druhého, od vědění z vlastní zkušenosti, přesněji z vlastního „náhledu“, „nahlédnutí“, „nazření“ – v tom spočíval rozdíl mezi doxa a epistémé, založené na theoria (theorein = nahlížeti, nazříti). Umět něco udělat či zařídit ještě nemusí znamenat tomu skutečně rozumět, i když k tomu nějaké to „vědění“ (izolované, částečné, jen to právě nezbytné) nepochybně také náleží. – Vyvozuji z toho následující myšlenku: za skutečnou, opravdovou vědu (v dnešním smyslu) můžeme považovat jen takovou, jejíž práci a také výsledky můžeme smysluplně a nadějně podrobovat reflexi, tj. analýze jednak v širších kontextech, jednak v hlubších a skrytějších „předpokladech“, bez nichž by nebyla možná, a to ani když si to „vědec“ sám nijak zvlášť neuvědomuje. Tam, kde to nejde nebo to spíš nedává mnoho smyslu a naděje, o vědu nejde, jen o dovednost, tedy o techné. Dalo by se z toho ještě dále odvodit, že tam, kde ve vědě žádná filosofie není resp. kde nemá smysl ji tam hledat (protože nějaká stará, známá a nezajímavá tam vždycky aspoň trochu je), nejde o opravdovou „vědu“, tj. o skutečné „vědění“, nýbrž jen o technickou „znalost“, obeznámenost s nějakou formou činnosti, metodou, postupem, propracovaným „návykem“ (kterému nemá smysl pokládat takové otázky, jako proč to funguje, jak k tomu vůbec dochází apod.). Zbývá jen dodat, že takových „dovedností“ je v každé, tedy i skutečné vědě vždycky dost, ba mnoho. A lidé, kteří tyto dovednosti co nejlépe ovládají, jsou pro každou vědeckou disciplínu, právě pro takovou, co je „na úrovni“, naprosto nezbytní; ale je matoucí, když se jim říká „vědci“ jen proto, že se na vědecké práci významně podílejí.
(Písek, 101012-4.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Anaximander byl prvním filosofem, který odmítl užití pouhého symbolu pro označení toho, z čeho všechno vzniká (vychází) a do čeho zase zaniká (zapadá), a rozhodl se pro pojmové vymezení. Pojmenování ARCHÉ bylo ovšem ještě předfilosofické a potom bylo užíváno i filosofy, ale různého zaměření. Důležitost vymezení ARCHÉ jako toho, co nemá mezí (hranic; hranice = PERAS), tedy odpovídají pojmenování jako APEIRON (tj. „neohraničené“, „neomezené“), eventuelně jako AORISTON (tj. „neurčité“) mělo své významné důsledky třeba pro pojetí vznikání a zanikání. Podle Anaximandra se „věci“ (skutečnosti) při svém vzniku nevydělují z původního „neomezeného“ tak, že by z neomezeného něco ubylo, a nezanikají tak, že by k němu zase něco přibylo; a nevydělují se tedy ani tak, že by tím vznikla jakási „mez“ či „hranice“ mezi oním původním neomezeným a tímto vzniklým, která by snad byla opět zahlazena až zánikem onoho vzniklého. Zároveň však pro první presokratiky platí, že ARCHÉ není počátkem jen jako cosi, co každé nově vzniklé nechává „za sebou“ jako svou minulost, nýbrž je i po vzniku čehokoli takového nadále tím, co nad vzniklým vládne, panuje, co je pro ně závazkem, normou, kritériem. Nicméně jak vůbec můžeme myslit nějaký počátek všeho dalšího, co vzniká a opět zaniká, jako něco „jsoucího“? Vždyť všechno jsoucí vzniká z tohoto počátku (a opět do něho zaniká); všechno jsoucí je tedy vznikající a pak opět zanikající. ARCHÉ jako počátek všeho, jakožto takovýto „počátek sám“ nemá žádného počátku, a proto ani nikdy nezaniká, nekončí. Je „od počátku“ (tj. už před počátkem čehokoli) čímsi, co „není“ součástí světa vzniklých skutečností a co „zůstává“ mimo jeho rámec, „za“ ním a „nad“ ním (tak to domyslil zejména Platón). Právě v této kvalitě. v tomto aspektu či rysu spočívá hlavní a takříkajíc „nejpůvodnější“ povaha ARCHÉ, totiž v její platnosti a závaznosti, v tom, že trvale vládne a podržuje svou platnost všude a provždy, dokonce i tam, kde se její „vládě“ něco vymkne. ARCHÉ a její povaha nemůže být proto odvozována z toho, co se ve světě „reálných“ věcí a procesů děje, k čemu dojde (tj. k čemu došlo), nýbrž všemu „reálnému“ dění předchází a zůstává pro ně jakousi výzvou (pochopitelně nepředmětnou, protože jinak by to byla výzva již nějak zpředmětněná). (Poznámka na okraj: když Nietzsche kritizoval křesťanství jakožto „morální výklad světa“, kritizoval vlastně platonismus. křesťanstvím recipovaný a reinterpretovaný.)
(Praha, 061224-1.)

Martin Heidegger (1969)

E: Někdy vám vytýkají, že si zachovávat odstup od událostí světového dění.
H: Myšlení znamená vždy tak trochu samotu. Jakmile se angažuje, snadno sejde z cesty. To já znám. Poznal jsem to v roce 1933, když jsem se stal rektorem v tom tragickém okamžiku německých dějin. Zmýlil jsem se. Je angažovaný filosof ještě filosofem? Co ví filosof o tom, jak filosofie skutečně působí na lidi a dějiny? Filosofie se nedá organizovat.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, přel. I. Chvatík, Praha 2013, str. 23.)