Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

Myšlení křesťanské muselo neustále zápasit z židovským moralismem, spekulativním idealismem i stoickým imanentismem. Víra, že v Kristu člověku přišel na svět sám Bůh, Bůh nadsvětský a nestvořený, Bůh, který je nesrovnatelný s čímkoli na světě a v lidském životě, tato víra byla neustále lámána a přetvořována cizími, mimokřesťanskými motivy. A přece na ní stála celá stavbě nové společnosti, v ní byl smysl křesťanského zápasu o vítězství. Na ní visela síla skutečného theismu. Neboť v tom okamžiku, kdy víra v Boha Stvořitele byla odtržena od národních nadějí a bojů židovských, byla to /112/ víra v Krista, která odlišila víru v Boha od abstraktního idealismu. Monotheism antický je propastně vzdálen od monotheismu izraelského. Plato, Aristoteles, Xenofanes dospěli víry v jednoho Boha myšlenkovou abstrakcí; izraelský prorok uvěřil v Boha, protože byl osobně Bohem povolán, by postaven před velké skutky, které Bůh učinil s lidem izraelským, a byv poslán, aby byl nositelem Božích rozkazů ve své vyvoleném národě. Víra ve Stvořitele neexistoval před křesťanstvím jinak než v tomto nejužším spojení s dějinami, závazky a úkoly národa izraelského. Víra v Boha není myslitelna bez této dějinné a osobní dynamiky. Když příchodem Kristovým bylo poslání národa vyvoleného u konce, stal se věřící vztah k Ježíši Kristu výrazem nové skutečnosti. V Kristu přišel Bůh, aby se k němu navrátil všechen lid, aby ho byl poslušen a aby celá svět se stal místem i podnožím jeho spravedlnosti a milování. Bůh kraluje a koná dílo své milosti v Kristu. Bez této víry, že v Kristu přišel do lidského světa sám Bůh, boří se vše, co v dějinách národa izraelského, ve smělých zápasech proroků, v tichých i vášnivých modlitbách žalmistů bylo přineseno a odevzdáno celému lidstvu; víra v Boha Zase se mění ve spekulaci, mystiku a šedivý moralism. Na místo skutečného Boha vstupuje zase lidský pojem, kosmický řád a lidské mravní pachtění.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 111-12.)

Paul Ricœur (1995)

Možná skutečně existuje meditační rovina, kde se člověk musí oprostit i od té starosti, která nachází své vyjádření v otázce „Kdo jsem?“. Zůstávám-li v linii reflexivní filosofie, síla této otázky implikuje i sílu vzdorovat objektivaci, naturalismu. Musím se tedy ve filosofii bít až do konce o identitu. Na jiné rovině, v jiném stadiu jsem ochoten se jí v plném významu toho slova odříci; k tomu se jistě ještě dostaneme, až budeme mluvit o náboženství. Možná, že někde z tohoto pozadí vyrůstají kritiky Dereka Parfita14 vůči identitě, když říká: „Identity is what doesn´t matter,“ pro filosofii to vlastně ani není téma.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 121.)
- – -
14 Derek Parfit, Reasons and Persons, Oxford Univ. Press, 1986.

Ladislav Hejdánek (2007)

Pro filosofa má základní důležitost sjednocenost jeho myšlení s jeho skutečným životem. Je to zvláštní úkol a přímo poslání, kterého si však bohužel celá řada myslitelů nebývala a není plně vědoma. Možná, že zápas o osobní identitu je úkolem a posláním každého člověka, ale je to něco tak náročného, že si to uvědomují jen někteří lidé. A řada z těch, kteří si to uvědomují, je nakloněna se od tohoto úkolu odvrátit a dokonce jej důrazněji nebo méně důrazně odmítat a popírat. Mnoho umělců trvá v přesvědčení, že svou tvorbou jsou jakoby vytrženi ze své každodennosti a že jejich každodennost nemá žádný nebo aspoň rozhodující vliv na jejich dílo. Ve vědě se obecně má za to, že váha vědeckých výkonů je čímsi samostatným, co nemá se soukromím vědce zásadně co dělat (leda jen okrajově, když tím je ohroženo jeho soustředění, jeho vytrvalost a výkonnost, apod.). To má pochopitelně druhotný vliv i na sebepochopení filosofů, ale dosvědčuje to pak jen to, že takový filosof nedomýšlí svou úlohu a své poslání, ale zejména poslání filosofie samé dost do hloubky a do posledních důsledků. Myšlenková integrita je hluboce spjata s integritou osobnosti myslitele; proto nemůže být chápána redukovaně (a ochuzeně) jako pouhá logická bezrozpornost. Filosofování totiž není jen jakési myšlenkové dobrodružství, neomezuje se také jen na jednotlivé myšlenkové experimenty (i když ty pochopitelně mají svou nezpochybnitelnou důležitost a závažnost), ale je celoživotní záležitostí, tj. záležitostí celého života, život musí na sebe vzít důsledky filosofování, a filosofování musí cílit k provedení, k uskutečnění v životě a tím ke skutečné proměně života – tak jako samo filosofování není setrvávání na místě, ale je vždy znovu podnikanou revizí a kontrolou jak myšlení samého, tak toho, co bylo promyšleno. Sjednocenost života je pro filosofii jednak tématem, problémem, který musí být analyzován a myšlenkově vyjasňován, ale zároveň je úkolem, posláním, závazkem, protože se ukazuje, že tato sjednocenost či integrita není nikdy definitivně zajištěna, ale musí být ustavičně získávána, prosazována, uplatňována, obnovována, napravována atd.
(Písek, 070907-3.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když se podíváme do slovníků, dozvíme se např. že slovo „intence“ znamená „zaměření, úmysl, obrácení pozornosti k nějakému předmětu“ (Wikipedie), nebo „záměr, zaměřenost na něco, úmysl“ (slovník, php) apod. V encyklopedii Stanford se výslovně praví, že jde o „power of mind“. Proto zůstává většinou na okraji a neřešena otázka, zda jde opravdu jen o záležitost mysli, myšlení, vědomí apod., anebo zda můžeme o intencích a intencionalitě v jiném, ale podobném smyslu mluvit také mimo rámec vědomí a myšlení, např. v přírodě (zajisté především v případě organismů, kde se to samo nabízí, nebo dokonce i mimo rámec života v běžném smyslu). Pochopitelně nám tu nejde jen o otázku, jak chápat význam tohoto slova, ale jak správně pochopit příslušný jev (fenomén). Necháme-li stranou každý výklad, pracující nějak s vědomím nebo myšlením, zůstávají nám ještě tyto: „zaměření“, „zaměřenost“, ale také „směřování“, případně „zacílenost“ („téličnost“ – nikoli teleologičnost). To už samo o sobě upozorňuje na spjatost „intencionality“ s jakýmsi děním, ovšem nikoli pouze jakožto procesem všeobecně, ale jako takovým procesem, který spěje k nějakému zakončení, konci nebo cíli (přičemž „cíl“ ani „zacílenost“ nehodláme podmiňovat žádným vědomým „úmyslem“). Vzhledem k možné a dokonce užitečné symetrii můžeme pak mluvit o procesu nebo dění, které má nejen nějaký „konec“, ale také nějaký „počátek“, tedy o „události“. Událost bychom pak charakterizovali jako takové dění, které něčím začíná a posléze něčím končí, přičemž před svým počátkem a zahájením tu prostě „ještě není“, a po svém konci tu „už není“, nicméně které po celou tu dobu, co nastává, pokračuje a končí, tedy po celou dobu svého dění se vyznačuje směřováním a zaměřeností jednak k dalšímu postupu a tedy pokračování, jednak k jakémusi „naplnění“ tohoto směřování v tom, že se „stane“, že se „odehraje“ celé (musíme tedy předpokládat, že taková událost je „celkem“, a to nejen v každé chvíli, v každé fázi svého dění, ale po celou dobu, co „vykonává své bytí“, tj. své dění, dějství, „stávání se“. Pokud tedy pochopíme událost tímto způsobem (budeme říkat provizorně, že tu jde o „pravou událost“, jejíž počátek ani konec není – a jejíž průběh nemusí být – stanovován odjinud „zvenčí“, nýbrž pouze událostí samou, tedy „zevnitř“), musíme události jako celku přiznat určitou dynamiku, jejímž zdrojem je událost sama.
(Písek, 081031-1.)

Wikipedie ()

Intence (z latinského in-tendó, směřuji, napřahuji se, zamýšlím; pozor, nezaměňovat s intensí v logice!) znamená zaměření, úmysl, obrácení pozornosti k nějakému předmětu.
Tento původně scholastický pojem oživil rakouský filosof Franz Brentano a schopnost takového vztahu čili intencionalitu pokládal za charakteristický rys mysli. Většina myšlenkových aktů je skutečně zaměřena, obrácena k nějakému intecionálnímu předmětu, který může a nemusí být skutečný. Představa, úsudek, láska, nenávist, chtění a podobně se vždycky vztahují k něčemu; tvrzení vypovídá o něčem, otázka se ptá na něco. Myšlenkové akty se tedy samy „přesahují“ (transcendují) směrem k nějakému předmětu, a to i kdyby předmětem bylo toto myšlení samo. Nic podobného se u fyzických (čistě materiálních) objektů nevyskytuje.[1]
Na tuto myšlenku navázal Edmund Husserl a učinil zkoumání intencí a intencionality jedním ze základních kamenů své fenomenologie. Původní Brentanovu představu jeho kritikové opravili v tom, že některé akty mysli – například nálady – žádný předmět nemají, kdežto naopak intencionalitu můžeme pozorovat i u lidských jednání (ruka sahá po něčem) a předpokládat i u jiných živých bytostí (pes běží za zajícem). Někteří současní filosofové (například John Searle[2]) považují intencionalitu za silný argument proti pokusům o materialistický výklad myšlenkové činnosti.
Poznámky:
1. ↑ F. Brentano, Psychologie vom empirischen Standpunkt. 1874 I.:124.
2. ↑ Intentionality. Cambridge 1983. ISBN 0-521-27302-1