Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Budeme-li chtít slova „idea“, původně raženého Platónem ve starém Řecku, užívat i dnes, musíme jeho význam reinterpretovat resp. nově vymezit. Základním problémem, který musíme zvládnout, je jednak ta podivná pluralita idejí, jakož i to, že jsou „nehybné“, na sobě navzájem jakoby nezávislé a nejen tedy sobě vnější, ale dokonce jakoby vůči sobě necitlivé, navzájem se nevnímající a na sebe nereagující. To, zda se k sobě hodí nebo nehodí, musí předem rozpoznat onen božský řemeslník, který je bere a otiskuje do beztvarého toku nedějícího se dějství (a může se mýlit). Platónovy „ideje“ (aspoň v Timaiovi) nejsou zvláštním způsobem bez vnějšího pohybu a tedy vnějšně nehybné, ale jsou vlastně nehybné i „uvnitř“, nemají v sobě žádnou „en-ergeia“, žádnou hybnou sílu, dokonce ani k vlastnímu „rození“ (fyesthai). To vše musíme změnit a myslet jinak. Ideje musejí přicházet a oslovovat nás, útočit na nás „zevnitř“ a přivolávat nás ke spolupráci – vlastně k naší vlastní práci, k našemu „dílu“, „dělání“, aktivitě, neboť ony samy zůstávají (stát, „sedět“?) ještě před zrodem, nezrozeny a neuskutečněny, nicméně po uskutečnění volají a k uskutečnění nás vybízejí. (A to nikoli zvenčí, přes svět věcí a „přírodu“, nýbrž tak, že nás osobně a jednotlivě zavazují a angažují.)
(Písek, 140923-3.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Běžně se uvažuje tak, že říkáme: informace by měla být srozumitelná, pravdivá a věcná (relevantní, relativně závažná). Ale to jsou požadavky na člověka (na lidi). Daleko víc a zejména dříve než na druhé lidi jsme odkázáni na informace, které pocházejí z jiného zdroje (z jiných zdrojů). A tam to všechno platí jinak. Informace, které získávají astronomové pozorováním oblohy, pocházejí od hvězd, ale někdy „jen“ od našich planet, někdy od náhodných planetek nebo asteroidů, jindy od celých hvězdokup, galaxií, galaktických kup atd., a všechny tyto informace musí být nejprve jakožto informace zpracovávány, a to velmi kriticky, „vědecky“ zpracovávány. Nemůžeme sice předpokládat, že by nás hvězdy třeba chtěly klamat, ale můžeme se klamat sami, když budeme ty informace špatně, nesprávně interpretovat („dešifrovat“). Jaký by mělo smysl požadovat na hvězdách, aby informace o nich, které se k nám dostávají, byly „srozumitelné“ nebo „pravdivé“? A kdo bude rozhodovat jiný o tom, jsou-li ty či ony informace „věcné“, než zase my sami? Vlastně bychom měli za „informace“ považovat všechny „stopy“, které po sobě kterékoli skutečnosti zanechávají, a to jen díky tomu, že „skutečnosti“ jakkoli veliké pomíjejí, takže po čase z nich zbývá jen něco, zatímco to, co se k nám dostává jako „informace“, musí být nejprve dešifrováno, abychom vůbec něco o oněch již dnes neexistujících nebo docela jinak existujících skutečnostech dokázali rozpoznat resp. poznat. Když byly poprvé zaregistrovány „signály“ z nějakého nebeského tělesa (víc jsme o tom nemohli vědět), a když tyto signály vykazovaly nezvyklou, pozoruhodnou pravidelnost, vznikla domněnka, že jde možná o signály jiných živých a myslících bytostí. Teprve po čase bylo nalezeno jiné vysvětlení, jiná interpretace. Ty signály, tj. ty „informace“ nebyly původně nepravdivé; mylný byl jen jejich výklad. Takže proč by nemohl být mylný i náš výklad (nebo předpoklad), že informace nemůže být nepravdivá? Vždyť na vzniku informace se přece podílíme, jsme „spolukonstruktéry“ informací – už tím, že je za informace o něčem dalším vůbec chápeme.
(Písek, 130530-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

„Intence“ znamená směřování, přesněji jistý druh směřování; mluvit o nepředmětných intencích se zdá být protismyslné, pokud by to mělo znamenat, že jde o směřování k ničemu nebo nikam. Proto je třeba takovému chybnému porozumění předcházet opakovaným upozorňováním na to, že směřování k nepředmětu neznamená směřování nikam, nýbrž někam resp. k něčemu, co není sice předmětem, ale co také není „nicotou“, „ničím“. Zdánlivá protismyslnost termínu „nepředmět“ nebo „nepředmětný“ může být odstraněna, uvědomíme-li si, že to, k čemu nějaká intence směřuje, nemusí být myšlenkově uchopitelné jako „předmět“, jako „věc“, jako „předmětná skutečnost“ apod., ale že to může být skutečnost zvláštní povahy, tj. skutečnost vyznačující se tím, že buď předmětnou stránku (povahu) vůbec nemá, anebo že takovou skutečnost nemůžeme a nesmíme na pouhou předmětnost, tj. předmětnou stránku (povahu) redukovat (a tak ji chápat ochuzeně a chybně). Mohli bychom to s jistou zálibou v absurdnosti či formulovat také tak, že nepředmět je zvláštním případem (zvláštní formou) předmětu. (Takové formulace nejsou cizí ani tak exaktním disciplínám, jak je třeba teoretická fyzika: antihmota je jenom zvláštní formou hmoty; a „logika“ tam kulhá i v tom, že antihmota nejen není ne-hmota (non-materia), ale že to vlastně není ani naprostý opak hmoty, nýbrž jen částečný.)
(Písek, 141030-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Celý svět je ustavičné dění; toto světové dění je založeno na jednotlivých dějících se událostech a na jejich reaktibilitě. Základem veškerého dění jsou tedy události, a ty se nedějí žádným samospádem, žádnou setrvačností, a nejsou také ani pouhým pokračováním nějakého jiného, dřívějšího dění. Právě naopak jsou od veškerého ostatního dění nějak odděleny, neboť mají svůj počátek, svůj průběh a svůj konec. Toto jejich oddělení (jejich oddělenost) ovšem není absolutní, a není ani něčím samozřejmým, ani prostě daným, nýbrž je výsledkem jejich aktivity, je jejich výkonem, ta oddělenost je něčím, oč musí každá pravá událost usilovat a pečovat zároveň s tím, jak usiluje a pečuje o své dění, tj. o své bytí (a jeho pokračování, nikoli tedy pouhé „trvání“). A právě toto úsilí, díky kterému každá událost vykonává své bytí (tj. své pokračující dění), má směr, je nasměrováno, má intenci. A tím spíše ovšem má intenci každá akce takové dějící se události, a to jak akce, směřující přes onu relativní a stále aktivně udržovanou mez událost do jejího okolí, tak i každá akce, které míří jakoby zpět, dovnitř události, tj. jíž se událost aktivně vztahuje k něčemu uvnitř oněch mezí resp. k sobě samé. Zcela specifickým způsobem se posléze určitá událost jistého typu vztahuje nejen dovnitř sebe (tj. dovnitř onoho okruhu, jímž se událost vymezuje jakožto celá, jako celek), ale jaksi do hloubek niternosti, v nichž se už událost nemůže vymezovat a distancovat, ale musí z nich čerpat.
(Písek, 120127-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Svět, v kterém žijeme (zahrnující vše, tedy i přírodu) je plný nejrůznějších „intencí“, tj. směřování k něčemu, co „ještě není“. Zvláštním případem je nicméně fenomén intencí vědomých a myšlenkových. V čem spočívá jejich zvláštnost? Být si vědom něčeho znamená, že se mi ve vlastním vědomí (v jeho rámci) podařilo vytvořit jakousi „představu“ něčeho, co není pouhou mou představou, nýbrž co – právě jakožto „před-stava“ před-stavuje (re-prezentuje, znovu jakoby zpřítomňuje) něco skutečného (přičemž na tomto místě nemůžeme hned řešit, jak máme rozumět tomu, že je něco „skutečné“, tj. co všechno je možno nebo dokonce nutno do „skutečnosti“ zahrnovat). Subjektivní dojem, že se svou představou vztahujeme přímo k „věci“ (věc = res, tedy k tzv. „realitě“) přímo prožíváme, ale to vůbec neznamená, že jde o skutečně přímý vztah. Právě naopak: Máme-li nějak nabýt dojmu, že se svým vědomím (myšlením, myšlenkovým aktem) vztahujeme k nějaké „skutečnosti“, musíme mít za sebou mnohonásobné zkušenosti s tou „skutečností“, které zdaleka nemohly a nemohou být pouze vědomé či myšlenkové, ale musely být „praktické“, tj. musely se zakládat na četných praktických, fyzických „aktech“, „výkonech“, konkrétních akcích, provedených i fyzicky, motoricky, přesněji „akcích“ nás celých, nejen našeho vědomí či myšlení.
(Písek, 120127-1.)