Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

ETHOS, chápaný jako zvyk či mrav, tedy jako cosi již „redukovaného“, „ochuzeného“, je třeba vidět a chápat „jako fenomén, ale celý fenomén“ (jak to kdysi vyslovil Pierre Teilhard de Chardin ve své knize Le phénomène humain). To znamená, že je třeba jako „celý fenomén“ vidět také mravní situovanost určitého (konkrétního) člověka, tedy jeho mravní situaci. K té totiž náleží jednak „reálné“ (věcné, předmětné) okolí, a to nejen to právě teď a zde se „vyskytující“ nebo i „nastavené“ (to by byla spíše pouhá abstrakce), ale také se svou minulostí a se všemi těmi nejen „setrvačnostmi“, ale také „trendy“ a „tendencemi“,které je třeba brát v úvahu jako součást (a složku) onoho „fenoménu“. S touto „složkou“ se setkává jiná „složka“, totiž skutečnost člověka jako mravního subjektu, který není ani pouhou součástí, ani produktem tohoto „reálného“ okolí, i když k němu může být vázán mnoha pouty, ať už z minulosti, mnoha současnými, ale také řadou takových, které ještě ani nebyly „realizovány“, protože k nim resp. k příslušným aktuálním situovanostem ještě v úplnosti nedošlo. V obou případech tedy náleží jak k fenoménu „okolí“ či „prostředí“ (které se ovšem neobejde bez příslušného subjektu), tak k fenoménu subjektu (který není možný ani myslitelný v odloučenosti od příslušného „okolí“ či „prostředí“), nejenom to, co právě „jest“, ale vždycky také něco z toho, co „už není“ a co „ještě není“, tedy něco nejsoucího. A toto „nejsoucí“ musíme bedlivě odlišovat (a tedy v žádném případě nesměšovat a už vůbec nenechávat v sobě navzájem rozpouštět) od „vůbec nejsoucího“, ale i jakkoli jinak „nejsoucího“, nevztaženého k příslušnému subjektu, nebo jinak řečeno: tímto subjektem neosvojeného, neproměněného z pouhého okolí v tzv. osvětí (jakožto osvojenou část světa či spíše jen nejbližšího okolí).
(Písek, 110405-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Mravní situace je určitým způsobem strukturovaná: 1) je to něčí situace, tj. je tu nutným předpokladem nějaký mravní subjekt, který je nějak situován; 2) pak tu je nějaký kontext, nějaké okolí, prostředí, do něhož je onen subjekt jakoby zasazen, ale na který také musí reagovat, tj. odpovídat na jeho podněty; 3) ani subjekt (a jeho povaha), ani jeho okolí nejsou prostě jen „dány“, ale navzájem se ovlivňují – a toto ovlivňování je vždy prostředkováno aktivitou a akceschopností, jakož i reaktibilitou subjektu, která se mění a dokonce vyvíjí, a to nejen individuálně (tj. s každým subjektem vždy znovu a od počátku), ale také v podobě určitých tradic, tradovaných způsobů aktivit a způsobů reakcí (zde dochází také k tomu, že prostředí, v němž je subjekt situován, daleko přesahuje pouhé okolí, rozumí se aktuální, „bezprostřední“ okolí). Z hlediska mravního tu můžeme mluvit o určitých mravech a zvycích, které se tak z jedné části stávají součástí prostředí, v němž je subjekt zasazen, situován a na něž musí reagovat. 4) Zvláštním rysem každé mravní situace je (na rozdíl od situací a situovanosti jiného druhu) jistý druh napětí, které nelze redukovat na danou povahu subjektu, ani na dané okolí a dané rozložení okolností, a které dokonce nelze odvozovat ani ze žádné širší (dlouhodobější) tradice, zahrnující nejrůznější zvyky a mravy (i když tam právě leckdy dochází k záměnám), a které můžeme předběžně označit jako mravní napětí mezí tím, co se má a co se nemá, co je správné a co nesprávné, co je pro subjekt závazné anebo naopak co je zapovězené, zkrátka správné nebo nesprávné, mravné nebo nemravné. Toto napětí má zásadně odlišný charakter od jiného napětí, které je charakteristické pro každé sjednocené (integrované) dění, tedy pro každou událost: událost spěje k tomu, aby se výkonem svého bytí naplnila a ukončila v tom, co jí už jejím vznikem bylo uloženo. Mravní napětí naopak spolu s výkonem „pravosti“ (tj. toho, co je „tím pravým“ v dané situaci) jakoby vzrůstá, neboť čím víc mravní subjekt jedná mravně, tím víc se mu zpřítomňuje soubor nároků a závazků, jimž se nelze vyhnout. Tady se zásadně liší pohled zvenčí od pohledu zevnitř: pohledu zvenčí se jeví mravní situací jako tím uspokojivější, čím víc se mravní subjekty blíží splnění toho, co „býti má“, zatímco pohledu zevnitř (tj. subjektu samého či subjektů samých) se otvírají vždy nové výhledy na větší a komplikovanější závazky vůči tomu, co „býti má“.
(Písek, 110814-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Rádl často zdůrazňoval, že myšlenky se rodí z jiných myšlenek, ale to je jen zčásti pravda. Ono to vlastně platí spíš tak, že nové myšlenky nás napadají jakoby proti těm starým; jinak by šlo jen o šíření myšlenek, které už tu kolem nás jakoby „platí“, které už jsou „zaběhané“. Myšlenky se ovšem také někdy šíří „nákazou“, ale pro dnešního člověka to není moc důstojné (nebylo to takové ovšem ani dříve), když se nějakou myšlenkou nechá jen „nakazit“, místo co by ji kriticky a tedy soudně přijal – anebo odvrhl. Zejména ve vědách platí, že myšlenky, s nimiž pracujeme, mají být vždy zdůvodněné. To je nicméně zase pravda jenom částečná. Platí to, jen pokud máme k dispozici ty důvody; ovšem pak to odůvodnění nutně znamená, že ta naše „myšlenka“ vlastně není tak „nová“, eventuelně že jenom nebyla dosud známa, ale že je s těmi našimi „důvody“, které máme, slučitelná. Ale jak k tomu dochází, že nová myšlenka s těmi obvyklými a uznávanými „důvody“ slučitelná není? Odkud se pak bere taková myšlenka, která nás nutí přehodnotit i ty naše obvyklé a uznávané „důvody“? A co když potom musíme znovu promyslet a pře-myslet všechno to, co jsme až dosud myslili (nebo většinu z toho)? Poukaz k tomu, že se objevily nové „skutečnosti“, neobstojí, neboť také všechny nové skutečnosti je třeba také nově vidět (resp. uvidět), jinak nám uniknou.
(Písek, 111008-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

O situaci vůbec můžeme mluvit pouze ve spojitosti s nějakým subjektem (skutečným nebo předpokládaným), neboť jen o něm můžeme říci (a vskutku přesně mínit), že je situován. To znamená, že situaci nemůžeme chápat jako něco pouze objektivního (není to prostě okolí, nýbrž osvětí, tj. osvojené okolí). To platí obecně o každé situaci, tj. každá situace je nerozlučně spjata s příslušným subjektem. Vztah mezi subjektem a jeho situací může mít různý charakter podle povahy (a úrovně) příslušného subjektu, ale také podle povahy (a úrovně) onoho osvojovaného prostředí, tj. osvětí. Mravní situace předpokládá proto nejen jistou kvalitu (úroveň) příslušného subjektu, tedy mravní subjekt čili subjekt jakožto mravní osobnost, ale také jistou kvalitu (úroveň) jeho prostředí, tj. jednak více či méně uznávané a zachovávané zvyky a mravy, jednak živé vztahy mezi mravními subjekty v uvažované mravní situaci, a také vyznávané tzv. „hodnoty“, atd. Ale vše je ještě složitější: v této situaci je situován nejen jeden (náš hlavní) mravní subjekt, ale celá řada dalších mravních subjektů, takže k situovanosti našeho (hlavního) subjektu nutně bude náležet také to, jak jsou do (zdánlivě) téže situace situováni (resp. jak se situují, jak si tu situaci osvojují) ty další mravní subjekty. Toto rozmanité osvojování jakoby „téže“ mravní situace však nemůžeme redukovat na jejich vzájemné vztahy, ale musíme počítat ještě s tím, že každý mravní subjekt odpovídá (tj. reaguje) na mravní výzvy, které si nejen nevytváří sám, ale které nejsou ani jejich společným výtvorem, nýbrž mají svou specifičnost právě jakožto „mravní výzvy“ (apely atd.). A to je ta rozhodující záležitost: jak pojmout tyto výzvy resp. původ těchto výzev? Neboť jistě je subjektu (subjektů) zapotřebí, aby se jakákoli mravní situace ustavila (resp. byla ustavena), a to jakákoli individuální, spjatá vždy s konkrétním mravním subjektem, i „obecná“, společná všem mravním subjektům v dané oblasti (která je ovšem vzhledem k těm individuálním až druhotná), ale mravní subjekt nereaguje jen na svou situovanost, ani jen na svou individuální mravní situaci, ani jen na „zvyky“ a „mravy“ dané všeobecné mravní situace. Zásadní věcí jsou ony nepředmětné výzvy a jakási primární schopnost mravních subjektů na ně odpovídat (reagovat), vůbec si je nějak uvědomit, uznamenat je a nějak je zapojit do svého mravního vědomí (a svědomí).
(Písek, 111014-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Skutečnosti v našem světě mají jednak svůj „vzhled“, tj. nějak vyhlížejí, vypadají, nějak se ukazují a vyjevují, ale kromě toho také „jsou“: jsou totiž tím, „co“ se ukazuje a vyjevuje, co nějak vypadá či vyhlíží. V tom smyslu lze bez potíží připustit jakousi vymezenou (a ergo omezenou) oprávněnost soustředěného přístupu zvnějška, tj. ze stanoviska vnějšího pozorovatele a posuzovatele: je možno a přípustno se zabývat tím, jak „mravnost“ určité společnosti nebo vrstvy společnosti vypadá, jaké zvyky tam panují, jak se lidé v určitých situacích chovají, a tak podobně. Přesto je tento přístup a postup zkoumání a posuzování nedostatečný a v něčem problematický: víme – nebo bychom alespoň měli vědět, měli bychom si toho být vědomi – že nám v takovém případě stále něco uniká, že „skutečnost“ je složitější, komplikovanější, že pouhým přístupem zvenčí stále ještě nemůžeme dospět k pochopení celého „jevu“, že tak stále ještě nepostihujeme celý „fenomén“ mravnosti, že nejsme nijak blíž pochopení, co to vlastně je ten „mravní čin“, bez něhož vlastně nelze dost dobře pochopit ani to, co to je „mravnost“. Zkrátka a dobře: musíme rozpoznat ten základní rozdíl mezi slovy „mravný“ a „mravní“, mezi mravností a morálkou, mezi mravy a zvyklostmi. Ale nejen rozpoznat: je třeba ten rozdíl také myšlenkově (pojmově) zvládnout, pojmově jej vymezit a blíže určit.
(Písek, 111104-1.)