Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Chápeme-li „jsoucno“ (rozumí se „pravé jsoucno“, tj. na rozdíl od pouhé hromady mnoha „jsoucen“) jako událostné dění (pravou událost), které je vnitřně sjednoceno, takže můžeme mluvit o jeho „počátku“ i „konci“, aniž bychom byli nuceni obojí stanovovat ze svého rozhodnutí (eventuelně ze své svévole), je eo ipso zřejmé, že má časový charakter. Co to však znamená, že nějaké jsoucno má časový charakter? Znamená to, že nikdy není aktuálně přítomné celé najednou, ale že právě ve svém „celku“, ve své úplnosti a celkovosti není na žádnou ze svých aktuálních „jsoucností“ redukovatelné, nebo jinak řečeno, že žádné z jeho aktuálních „jsoucností“ je nezpřítomňuje v úplnosti, v celku – tedy „jako takové“. Kdybychom tedy „čas“ považovali za nějaké jsoucno (tj. jsoucno úplné, „pravé, jsoucno vcelku), musili bychom se tázat po jeho celkovosti, úplnosti, integritě, a tedy mimo jiné také po jeho počátku a konci. To je ten vlastní důvod, proč Augustin v té své slavné formuli říká, že každý nějak ví, co je čas, i on že to ví, ale jakmile to chce blíže nějak myšlenkově uchopit, že zjišťuje, že mu to nejde, že to vlastně neví. Protože „vědět“, „co“ to je čas, pro něho tehdy (ale již od starých Řeků a pro mnohé dokonce dodnes) znamená se tázat po tom, jak čas „jest“, jaké to je „jsoucno“, přičemž jsoucnem se myslí „podstata“, to, co trvá uprostřed změn. A to je právě u času zcela protismyslné: kdyby u času něco „trvalo“, tj. bylo neměnné, když se čas „děje“, znamenalo by to, že čas je ve své „podstatě“ vlastně ne-časem, ne-děním. Takže když to chce někdo „pojmově upřesnit“ a tk ai plně uvědomit, „vědět“, co to je čas, musí dospět buď k tomu, že to prostě nejde, anebo si musí uvědomit, že těmi myšlenkovými prostředky, na které je zvyklý (a na které si jako samozřejmost zvykli spoléhat téměř všichni lidé), to nejde, takže je třeba zkoušet prostředky jiné, nové.
(Písek, 080225-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Činnost nelze redukovaně chápat jako pouhou změnu, ale rozhodně je se změnou, přesněji se změnami, nerozlučně spjata. Činnost je především sama změnou: to, co se nemění, není schopno žádné aktivity, žádné činnosti (to proti Aristotelovi a celé další tradici, na něm závislé). Činnost však není jen sama změnou, ale – a to náleží přímo k jejímu vymezení – vede ještě k dalším změnám, které jsou ve skutečnosti změnami „něčeho“ jiného, nikoli tedy změny samé. Tyto „jiné“ změny mohou a dokonce musí mít svůj původ ještě také odjinud, ale pokud jsou vyvolány, způsobeny, ovlivněny atd. určitou činností, může být tento původ blíže určován, analyzován a do větších nebo menších detailů popisován. A právě v této souvislosti se ukazuje, že podmínkou takového studování nějaké změny, jež je způsobena (obvykle spolupůsobena) nějakou činností, je určení „subjektu“ oné činnosti. Rozdíl mezi pouhou změnou a činností (která je ovšem také změnou) spočívá v tom, že pouhá změna může být popisována (analyzována, studována atd.) bez ohledu na to, je-li spjata s nějakým subjektem (nebo více subjekty), zatímco činnost je vždycky činností nějakého subjektu. Popisovat jakoukoli činnost (aktivitu) bez souvislosti s příslušným subjektem (eventuelně s neuznáváním skutečnosti subjektu, popíráním subjektu) jako něco, k čemu máme nebo můžeme mít přístup zvnějšku, tedy např. jako pozorovatelé, znamená redukování skutečnosti neboli ochuzování skutečnosti o přinejmenším celou jednu dimenzi. A proč tomu tak je? Protože k bytostné povaze, k „bytostnému určení“ subjektu náleží, že jen jedna jeho „stránka“ či „dimenze“ je přístupná zvenčí, a to ta méně významná, méně důležitá, eventuelně ta druhotná, sekundární. Subjekt nesmí být redukován na pouhý objekt, nesmí být chápán jako objekt; subjekt se nestává subjektem nějakým zapojením do nějakých souvislostí, nýbrž je sám předpokladem toho, aby nějaké souvislostí mohly být aktivně navazovány, tj. aby se mohly stát, a to díky činnosti, aktivitě toho (či jiného) subjektu.
(Písek, 090227-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Čas musí „odněkud“ přicházet; a protože k času náleží také – a dokonce především ! – budoucnost, musí odněkud přicházet právě budoucnost. A ta nemůže přicházet z minulosti, ba ani s aktuální jsoucnosti (ta by ve vztahu k oné „budoucnosti“, která by měla být „generována“, stejně byla minulostí). Tato úvaha vede k několika závažným závěrům: 1) budoucnost není a nemůže být „prázdná“, ale je to významná složka skutečnosti – je to skutečnost, která sice „není“ (tj. není aktuálně „jsoucí“), ale přesto je skutečností, pravou skutečností; 2) musíme proto zásadním způsobem změnit své chápání skutečnosti, musíme své pojetí rozšířit, neboť řecký odkaz, pod jehož vlivem stále ještě jsme a který skutečnost redukuje na to, co právě aktuálně „jest“, co právě v této chvíli, hic et nunc, vchází do světla a tak se „ukazuje“, je skreslující, ba mystifikující (a stejně se s ním nedá důsledně pracovat, ale jen „žonglovat“); 3) zbývají tedy dvě možnosti: buď a) je tato přicházející budoucnost generována „něčím“ před-budoucím, co samo nepřichází, ale budoucnost k nám (ke světu, do světa) je posílá, vysílá a nám (světu) ji „přiděluje“, anebo b) tato budoucnost se generuje sama, tj. je skutečná právě tím, že se sama generuje, a pak je skutečná také v tom, že také samá k nám (ke světu, do světa) opravdu přichází.
(Písek, 070312-1.)

Jan Patočka (195?)

Pojem historického času jako podstatně vypadajícího z objektivity vede, jak upozorňoval Heidegger, k různým formám „časování“ lidského života a tím též historického dění. Průlom do objektivity, danosti, věcnosti – tím do zachytitelné ovladatelnosti – umožňuje člověku, ale zároveň jej nutí, aby se rozhodoval, aby kladl otázku celkového smyslu, aby vůbec byl celkově. Toto celkové bytí je lidský život v pravdě. Život v pravdě je tedy život v čase, je život vnitřního napětí lidského, historického času.
Čas je možno pochopit jako stálý horizont, který obklopuje každou jednotlivou událost našeho života a do něhož se každá jednotlivá událost postupně ztrácí. Takto je čas statický obraz; čas je však také dění, které se projevuje jako zápas dimenzí o prvenství, o ovládnutí druhých.
Vláda přítomnosti je vládou objektivity. Minulost i přítomnost se stávají řadou jiných přítomností. Čas se objevuje jako řada „nyní“. Dokonalostí tohoto pojetí je vyloučení vši sukcese a redukce všeho dějství na jediné statické nyní. V tomto pojetí musí jsoucno v dané přítomnosti obsahovat všecky své možnosti; nemůže se v podstatě nic nového ve světě přihodit; svět je ryze objektivní v tom smyslu, že v něm není nic zásadně cizího, našimi kategoriemi nezvládnutelného.
(„Studie o času II, in: 7190, Péče o duši 3, Spisy 3, Praha 2002, str. 644.)

Fritjof Capra (1975)

Dynamickou a stále se měnící povahu světa částic nám nejlépe ukazují rozptylové (srážkové) experimenty vysokoenergetických částic. V těchto pokusech se hmota jeví jako úplně proměnlivá: všechny částice se mohou transformovat na částice jiné. Mohou se vytvořit z energie a mohou se zase v energii rozplynout. V tomto světle ztratily klasické pojmy jako „elementární částice“, „materiální substance“ nebo „izolovaný objekt“ svůj význam. Celý vesmír se jeví jako dynamická síť z neoddělitelných energetických struktur. Dosud jsme ještě nenašli úplnou teorii na popis tohoto světa. Máme však několik teoretických modelů, které velmi dobře popisují některé jeho stránky. Ale ani jeden z těchto modelů není prost matematických problémů a všechny si jistým způsobem navzájem protiřečí. Každý z nich však odráží /85/ základní jednotu a vnitřní dynamickou povahu hmoty. Ukazují, že vlastnosti částic je možné pochopit jen s ohledem na jejich aktivitu – na jejich interakce s okolním prostředím – a že na částice se proto není možné dívat jako na izolované entity, ale musíme je chápat jako integrální část celku.
(Tao fyziky I., př. Peter Zamarovský, DharmaGaia, Praha 2003, str. 84-85.)