Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Někteří myslitelé mají za to, že skutečnost je totéž, co „realita“; a z toho pak vyvozují, že „reálná“ je pouze přítomnost a minulost, zatímco budoucnosti realitu upírají. Já se někdy raději opírám o jazyk a vnitrojazykové vztahy, a proto významy slov „skutečnost“ a „realita“ neztotožňuji, ale zásadně rozlišuji. Původně latinské slovo realitas podtrhuje souvislost se slovem res. Ať už chápeme slovo res či věc jakkoliv, nepochybně musíme přiznat možnost ne-věci, jako něčeho rovněž skutečného; rozhodně odporuje našemu jazykovému vědomí, když někdo pojímá třeba zvíře nebo ptáka jako „věc“. Ovšemže nepopírám, že je možno i se zvířetem zacházet jako s „věcí“, ale obvykle to považujeme na nevhodné a nepatřičné. Zejména už od dob počátků kartezianismu nám připadá jako nevhodné mluvit o člověku jako o „res cogitans“ „věci myslící“. A právě tak nám připadá jako nepatřičné mluvit o zvířeti jako o „věci rozprostraněné“. Proč tomu tak je ? Protože „věc“ je už tenkrát tradičně chápána jako předmět, zbavený časovosti: skutečnost je prý to, co trvá v průběhu změn, ke kterým dochází jen na povrchu. A res extensa je nyní už jen něco jako krychle nebo jehlan. Vždyť i myšlení je chápáno jen jako něco co je neustále, nikoli co se děje – věc myslící je přece „věc“! Proto dělat v myšlení chyby je totéž jako vůbec nemyslit – a stát se pouhým „tělesem“.
(Písek, 150104-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Michael Theunissen se jednou (6997, S. 38) vyjádřil, že „die Zeit ist etwas Reales“; bez ohledu, co tím zamýšlel či myslel, je to teze (formulace) po mém soudu zcela nedržitelná. Čas není „věc“, není „předmět“ – Kant to cítil docela právem, ale jeho pojetí je rovněž nedržitelnmé – rozhodně to není jen nějaká nazírací forma. Čas je skutečný, ale není žádnou samostatnou skutečností, nýbrž je aspektem či spíše složkou, součástí dění jakožto výkonu bytí buď té či oné skutečné události nebo – v případě „obecného času“ – výsledkem dění obrovského množství událostí, které kolem sebe jednotlivě „šíří“ časové pole a vytvářejí tak jakési časové pole společné (závislé nadále na dějících se událostech, takže o nějaké samostatnosti „času“ nebo dokonce o možnosti mluvit o „současnosti“ na velmi vzdálených místech Vesmíru nelze mluvit, lze se pouze pokoušet to nějak přibližně – a v omezené míře – „spočítat“, s ohledem na se vzdáleností narůstající problémy). Čas přichází, a to jako budoucnost, ale sama budoucnost pouze nastává, a to prostřednictvím dějících se pravých událostí, které jsou primárně vybaveny svým vlastním časem, svou „budostí“ (a teprve potom mohou k obecnému času svého „prostředí“ dávat, poskytovat také kousek svého příspěvku).
(Písek, 130904-2.)

Jan Patočka (1947–50)

Vidíme tedy, že v biologické oblasti je čas sice již zvnitřněn, takže organismus není pouze v čase, nýbrž má svůj čas, svůj vnitřní vztah k času, své trvání: každý jeho stav je funkcí minulosti, takže organismus ji skutečně nese v sobě, prodlužuje ji do přítomnosti; ale toto zvnitřnění, sjednocení organismu (na rozdíl od časové roztříštěnosti /636/ neživého tělesa v okamžitých stavech) je přece podřazeno fungování, které pouze opakuje rytmicky to, co patří k stacionárnímu fungování života.
Ovšemže také subjektivně lze rozbírat organický čas. ...
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 635–36.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Rozhodujícím momentem při hledání nové perspektivy a nového východiska je problém času a časovosti. Ale také sám čas (i časovost) musíme chápat novým resp. odlišným způsobem, než bývá zvykem. Konstrukce tzv. lineárního času nám nepostačí; čas a časovost musíme vidět jako úzce, ba nerozlučně spojené s děním, především pak s událostným děním, přičemž nejprve musíme myslet na tzv. pravé události, tj. na události jako celky vnitřně sjednocené, integrované (a tedy vnitřně vydělené ze svého okolí). Tak se ukazuje jako druhý neméně rozhodující moment nové perspektivy ohled na celkovost. Oba zmíněné momenty musíme respektovat jako hluboce spolu spjaté a zásadně neoddělitelné (a to ani v abstrakci). Proto má svůj smysl a své zdůvodnění, budeme-li začínat pojetím tzv. události (nejprve „pravé“ události).
Právě na pojetí „události“ můžeme nejlépe ukázat nutnost myšlenkově co nejpozornějšího překročení mezí toho, co běžně (a málo reflektovaně, tj. nekontrolovaně) rozumíme „skutečností“ a „skutečným“: chápeme-li událost jako celek, je zřejmé, že aktuálně jsoucí je vždy jen určitá fáze události, nikoli událost celá (výjimkou jsou tzv. primordiální události). Z toho nutně vyplývá, že každá událost „je“ z větší části „nejsoucí“ (rozumí se aktuálně ne-jsoucí), ale že přesto zůstává čímsi velmi skutečným v rámci události jako celku. Označíme-li každou „fázi“ událostného dění jako „jsoucnost“ (na rozdíl od „bytí“, které je časově koextenzivní s celou událostí), můžeme pak mluvit o převaze nejsoucích jsoucností oproti vždy jen jediné jsoucnosti aktuálně jsoucí.
(Písek, 110116-2.)

Demokritos (≈460-370)

Demokritos ukazuje, že je nemožné, aby všechno vzniklo, neboť čas nevznikl.
(Zl. A 71 z Aristotela.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. Karel Svoboda, Praha 1944,
str. 132.)