Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Demokritos (≈460-370)

Demokritos ukazuje, že je nemožné, aby všechno vzniklo, neboť čas nevznikl.
(Zl. A 71 z Aristotela.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. Karel Svoboda, Praha 1944,
str. 132.)

Jan Patočka (1969)

Proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Časové stupně a časové horizonty jsou různé, vnitřně spjaté způsoby na jedné straně onoho vyčlenění z celku, jež znamená individuaci jsoucna, na druhé straně spojení, syntézy, která pro nás teprve definuje, určuje jsoucno. Konečná bytost je ve svém setkání se jsoucnem odkázána na syntézu, na slučování zažitého, konečně na svou vlastní časovost. Čas (prostor je jedna z jeho dimenzí) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě, ani naše jasnost o jsoucnu, porozumění, rozumějící chování a jednání a posléze poznání.
Co znamená konstatování tohoto časového rázu v charakteristice bytí? Dvojí tezi: že na jedné straně nelze /157/ jsoucno pochopit bez vztahu k bytí, na druhé straně však že bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, bez něhož si nelze představit naši zkušenost. Bytí jsoucího bez tohoto vztahu však sleduje odedávna ta filosofická nauka, které říká tradice metafyzika. Problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa a jeho komponent, je tak v souvislosti s otázkou revize metafyziky.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, s. 156-7.)

Ladislav Hejdánek (2012)

V Písku, 20.4.2012
Milý Jakube,
jsem rád, že jsi tu svou otázku rozvedl; nyní je mi jasnější, oč Ti jde, ale také, v čem jsi nepochopil onu změnu v „časové orientaci zvnějšňování“ (§ 7). Právě na ty první řádky na str. 35 a 36 jsi se dost nesoustředil, takže si ani neuvědomuješ onen „předsudek“, od něhož se musíš „osvobodit“. Jde o to, že naše běžné „posuzování času neprávem“ (tedy přinejmenším zčásti neprávem) „převrací skutečnost událostí vlastně naruby“: na oné „běžné“ (a tedy „předsudečné“, „umělé“) časové ose se dítě jeví jako mnohem starší (dřívější) než stařec (rozumí se: týž člověk jednou jako dítě a jednou jako stařec). A to je přece proti „rozumu“ (tj. proti správnému pochopení, že dítě je přece mladší než stařec). Zobecněno (resp. myšlenkově modelováno na „události“ obecně): událost se nejdříve neděje, jen se připravuje dít; teprve pak se začíná dít, a to je okamžik, který je možno zvnějšku zachytit a konstatovat, kdežto to, co tomuto začátku předchází, zvnějšku konstatovat nelze. Ale nikoli proto, že se ten začátek skrývá někde v minulosti, nýbrž právě naopak, že přichází z budoucnosti. Takže to slovo „dříve“ nebo předložka „před“ mohou mít (a mají) dvojí význam: z vnějšího pohledu to, co je „dříve“, je dále v minulosti. Ale to platí jen po našem zařazení na časovou osu, tj. po našem zpředmětnění (založeném na umělé konstrukci). Ve skutečnosti (tj. z hlediska nikoli odkudsi zvenčí, ale z hlediska událostného dění samého) je „dříve“ to, co je v budoucnosti: člověk jako dítě je dříve než týž člověk jako dospělec, a ten je dříve než týž jako stařec. Všechno, co se děje, děje se z budoucnosti přes aktuální přítomnost, a pak teprve odchází do minulosti. A my to na časovou osu kreslíme obráceně, protože se sami stavíme jakoby „mimo“. – Souhrnně řečeno: každá uskutečňující se událost má svůj vnějšek (a ten lze zakreslit na časovou osu tak, jak to běžně děláme), ale má také své „nitro“ resp. svou „nepředmětnou stránku“, která probíhá ve skutečnosti (tedy bez ohledu na pozorovatele) v přesně opačném směru. Takže to, co běžně označujeme za „počátek“ nějaké události, je jen naší konstrukcí, kterou zakládáme na tom, co je zvnějšku registrovatelné. Ovšem ve skutečnosti (tj. doopravdy) ten začátek události má být hledán a chápán tak, že onomu zvnějšněnému „počátku“ předchází, ale protože zcela evidentně nemůže být jeho „předchůdnost“ umístěna do minulosti (kam ve své konstrukci časové osy umisťujeme vše zvnějšněné), musí být „umístěna“ (ovšem časově, tedy „temporalizována“) do budoucnosti.
Tak teď doufám, že Ti je jasné aspoň to, co tam je řečeno (napsáno), ať už s tím můžeš souhlasit nebo ne (to už pak je na Tobě). Zkrátka: dříve než počátek zvnějšňování události je její počátek ještě nezvnějšněný, tedy přicházející z budoucnosti (nikoli z minulosti, to už by předpokládalo nějaké zvnějšnění). Ale vždyť to je už zřejmé v jazyce samém: zvnějšňováno může být jen něco, co je ještě nezvnějšněné ! (Kdybys byl býval lépe četl Hegela, musel bys to býval pochopit už tenkrát !)
Zdar a sílu ! A „na hlubinu“ ! L v H .
(Písek, 120420-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Současná fyzika už nemluví (a nemyslí) zvlášť o čase a zvlášť o prostoru, ale spojuje obé pod pojmenování „časoprostor“; čas tedy chápe jako jednu z dimenzí včasoprostoruv. Ale tato dimenze má jistou zvláštnost, jíž se pronikavě liší ode všech ostatních dimenzí (ať už míníme jen 3, či snad 10 nebo ještě víc). A tak fyzikové přemýšlejí o oné zvláštnosti času, která spočívá v tom, že čas je „nevratný“, tedy že má „směr“. Ve všech ostatních dimenzích se můžeme pohybovat, jako kdyby ony samy stály, jako by se samy nehýbaly, ale v čase se nemůžeme pohybovat, jak bychom třeba chtěli, ale máme dojem, že se čas pohybuje sám a že my se pohybujeme v čase a s časem, vlastně dokonce že čas pohybuje, hýbe s námi. O „prostorových“ dimenzích si nemyslíme, že se pohybují samy o sobě a bez nás (ovšem někdy to přece jen nějak záleží také na nás a na našich pohybech, ale rozhodně nemáme za to, že by tyto dimenze mohly nějak pohybovat s námi. (V závislosti na tom, jak rychle se pohybujeme, se v krajních případech velkých rychlostí může stát, že se rozměry, např. délka úsečky, mohou zkracovat nebo aspoň jevit jako zkrácené; něco podobného však platí i o čase. Ale nikdy nemůžeme svou aktivitou způsobit, že dojde k obrácení směru („toku“) času. To je dost divné, protože si nedovedeme dost představit, že čas by mohl být „něčím“, co by se mohlo pohybovat a co by tedy mohlo mít nějaký směr svého vlastního pohybu. všechno, co se děje, se děje podle tohoto „toku“ času a je proto zcela nevratné. Existují ovšem takové pohyby nebo aktivity apod., které jsou schopny se stále znovu opakovat (něco jako pohyby v kruhu). Podrobnější zkoumání nám však vždy ukáže, že naprosto přesné „opakování téhož“ přece jen není možné, protože i tam, kde se podaří najít neuvěřitelně přesné opakování téhož po nesmírně dlouhá období, přece jen dochází k něčemu jako „stárnutí“ (třeba v případě reliktního záření; to je krajní příklad, jinde je to mnohem zřejmější).
(Písek, 150503-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Čas přichází „z budoucnosti“, ale z budoucnosti, která „ještě není“, tj. není „jsoucí“. Aby se ne-jsoucí budoucnost stala „jsoucí“, musí s jí ujmout nějaký subjekt, aby ji „uskutečnil“ svou aktivitou, svými akcemi. Těmito svými akcemi se však subjekt obrací přicházející budoucnosti vstříc, což znamená, že jeho vlastní „časení“ ((časování) postupuje proti „proudu“ času obecného. (Nemůžeme říci, že proti přicházející budoucnosti, protože ta nepřichází v „proudu“, tj. neproudí, neteče – rozhodně ji nelze přirovnat k proudu řeky, jak to kdysi dávno udělal třeba Hérakleitos.) Nicméně nějaký „vnitřní“ (nepředmětný) pohyb ve světě nepředmětnosti musíme připustit a předpokládat. Tento „vnitřní“ pohyb však ještě není (nemůže být) oním „přicházením“. Musíme tedy předpokládat jakousi hraniční sféru mezi „vnitřním“ a „vnějším“, přesněji mezi „nepředmětným“ a „právě uskutečňovaným“ (neboť v této sféře už vždycky má svůj důležitý úkol nějaký subjekt (většinou ovšem mnoho subjektů, neboť už jde v jistém rozsahu o skutečný „svět“), a to je prostor akcí, aktivit, totiž právě onoho „uskutečňování“. A právě tato sféra přestavuje už nikoli ne-jsoucí „budoucnost“, nýbrž nastávající přítomnost – můžeme ji nazvat „budostí“. Budost je – zároveň s „bylostí“ součástí resp. složkou „přítomnosti“, neboť ta není bodová, nýbrž i časově „nejen prostorově, extensive“ rozměrná.
(Písek, 130927-3.)