Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Při vyhodnocování výsledků proměření fluktuací reliktního záření (na základě analýzy sondou pořízených snímků) lze prý zjišťovat mj. křivost vesmíru (a ovšem i percentuální zastoupení temné energie, temné hmoty a atomární látky – viz Vesmír 88, 2009, č. 11, str. 735). Někteří se dokonce s jistým podivením pozastavují nad tím, že je vesmír překvapivě „plochý“. Jde tu o křivost či plochost jen pokud jde o dimenze prostorové, anebo jde také o dimenzi časovou? (Vždyť se mluví o dimenzích prostoročasu!) Není snad zapotřebí s křivostí časové dimenze počítat, protože je také (ve velkém) překvapivě „plochá“? Konkrétně: když se podle jedné (ale převládající) teorie mluví o rané fázi vývoje vesmíru krátce po velkém třesku, počítá se např. se sekundami, a dokonce se mluví o zlomcích vteřin. Mlčky se předpokládá, že vteřiny krátce po velkém třesku byly stejně dlouhé jako vteřiny pozdější, ba i jako naše dnešní, a to navzdory tomu, že ony počáteční podmínky se nutně něčím podobaly podmínkám, jaké jsou líčeny na přechodu do černých děr (kde se ovšem naopak čas zpomaluje až zastavuje). Nemusíme spíš předpokládat, že byl čas v počátcích jen velmi „pomalý“ a že se teprve v průběhu dalšího vývoje zrychloval?
(Písek, 091127-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Chceme-li plně (tj. co nejlépe) postihnout vztah člověka ke světu a světa k člověku (a pochopitelně máme na mysli každého konkrétního, jednotlivého člověka, ne člověka vůbec), musíme sáhnout po dvou formulacích, které není snadno uvést do souladu. Žádný člověk nemůže dost dobře pochopit sám sebe, pokud nerozumí světu kolem sebe; nebo jinak řečeno: každý člověk může dospět k sebeuvědomění a sebepochopení jen tak, že najde způsob, jak porozumět světu a jak se ve světě zorientovat. A na druhé straně stejně zásadně musíme říci, že světu nemůže žádný člověk náležitě porozumět, pokud sám sebe nechápe jako někoho, koho nelze chápat ze světa, jen na základě porozumění světu. Svět nelze chápat jako „svět bez člověka“, a ani člověka nelze chápat jako „člověka beze světa“. A přece každý výklad toho, čím člověk je, tj. čím (kým) vposledu je, jak žije, jak se stává sám sebou a jak sám sobě začíná rozumět, který chce všechno odvodit a odvysvětlit z jakýchkoli daností tohoto světa, se nutně podílí na základní mystifikaci, na hrubém nepochopení jak člověka, tak světa. Svět není jen scéna, nepředstavuje pouhé kulisy, a člověk není jen herec, který se mezi těmito kulisami pohybuje, ale svým životem jakoby nechává vypravovat příběh, který s kulisami nemá co dělat. Lidský život je posláním, jak něco udělat právě s těmi „kulisami“,. ba s celou hrou, s celým divadlem a všemi dalším souvislostmi toho divadla se světem samým, s celým světem. A protože člověk není jediným člověkem, a protože zejména není jediným subjektem ve světě, je třeba pamatovat na tu zásadně důležitou součinnost a „spolupráci“ všech těch subjektů (někdy skutečnou, někdy jen „možnou“ a ještě neuskutečněnou, ale tak či onak již připravovanou, často je částečnou a polovičatou), neboť bez té součinnosti a spolupráce by žádného světa nebylo. Svět je pro každý subjekt (a tedy i pro každého konkrétního člověk) víc než jen okolností a prostředím, ale je výzvou, na kterou je třeba odpovědět (a na kterou nelze neodpovědět, protože i odmítnutí odpovědi je stále ještě odpověď).
(Písek, 101111-3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Čas není kontinuum, alespoň nikoli primární kontinuum. Pokud nacházíme v čase (u času, při čase apod., tj. v jistém větším rozsahu) určitou kontinuitu, pak jen proto, že je založena na aktivním navazování toho, co přichází později, na to, co tomuto přicházení předcházelo a předešlo. Naproti tomu nemůže na druhé straně veškerou kontinuitu zamítat a popírat, neboť stálým dělením časových „úseků“ na menší a menší kousky bez jakéhokoli konce bychom museli nakonec dospět – jak to dělá např. geometrie – k časovým bodům, které by eo ipso už vůbec nebyly „časové“, nýbrž naopak bezčasové. Z těch bychom však zase nikdy nemohli dát dohromady ani tu nejmenší, nejkratší kontinuitu. Takže zbývá jen jedna možnost: čas je původně a od základu „zrnitý“, ale jednotlivé časové „kousky“ mají časový „rozměr“, jsou to malé kousky času, ale času, který už dále nelze dělit, rozkládat na menší kousky. Tato úvaha vede i některé teoretické fyziky k předpokladu jakýchsi nejmenších kvant času, tj. k tomu, že tak jako je „kvantována“ každé forma energie, stejně je kvantován i čas (event. prostoročas, neboť většina fyziků považuje čas za jednu z dimenzí jednotného prostoročasu). Mohli bychom tedy uzavřít, že tato nejmenší časová kvanta představují vlastně nejmenší (pravé) „události“. A protože víme, že existují i větší a složitější (pravé) události, musíme předpokládat, že ony nejmenší událostí (události „prvního řádu“ neboli nejnižšího řádu, „primordiální“) jsou schopny se spojovat ve větší, nejen se „hromadit“, vytvářet „agregáty“. Schopnost se spojovat předpokládá schopnost na sebe navzájem reagovat s jinými podobnými událostmi nebo událostmi podobné úrovně, ale také reagovat na události vyššího řádu, vyšší úrovně – a dokonce se umět jakoby „zařadit“ do jejich struktury (časoprostorové, pochopitelně). A to zase dále předpokládá, že události, dokonce i ty nejmenší, jsou schopny „reagovat“ nejenom na vnější „danosti“, ale také na to „v nich“ či „při nich“ (tj. v těch pro ně „vnějších“ událostech), co dáno není, tedy na jejich ještě neuskutečněnou, nezvnějšněnou „stránku“, tedy na jejich „niternost“ či „nepředmětnost“, a ve svém dalším průběhu na ni také vnímavě „reagovat“, což znamená: účastnit se, spolu se účastnit na jejich uskutečňování, zvnějšňování, realizaci – krátce: spolupracovat (a nově upravovat a s těmi druhými koordinovat své vlastní uskutečňování).
(Písek, 101114-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Steven Weinberg hned na prvních stránkách své proslulé knížky „První tři minuty“ (4783) použil (cituji ovšem z překladu) následujících formulací: „výbuch, který byl najednou všude, od začátku vyplnil celý prostor, a každá částice se doslova hnala pryč od každé jiné částice“ (str. 10); (asi za setinu sekundy) „byla teplota vesmíru asi sto miliard (1011) stupňů. Je to teplota ... tak vysoká, že žádné částice běžných látek, molekuly, atomy, ba ani jádra atomů nemohly držet pohromadě“ (dtto). Z těchto formulací se zdá vyplývat, že onen „celý prostor“ (který ovšem vznikl – spolu s časem – zároveň se vznikem vesmíru) byl vyplněn oním výbuchem – výbuchem čeho? Zřejmě nad všechnu představu stlačených částic, které se hnaly od sebe pryč. První vydání Weibergovy knížky pochází z roku 1977 – to je pro dnešní teoretickou fyziky strašně dlouhá doba. Přesto není zcela zbytečné tyto formulace připomenout, protože ukazují, že si v té době špičkoví teoretičtí fyzikové nedovedli okamžitě po vzniku vesmíru Velkým Třeskem představit nic jiného než právě nějaké částice, i když to zajisté nebyly „částice běžných látek“. Dnes se hodně mluví o tzv. superstranách, ale i když je jejich předpokládaná povaha resp. jejich chování sebepodivnější, stále ještě se předpokládá něco jako právě „struna“, tedy nakonec zase nějaká částice, i když spíše jen „něco, co sebou mrská“. To „mrskání“ je děj, ale nikdo zatím nemluví o „struně“ jako o události.
(Písek, 081216-2.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Událostné dění předpokládá především událost jakožto „subjekt“, který je mocen některých „výkonů“, především výkonů svého vlastního bytí. Událostné dění určité události je tedy jednak výsledkem výkonu bytí příslušného subjektu, který se ovšem sám musí v rámci tohoto událostného dění stále znovu ustavovat, navazovat na sebe a tak se udržovat ve svém aktuálním bytí („životě“ – ovšem zde život chápeme ve větší šíři než je v biologii a poíd jejím vlivem běžné). Jinak řečeno, událost na nejnižší úrovni právě svým událostným dění musí předcházet ustavení subjektu, tj. událost se subjektem musí stát, a to tak že v rámci výkonu svého dění (svého bytí) musí svůj subjekt ustavit a předat mu eo ipso jisté „pravomoci“ (resp. „moci“, „mohutnosti“) a „podřídit se“ mu tak jakožto celek všude tam, kde má možnost resp. tendenci svou původní integritu překročit a tak vlastně „narušit“. Bez ustavení vlastního subjektu by např. žádná událost nebyla schopna se k sobě v rámci svého průběhu vrátit a obnovit nejen svou dosavadní integritu, ale dovést ji jakoby „dál a výš“ tím,. že do ni zapojí („integruje“) i něco ze svého prostředí, okolí, a to nejen prostorového, ale zejména časového (a to včetně své vlastní akce resp. alespoň něčeho z této akce, aby ji tak udrželo jako akci právě „svou“).
(Písek, 070106-3.)