Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Teze, že „na českou otázku není česká odpověď“ je zatížena chybou, i když kontext svědčí o tom, že byla „dobře míněna“. Pokud připustíme, že něco takového jako „česká otázka“ existuje a že je třeba na ni odpovídat (někteří to budou popírat), bylo by třeba se tázat, proč by se odpovědí na „českou otázku“ měl zabývat někdo ve světě a nikoli na prvním místě Češi sami. To by snad bylo případné jen tenkrát, kdyby „Češi“ představovali pro svět nebo třeba jen pro své sousedy nějaké nebezpečí, kdyby jiné země a jiné národy nějak ohrožovali, eventuelně kdyby se pro někoho v okolí nebo vůbec ve světě stali „nepřítelem“. Takovým problémem se ve dvacátém století stali pro Evropu (a také pro ostatní svět) třeba Němci a Rusové (a ovšem také Italové, Španělé, a na druhém konci světa zase Japonci – a mohli bychom pokračovat). Bývaly doby, kdy Češi představovali velmi vážný evropský problém, který se pokoušely „vyřešit“ i křížové výpravy a který byl po dvou stech letech trvajícího decimování „vyřešen“ pobělohorskou protireformací a třísetletou habsburskou kuratelou. Dnes je dost velkým evropským problémem Balkán; světových problémů mimo Evropu je víc, nejnápadnějším (ale asi nikoli největším) politickým problémem pro svět jsou islámští radikálové a zvláště teroristé jako jejich špička, ale tam pochopitelně už (zatím) nejde o problém národní. Dál už nemusíme pokračovat; je zcela zřejmé, že dnes už ani v Evropě samé (snad kromě nevelké skupiny po válce odsunutých Němců) nikdo nemá důvod ani zájem „řešit“ dnešní, tj. dnes aktuální „českou otázku“; občas to vypadá dokonce tak, že na tom nemáme zájem ani my sami resp. většina nás samých, nás obyvatel České republiky. Právě proti tomu však hodlám pronést filipiku: ten zájem musíme rozhodně probudit, protože k tomu jsou pádné a platné důvody. A musíme si také zcela jasně uvědomit, že dnes ani v nejbližší budoucnosti nemůže a nebude „českou otázku“ řešit nikdo jiný za nás, ale že na dnešní „českou otázku“ budeme muset odpověď dát my sami, a tedy odpověď českou.
(Písek, 080107-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Jakékoli dění může probíhat pouze v čase; specialitou událostného dění je to, že si utváří (spolutváří) svůj vlastní čas, tj. jakýsi soukromý událostný čas. Tento vlastní čas je termínovaný, ale je velmi úzce spjat se všemi skutečnými proměnami, změnami a pohyby uvnitř (pravé) události. Protože však všechny pravé události jsou schopny nějak reagovat na své okolí, přesně řečeno interagovat se svým okolím, tj. s jinými pravými i nepravými událostmi kolem sebe, je onen „vnitřní“ resp. raději „soukromý“ čas události v nějakém vztahu k „soukromým“ časům těchto okolních událostí a spolu s nimi zakládá a vytváří tzv. obecný čas, které je ovšem závislý na událostech, jež v něm probíhají. Mohli bychom mluvit o tom, že každá pravá událost má nejenom svůj vlastní „vnitřní“ čas, ale že ve svém průběhu vytváří kolem sebe (ve své okolí) jakési časové „pole“; a jednotlivá pole v jisté vzájemné blízkosti probíhajících pravých události se překrývají, navzájem prostupují a zanechávají jako výsledek své „koexistence“ právě to, čemu říkáme „obecný čas“. A v tomto obecném čase mohou pak probíhat i veškeré nepravé události, více či méně ovlivňované a případně organizované a tím zároveň přivlastňované událostmi pravými (některými intenzivně, jinými až takřka nepozorovatelně).
(Písek, 080129-3.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Obvykle jsem jako příklady nepředmětných skutečností uváděl: a) subjekt, který je ex definitione míněn jako non-objekt, ale má přitom nepřehlédnutelnou předmětnou stránku; b) svět (v celku), který nikdy nemůžeme mít (jakožto celek) „před sebou“, neboť jsme vždycky už v něm (přičemž nejrůznější jeho složky před sebou mít můžeme, aniž by to znamenalo, že je můžeme redukovat na jejich předmětnost); c) pravdu, a to jako příklad „ryzí nepředmětnosti“, která vůbec předmětnou stránku nemá (pokud ovšem ji odlišujeme od jakéhokoli uplatnění pravdy, jako je např. pravdivý soud, pravdivý výrok, pravdivý čin, případně pravý či správný čin, atd.). Pochopitelně by bylo možno takových příkladů uvést celou řadu. – Jako jeden ze zajímavých a významných příkladů lze uvést také „čas“. V jistém smyslu o něm platí totéž, co jsme řekli o světě: nikdy nemáme celý čas před sebou jako nějaký předmět, nikdy z času nemůžeme vystoupit, ale vždycky jsme už v něm, uprostřed postupujícího, běžícího času. A přece je tu závažný rozdíl: i když také svět a všechny vnitrosvětné skutečnosti jsou v čase a jsou jaksi „podrobeny“ času, je pro ně čas něčím jiným a také jinak než pro nás. Části světa můžeme mít (přinejmenším v některých případech) opravdu „před sebou“, a do jisté míry si můžeme i vybírat – můžeme svou pozornost zaměřovat různými směry. Naproti tomu náleží k bytostné povaze času, že si vybírat nemůžeme, že nemůžeme přesouvat svou „přítomnost“ dopředu či dozadu a na různá místa, ba že to je jakoby čas sám, který nám naši přítomnost jakoby „přiděluje“, „uděluje“, ba jako by nás k té či oné přítomnosti připoutával. A ještě něco navíc: je to čas, který rozhoduje nejen o naší přítomnosti ve světě, ale také o přítomnosti věcí (a také druhých bytostí, událostí, procesů atd.) pro nás – nemůžeme např. nikterak přímo zasáhnout do jiných „přítomností“ než právě do té, která nám je aktuálně přidělena. (Písek, 070209-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Každá událost má svůj vlastní čas, něco jako kvótu času; je to ne tak docela určitě termínovaný čas, něco jako lhůta té události jakoby přidělená a jí přivlastněná. Tento „vlastní“ čas není souměřitelný ani s jiným, jinou událostí přivlastněným časem, ani s „obecným časem“, který je vlastně vždy znovu „ustavován“ jen překrýváním a vzájemným prostupováním „časových polí“, které kolem sebe generuje každá – pravá – událost (a tak je v každém místě a v každém časovém úseku na těch událostech závislý a tedy místo od místa a dobu od doby proměnlivý). Tento „obecný čas“ ovšem také nemůžeme měřit přímo, ale můžeme srovnávat průběh jedné události s průběhem jiných událostí; už tím je ovšem dáno, že srovnávat můžeme jen to, co je zvenčí přístupné, co může být zvnějšku pozorováno a kvantifikováno (opět na základě nějakého vnějškového stereotypu co nejpřesnějšího opakování „téhož“). A protože nám jde o co nejpřesnější stereotyp, nezáleží vůbec na tom, zda v tomto případě jde o událost pravou (tj. vnitřně integrovanou) nebo nepravou; už tím je zřejmé, že tento „obecný čas nemůžeme přiřadit žádné konkrétní (pravé) události – a také nám o to vůbec nejde. Tzv. objektivace (obecného) času je umožněna právě tím, že mezi rozmanitými přírodními (fyzikálními, kosmickými) procesy se vyskytují některé, jejichž periodicita se vskutku blíží dokonalosti; a právě to umožňuje jakékoli přesnější měření.
(Písek, 070307-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Fenomén času, časovosti a zejména „časování“ (nebo „časení“) se vždycky vzpíral možnostem filosofického, tj. pojmového uchopení. Je proto pochopitelné, že musel být nějak marginalizován a neutralizován. Nicméně dnes už víme, že v dosavadním odhlížení od problému času nemůžeme nadále pokračovat. Proto je třeba se pokusit pro začátek tento problém alespoň formulovat, když už ne řešit. Základní otázkou je vztah mezi „časením“ („časováním“) jako výkonem na jedné straně a potřebným „časem“ jako předpokladem a podmínkou takového výkonu. Tzv. obecný čas můžeme docela dobře chápat jako jakési časové pole, které kolem sebe (ve svém okolí) vytvářejí událostná jsoucna, tj. dějící se události. V tomto smyslu je tedy dost pochopitelné, že tento čas je vždycky nějak vztažen k příslušným událostným dějům a že je tedy „relativní“ vůči nim. Naproti tomu však nemůžeme zcela pustit ze zřetele, že jakákoli událost (a to znamená také jakýkoli aktivní výkon kteréhokoli událostného jsoucna) musí mít k dispozici ten nezbytný „čas“, bez něhož by vůbec nemohl být vykonán, ba bez něhož by se nemohla dít vůbec žádná „událost“. Jinými slovy: „čas“ jako předpoklad a podmínka každého skutečného dění nemůže být založen ani vykonáván žádným vnitrosvětným jsoucnem, protože každé takové jsoucno už je eo ipso jsoucnem událostným, tj. „v čase“ se dějícím – a tudíž „čas“ předpokládajícím. „Čas“ v tomto smyslu musí být pochopen jako „přicházející“, tj. jako budoucnost, a budoucnost v pravém smyslu nemůže být chápána jako produkt toho, co předcházelo a „už není“. Všechna zkušenost (na rozdíl od předsudečné tradice) nás přesvědčuje o tom, že všechno, co se děje, se děje tak, že zprvu ještě není, pak nastává, a posléze pomíjí a už není. Předsudek tzv. kauzality je založen na tom, že veškerá pozornost je soustředěna na setrvačnosti, trendy a tendence, které ovšem vskutku vždycky nějak intervenují, když se něco nového děje. Proto nelze myšlenku kauzality prostě jen odhodit, nýbrž je třeba ji vzít vážně v tom, co vskutku postihuje, ale pokusit se o výklad, který se nedopouští jejích chyb. A tímto novým výkladem je myšlenka reaktibility jako základu a garance každé setrvačnosti. Ale protože každá reakce je ve skutečnost druhem akce, a protože každá akce potřebuje čas, aby mohla být vykonána, je zřejmé, že skutečný „čas“, tj. ten, který je předpokladem veškerého dění, nemůže být „generován“ ničím minulým, ale ani ničím právě jsoucím, které tudíž do minulosti přechází. Počátkem, zdrojem času nemůže být nic „již jsoucího“ (a tím méně minulého a tedy „již nejsoucího“). (Písek, 051117-1.)