Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1947)

Ale to by nebyl ten dodnes opojný, dodnes dráždivý a elektrické údery rozdávající Šalda, kdyby se nebyl setkal na své cestě s několika mocnostmi duševního života, které jej přinutily tuto spirituální a spiritualistickou dominantu podrobit zvláštnímu procesu rozkladného zborcení; ztratila v něm všecko „klasické“, stala se méně jasnou a přehlednou, ale zato se v ní objevily otázky, naléhavé a ožehavé bolesti. Když dnes berete do rukou svazky Zápisníku, největší dojem není ten, kterým na nás působil ve chvílích, kdy vycházel, totiž dojem nesmírného /134/ intelektu, který ovládá tolik kultur, tolik problémů, tolik oborů, tolik rejstříků slohových, dojem mistra v šermu nejvyššího stylu, kterému vítězství je povinností – dnes dojem nejsilnější je právě opačný: je patrná občasná pedantičnost, stopy universitního provozu, je patrno občas, že jeho duchovědná analýza má různé síly a hloubky, ale co nejvíce uchvacuje, je neúprosnost vůči sobě, vůle nezkolébat a nebýt zkolébán, vydržet u toho, co bolí a čemu se Šalda za žádnou cenu nechce skrýt.
Jaké to byly duševní mocnosti, s nimiž se tak Šalda stýkal a které ho natolik přibližují dnešku? Samé mocnosti protiklasické, protiosobnostní, skoro samé faktory přnelomné a výbušné. Především revoluční socialismus, zvlášť v marxisticko-komunistické formě, s nímž sice nikdy nesplynul, ale který uznával jako důležitou metodu vedle jiných; teoreticky mu byl důležitý zvlášť jako metoda odhalující, nemaskující, prakticky mu byl zvlášť ve formě ruského revolučního budovatelství mocným pólem společenské rekonstrukce proti buržoazně liberálnímu úpadku a chaosu. Dále psychologické odhalovatelství především Nietzschovo, které analýza zajisté zjistí jako jeden z posledních faktorů jeho kriticismu. ... Kromě Nietzscheho v témže směru odhalovatelství zaujali Šaldu i menší, jednostrannější pokračovatelé a zjednodušovatelé tohoto hloubkového objevitelství, Freud a Jung. Vedle Nietzscheho Dostojevskij, rovněž takový odhalovatel propastí, v němž však Šalda cítil znít i kladnou strunu životní víry, která hory přenáší.
To všecko byly podněty k stálé myšlenkové revizi, k velikému vnitřnímu sváru. Neboť jim je všem nějak společný důraz, sice různě rozdělený, ale přece nepopiratelný, na konečnost a závislost lidské osoby. ...
(Šalda mezi včerejškem a dneškem, in: 7331, Umění a čas I, Praha 2004, str. 133-34.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Karl Jaspers užívá termínu „transcendence“ jako neutrálnějšího, než je slovo „Bůh“; nejde mu tedy o něco jiného, nýbrž jen o jakési oslabení religiózních konotací. Ovšem sám vědomě a programově navazuje na Kanta, a dokonce se k němu zřetelně přihlašuje. Pro Kanta transcendentní je „věc o sobě“, tj. skutečnost, k níž nemáme přístup (protože jak bychom k takové skutečnost přistoupili, okamžitě přestává být „věcí o sobě“ a stává se „věcí pro nás“). Jaspers tak vlastně přistupuje na jakýsi kompromis: drží kantovský termín, ale posouvá jeho význam. To, že mluví o „šifrách“, není ve skutečnosti žádné akceptovatelné řešení. Pokud jde o jazykovou záležitost, je přec každé vyslovení něčeho užitím šifer – ve slovech je myšlenka nikoli „obsažena“ (jako voda ve sklenici), nýbrž je v nich „zašifrována“ a musí být proto vždy znovu „dešifrována“, máme-li textu nebo výroku porozumět. A pokud jde o mínění (intencionální vztah), není mi jasno, jaký vidí Jaspers rozdíl mezi míněním v běžném smyslu jakožto myšlenkovým vztažením k nějakým věcem, předmětům, a mezi míněním za pomoci „šifer“. Cožpak samy pojmy nejsou něčím jako „šifry“, jejichž funkci přece také zcela neprohlédáme? V této souvislosti nemohu nepoložit otázku, zda bychom nemohli význam slova „šifra“ pochopit a označit spíše jako „pojem s nepředmětnou intencí“: „předmětně“ vzato není šifra vlastně ničím jiným než „slovem“ resp. „označením“, a užitečnost tohoto termínu by spočívala jen v tom, že bych ho užívali jako označení „intencionálního ne-předmětu“, tedy něčeho, co předmětně nelze uchopit (a tím připodobnit nejrůznějším „pravým jsoucnům“ vnitrosvětným, která mají také svůj vnějšek, svou vnější, předmětnou stránku). A protože nepředmětnou stránku mají všechna pravá jsoucna (ryzí „předměty“ v tomto světě neexistují a mohou být pouze myšleny a míněny, můžeme s nimi nejrůznějšími způsoby pracovat, ale ve skutečném světě jim přímo nic neodpovídá, a ony také nejsou a nemnohou být ze skutečného – a také předmětného – světa odvozovány ani vyvozovány), znamenalo by to, že „šifry“ jsou vhodné pouze k poukazování (intencionálnímu) na „ryzí nepředmětnosti“. Důraz na to, že jde o „šifry“ (a nikoli běžné výpovědi), by pak neznamenal nic jiného než důraz na předmětnou neuchopitelnost toho, co je šifrou míněno (tedy na to, že povaha toho, co je šifrou míněno, nemůže být „uchopena“ takovými pojmy, které jsou spjaty se zpředmětňováním a samo „nepředmětnost“ resp. „nepředmětnou skutečnost“ redukcionisticky a „nihilisticky“ považují za „nic“, za nicotnost“ nebo „nicotu“.
(Písek, 080520-2.)

Charles Péguy (1873-1914)

L´homme qui veut demeurer fidèle à la vérité doit se faire incessament infidèle à toutes les incessantes, successives, infatigables renaissantes erreurs.
(Pensées, p. 36, Gallimard, 1934.)
ex: internet

Karl Jaspers (1961)

... Ve Starém zákoně existují vám všem dobře známá slova „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho“, podle Kanta ta nejhlubší slova bible. Proč? Protože transcedence uchopená pomocí obrazu a podobenství už není transcedencí, nýbrž stala se něčím konečným. Učiníme-li si obraz a podobenství o božství, stává se božství něčím ve světě, jak tomu bylo s mnoha bohy v dějinách. Ale v samotném Starém zákoně jsou přece texty plné obrazů božství, stále se mluví o tom, jak je Bůh hněvivý, milosrdný, žárlivý, spravedlivý, jak udílí pokyny, stanoví zákony a tak dále, tedy samé obrazy a samá podobenství. V člověku jako konečné smyslové existenci se skrývá nepřekonatelná antinomie, spočívající v tom, že transcedenci nebo božství, jehož obraz či podobenství /75/ si nemá vytvářet, nemůže jako konečná bytost myslet jinak než v obraze a podobenství, to znamená přibližovat se k němu v šifrách. Toto napětí nikdy neustává a nemůže ustat. Můžeme je pochopit. ...
(Šifry transcendence, přel. Vlastimil Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 74-75.)

Charles Péguy (1873-1914)

Une grande philosophie n'est pas celle qui prononce des jugements définitifs, qui installe une vérité définitive. C'est celle qui introduit une inquiétude, qui ouvre un ébranlement.
(Pensées, p.53, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)