LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Sofoklés (-497/6 - 406/5)

Odysseus
Já neznám nikoho, však lítost cítím přecs tím ubožákem, i když je můj protivník,že pohroma tak zlá se snesla na něho -mám v mysli stejně osud jeho jako svůj,neb vidím: všichni my, co žijem, nejsme nic,než liché přeludy a jenom prázdný stín.
(Aiás, in: Tragédie, Svoboda, Praha 1975, s. 467.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Mezi skutečnostmi živými a neživými obvykle snadno rozlišujeme, ale některé skutečnosti se nám nejeví jako neživé, i když s uznáním jejich živosti (živoucnosti) máme trochu problém. Tak je tomu třeba v případě řek, říček, potoků a studánek, ale jindy v případě hor a velehor, skalních útvarů a také pohoří, atd. (našli bychom takových příkladů celou řadu). Odedávna měli lidé tendenci jim připisovat spíše oživenost než živost, a přimýšleli si k nim jakési živé bytosti, které jim jakoby vládly a které by v nich byly jaksi „doma“. Výsledkem bylo nakonec to, že i tam, kde na první pohled šlo o proměnlivou mnohost (jako třeba v krajině, v lesích a hájích apod.), lidé k ní přimýšleli nejrůznější zvláštní živé bytosti, které v nich také nacházely svůj domov. Protože tak lidé postupovali již od pradávna, nelze se divit jednak tomu, že za živé považovali např. planety i měsíc, vůbec hvězdy a někdy dokonce celý svět, univerzum, avšak ani tomu, že prvním řeckým myslitelům, kteří bojovně ve jménu logu protestovali proti mýtům (jako povídačkám) a brzo po zahájení prvních kritických filosofických kroků neváhali zpochybnit nebo alespoň zrelativizovat život vůbec, zejména tím, že oživenost, živoucnost začali chápat jako až něco sekundárního, druhotného, co povstalo z něčeho původnějšího, neoživeného a neživého.
(Písek, 150406-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Za nezbytné znaky života jsou považovány: a) metabolismus, schopnost sebereprodukce a tzv. mutagenita (jako předpoklady evoluce). Takové vymezení je ovšem zřetelně vázáno na zkušenosti s pozemskými organismy (a tak je můžeme držet jen s výhradami). Od Aristotela (vlastně už od Platóna) pochází výměr dalšího znaku, totiž schopnosti pohybovat se z vnitřního zdroje či původu (en-ergeia); to lze chápat jako schopnost subjektní (nikoli subjektivní !) aktivity. Otázkou je, zda můžeme život či oživenost přiznat i zvláštním typům shluků organismů resp. různým formám jejich symbiózy. Tady se rozhoduje, máme-li živost či oživenost různých bio-polí a bio-míst, eventuelně bio-komunit, chápat jako přímý projev života anebo jen jako soubor projevů druhotných. Budeme-li myšlenkově opatrnější, dospějeme asi ještě k dalšímu znaku života, totiž k jeho vázanosti na subjekty. Má-li to mít dobrý smysl, budeme muset sám pojem „subjektu“ náležitě rozšířit (asi po vzoru Teilhardových „unitées naturelles“). A tím pak dospějeme k přesnějšímu vymezení života jakožto živoucnosti či aktivního žití, zatímco bio-lokalitám a biosférám budeme připisovat oživenost; toto slovo náležitě poukazuje k tomu, že oživenost nějakého prostředí, nějakého milieu ještě nemůže být pojata jako žití samo, nýbrž že je závislá na skutečném životě, tj. skutečných živých bytostech (jako pravých jsoucnech). V tom smyslu pak je zřejmé, že Země jakožto jedna z planet Slunce nemůže být myšlena jako sama živá, nýbrž pouze jako oživená; v tom smyslu pak můžeme říci také o celé sluneční soustavě, že je oživená, a to právě na Zemi (jinde zatím žádný život nalezen ani zjištěn nebyl). A Podobně můžeme říci, že je oživena naše galaxie (Mléčná dráha) nebo dokonce celý Vesmír, aniž by tím bylo řečeno (ani míněno), že celý Vesmír je ergo živý. Podobně lze říci, že organická hmota může být oživena, ale rozhodně to neznamená, že život či živoucnost je přímou vlastností hmoty (neboli že život nemůžeme charakterizovat jako nějakou vysoce komplexní strukturu uspořádání hmoty, atomů apod.
(Písek, 150124-2.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Důvod pro to, že budeme uvažovat o eventuální „věčnosti“ života, není v první řadě teologický (ten může být leda filosoficky inspirativní), nýbrž filosofický. Jde o to, že každá pravá událost se může v jistém ohledu jevit jako „živá“ nebo přesněji „předživá“, neboť zatímco si svůj subjekt musí ustavit a nadále udržovat, má-li se udržet jako „reálná“ uprostřed jiných „reálných“ událostí, nemůže si v žádném případě „ustavit“ ani sama sobě „dát“ život. Taková pravá událost může sice „být“, aniž by skutečně žila (může se „dít“, „odehrávat“), jen jako virtuální, ale jakmile si začne ustavovat a pak dále udržovat a restituovat svůj subjekt (čili stávat se subjektem – a tím zároveň „reálnou skutečností“, „konkrescencí“, a tak se „realizovat“ – což mj. znamená budovat si svou vnější, předmětnou stránku), bude nutně vykazovat některé vlastnosti, jež připisujeme životu či živosti, žití. Jde ovšem také o to, jaké terminologie se rozhodneme užívat. Všude tam, kde je událostné dění „konkrétně“ spjato se subjektem (tj. jak tak dalece spjato se svým subjektem resp. identické se svým subjektem), můžeme už v jistém smyslu mluvit o oživenosti; ale můžeme pro to najít také jiný termín a nechat slovo „oživenost“ jako použitelné a platné jen pro „živé organismy“ (asi od proto-bakterií výš). V tomto druhém případě ovšem opravdu nelze mluvit o „věčné oživenosti“ či „věčném životě“, neboť víme, že každá živá bytost se nejen rodí, ale také umírá. Naproti tomu v onom prvním případě, tj. budeme-li oživenost spojovat se subjektností, budeme muset vidět zdroj oživenosti či života jako velmi blízký zdroji všech událostí či přesněji každé události (možná včetně událostí virtuálních).
(Písek, 150106-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Má vůbec dobrý smysl říci, že „máme“ svůj život (a že to třeba je jediná věc, kterou opravdu „máme“)? Kým bychom vlastně byli, kdybychom ten život „neměli“, nebo kdybychom o něj přišli? Není tomu spíše tak, že život je nějak podstatně víc než my, že spíše život má nás, než abychom my měli život, byť jen ten svůj? O tom, kdo „žije“, lze říci, že „vykonává své bytí“, ale rozhodně nikoli, že „vykonává svůj život“. Nikdo nemůže ani zakládat, ani udržovat svůj život, ale pouze může ovlivňovat to, jak žije a zda plní nebo neplní to, co je od něho a jeho žití očekáváno (nepředmětně, ne, že by to někdy bylo řečeno nebo napsáno, stanoveno, předurčeno). Člověk jako subjekt je naprosto závislý na tom, v čem je zakotveno jeho bytí, ale na druhou stranu může sám sebe jako subjekt (nebo jinak: může svůj subjekt) ovlivňovat, přetvářet, dotvářet, může se sám sebou (svým subjektem“ stále víc stávat – anebo se sám sobě ztrácet, odcizovat. – Takováto a podobná rozlišení jsou naprosto nutná, nemáme-li se ve svém myšlení opětovně dopouštět hrubých chyb. A je možné, že ani to, co jsem teď naznačil, zdaleka nebude dostačovat, máme-li přemýšlet důsledně a co nejpřesněji V podobných okruzích problematiky nám ovšem žádnou oporou nemůže být „obecná mluva“, obecné jazykové zvyklosti atd. Právě zde se ukazuje, že tendence některých myslitelů (zejména anglických) opírat se o jazyk jsou nedomyšlené a krátkodeché.
(Písek, 130406-2.)