Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Překladatelka klasických textů Tao te ťing uvádí v komentáři (Dharma Gaia, Praha 32003, oprav. a dopln., str. 46), že »čínský výraz pu c´ šeng může znamenat „ne sám žít“ i „ne sám zrodit“. Proto se vyskytuje i překlad: „že si nedávají samy život“; v mnoha překladech vzhledem k následujícím větám též: „že nežijí pro sebe“, což ovšem je gramaticky těžko přípustné.« Z toho je patrné, jak nepřítomnost (event. nedostatek) pojmovosti naprosto znemožňuje náležitě formulovat otázku, tj. vymezit problém, jak je to vlastně s počátkem či zdrojem života, ba dokonce jak to je se samotným životem, v jakém smyslu přesně chápeme. zda jde o život vůbec nebo o život konkrétního živého tvora, o původ a počátek života, nebo o původ a počátek konkrétního života jednotlivce, atd. Právě naopak v evropské tradici a konkrétně v současné době, kdy už musíme příslušné pojmy náležitě ustavit a kdy se musíme tázat, jak se to s tím původem zejména jednotlivého života má (tj. života jednotlivce, a to znamená nejen na lidské úrovni, tedy pouze jednotlivé člověka, ale každého živého tvora – a ještě to lze rozšířit na všechny subjekty vůbec), si tento problém musíme ujasnit, a tuto otázku si položit (a ne ji nechat někde stranou a dokonce si nepoloženou). Jedno je jasné: to, že se živá bytost nemůže sama zrodit, tj. sama si „dát“ život, je evidentní, protože by si ten život musel „dávat“ jako neživá. Ale totéž platí i v onom druhém případě, kdy by měla – jako ještě neživá – ten svůj život dostávat od někoho (nebo něčeho) jiného. Pak by to přece už nebyla žádná živá bytost. Kdo by to byl nebo co by to bylo, dokud jí ještě život nebyl „dán“? Co v takovém případě vůbec znamená „dávat“ a „být dán“? Zrod sám, který může být docela dobře pozorován, není totožný s tím nejvlastnějším „počátkem“ života, ale je to už jistá fáze životní. Mezi naprostou „neživostí“ a zrodem něčeho (někoho) živého je ještě určitý terén, kterému je třeba věnovat mimořádnou pozornost. Mluvit nepromyšleně o „zdroji“ nebo „původu“ života – ať už jednotlivého nebo života vůbec – svědčí o povrchnosti a nedostatku reflexe.
(Písek, 100917-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

K bytostné povaze každého života náleží nejen aktivita (každé pravé jsoucno musí své bytí aktivně „vykonávat“), ale tvorba, vytváření, produkce. A tím je zároveň řečeno, že je vytvářeno víc než to, co tu už bylo a je, tedy že nejde o pouhé udržování (o které je ovšem také třeba aktivně pečovat, neboť setrvačnosti jsou plodem aktivit, pracujících proti úpadkům a degeneraci, proti entropii). Každá skutečná produkce je vlastně nad-produkcí,k dokonce i re-produkce je nad-produkcí, i když si na ní všímáme hlavně toho opakování „téměř téhož“. Život, který netvoří, nevytváří něco nového, už ve skutečnosti umírá. Zvláště důležité je však to, že toho nového, co je vytvářeno či produkováno navíc, neužívá živý jedinec pouze pro sebe, ale že jeho značná část je připravována a předávána jiným jedincům, především jedincům téhož druhu (potomkům), ale také jiným živým jedincům, jiným bytostem. Rostliny většinou vybavují semena svých příštích potomků zásobními látkami (a požíváním těchto zásob se udržují při životě četné další organismy, nikoli na posledním místě člověk). Někteří živočichové se živí rostlinami (resp. jejich částmi), zatímco jiní dokonce také nebo někdy výhradně jinými živočichy. Tak se produkce a nadprodukce potomstva stává novou (rozšířenou) základnou a novým východiskem (materiálem) pro vývoj vyšších forem života. Celá živočišná říše je tak jakoby „zatížena“ dluhem, z lidského hlediska takřka proviněním, totiž svou závislostí na „kořistění“, takřka „kradení“ toho, co připravily svou produkcí a nadprodukcí jiné živé bytosti. Neplatí to ostatně jen o živočiších, neboť něco podobného najdeme i u rostlin. Nejen celé rody a druhy rostlin, ale celé vývojové větve, např. houby a plísně, se naučily přiživovat a přímo cizopasit na jiných rostlinách (eventuelně i na živočiších); a příživníky najdeme ovšem také mezi živočichy. To vše je možné jen díky tomu, že život znamená produkci a nadprodukci, která alespoň v nějakém rozsahu umožňuje nebo pomáhá žít i jiným, vzdáleným organismům. A každý jednotlivý (individuální) život je více nebo méně na takové produkci a nadprodukci přímo i nepřímo závislý; dalo by se říci, že každý život, každá živá bytost začíná žít jakoby „na dluh“, „na úvěr“. A podobně každá živý bytost, dokud žije, fakticky poskytuje „úvěr“ některým jiným živým bytostem právě svou produkcí a nadprodukcí, už svými životními aktivitami.
(Písek, 101031-3.)

José Ortega y Gasset (1914)

22 [Pozn. šp. red: ...
... „Náboženská stanoviska jsou problematická na vyšší úrovni než život sám, který se snaží objasnit a udržovat. Konec konců, život se nám ukazuje jako problém, ale jako problém, který je řešitelný, nebo přinejmenším není neřešitelný. Náboženství nás nabádá, abychom jej vysvětlovali prostřednictvím mystérií, to znamená: problémů formálně neřešitelných. Mystérium nás přenáší z temného do tmavšího. Mystérium je luxusní obdobou mentální temnoty.]
(Meditace o Quijotovi, př. M. Mašínová, Brno 2007, str. 57 – pozn. pod čarou.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Ke každému životu (konkrétně, individuálně žitému) náleží jednak bezpodmínečná podpora ze strany „rodiče“ (event. rodičů) a nejčastěji také významná podpora ze strany dalších žijících „subjektů“, jednak jakási „povinná“ podpora jiných, dalších konkrétně (individuálně) žitých životů (především potomků, ale nejen těch). V jistém rozšířeném smyslu můžeme mluvit o tom, že každý konkrétně, individuálně žijící tvor musí nejprve něco dostat od jiných žijících tvorů, tedy vzít si od nich něco jako půjčku, bez níž by jejich žitý život nemohl pokračovat, protože by jej nemohl aktivně vykonávat; a potom v průběhu svého aktivního žití musí tuto půjčku jakoby vracet tím, že poskytuje půjčky dalším tvorů, aby jim tak umožnil také aktivně žít. Co však do tohoto půjčování ani vracení půjčky nemůžeme zahrnout, je život sám ve smyslu oživenosti či živoucnosti. Jde totiž o to, že ona „půjčka“ musí být v nějakém určitém způsobu adresná, tj. musí mít adresáta, komu je ona půjčka nabídnuta a který ji může (nebo také nemusí) přijmout. A tímto adresátem nemůže být nic neživého, neboť přijetí půjčku už je nutně akt, předpokládající schopnost se aktivně k nabízené půjčce vztáhnout, a tento akt sám nemůže být v žádném případě součástí jakékoli půjčky (dokonce ani žádného „daru“). Každý konkrétně živý život tedy nutně potřebuje, aby byl „obdarováván“, ale sám život ve smyslu oživenosti (či živoucnosti) nikdy nemůže být součástí žádného daru ani obdarování; život sám není „dar“. Ale kdo se vlastně bere? To je základní problém, bez něhož nemůže být fenomén „života“ vůbec pochopen, ale mohou být jen zkoumány a popisovány jeho projevy. Je však principiálně důležité, aby mezi nejvýznamnější projevy života bylo započítáváno také to, že každý jednotlivý život (živá bytost) musí přijímat obdarovávání (a tak se vlastně jakoby „zadlužit“), a dále že stejně tak každý jednotlivý život (živá bytost) musí zase dále obdarovávat jiné živé bytosti (a tak svůj dluh splácet, půjčku vracet, nejčastěji vícenásobně až mnohonásobně).
(Písek, 101116-1.)

Clifford D. Simak (1952)

...a život je dar, o který je třeba /15/ pečovat, a ne něco, co je třeba vybojovat od ostatních živých věcí.
(7533, Prstenec kolem slunce, Praha 1995, str. 14-15.)