LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Tomáš Garrigue Masaryk (1894)

... Nemá-li život lidí myslících být řetězem jednotlivých episod – a takového života člověk jen poněkud myslivější a opravdovější prostě nesnese – musí být všecky práce myšlenková, i praktická, založena na jistém a pevném základě filosofickém. Buď si ten základ jakýkoli, ale každý, kdo skutečně myslí, jej má, mít jej musí.
(6746, Česká otázka + NNK, Praha 61948, str. 9.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Slovo „život“ má vícero významů. Řekové měli dva různé termíny, zoé a bios, ale už v latině se oba termíny překládaly jedním slovem, totiž vita (vivus, vitalis atd.). Také v češtině nám druhý termín chybí, a tak musí o ba významy nést slovo jediné, totiž právě „život“. Proto musíme vždy dobře vědět, který z významů chceme mít na mysli. Ve starém Řecku se citovalo úsloví, že nejlépe ze všeho je se vůbec nenarodit, a že hned to druhé nejlepší je po narození co nejdříve zemřít. Možná, že právě proti tomuto výroku se obracelo jiné přesvědčení, že život je dar (už také proto, že v tom slově bios bylo vždy také cosi násilného až násilnického); to slýcháme v křesťanských kruzích dodnes. Je to správné? Chápeme-li slovo „život“ jako „života běh“ (Lebensdauer), tak to jistě neplatí obecně, protože pro některé lidi je jejich život jen bída a utrpení. Mnohem neutrálnější je řecký termín zoé (život jako způsob pobývání na zemi, ovšem také čas nebo doba života, Lebenszeit, někdy také Lebensgut nebo Lebenserwerb, správa života, dokonce majetek). Ale vždy převažuje blízkost substantiva zóon, živočich, živá bytost, živok, stvoření (Geschöpf), tj. nejde o životní události, průběh života, ale o určitý způsob chování, jednání, „pobytu“ na světě. „Biografie“ by tedy měla být popisem událostí, tj. běhu života. Otázkou ovšem zůstává, k čemu je takový pouhý popis (výpis dat) vlastně dobrý.
(Písek, 100918-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

K charakteristice „života“ náleží také to, že je možný pouze díky přijímání energie a „živin“ z okolního, tedy vnějšího světa (a k tomu ovšem nutně náleží také odkládání nežádoucích nebo přebytečných látek zpět do okolí, eventuelně také jisté zbytečné resp. neplánované ztráty některých forem energie i některých produktů, a někdy dokonce jejich plánované ukládání v zájmu nebo k dobru jiných jedinců). Obvykle se mluví o tzv. látkové výměně, metabolismu, ale to je termín, jenž svým významem silně ochuzuje, redukuje bohatost vztahů mezi jednotlivými organismy a jejich prostředím. Toto ochuzení se stává nepřehlédnutelným na vyšších úrovních – a přímo neodpustitelným v případě člověka. Každá živá bytost může žít pouze díky tomu, že pro ni bylo připraveno to, co ke svému životu nezbytně potřebuje, a často mnohem více, než co opravdu nezbytně (a jen pro první chvíle) potřebuje, a tu jde nejenom o zásobu živin, tj. potravin a zdrojů energie, ale také jakýchsi návodů, co s tím počít a jak toho náležitě využít. To vše má nutně svůj původ vně živé bytosti samé, neboť žádná živá bytost si něco takového nemůže dát sama sobě (a není důležité, že v samých začátcích jejího života to musí být tak těsně spjato s jejím vlastním výkonem, že to vypadá jako něco „vnitřního“).
(Písek, 101003-2.)

Henri Bergson (1932)

Tím ovšem překračujeme závěry Tvořivého vývoje. Chtěli jsme se co možná nejtěsněji držet faktů. Neprohlásili jsme nic, co by jednoho dne biologie nemohla ověřit. Než k takovému ověření dojde, přijali jsme výsledky, které nám filosofická metoda, jak ji chápeme, dovolila pokládat za pravdivé. Zde jsme již jen v oblasti pravděpodobného. Musíme si však stále opakovat, že filosofická jistota má stupně, že využívá jak intuici, tak úsudek, a pokud může mít intuice, opírající se o vědu, nějaké pokračování, může jím být jedině mystická intuice. A skutečně, závěry, které jsme tu představili, přirozeně, ač ne nutně, doplňují závěry našich předchozích prací. Tvořivá energie, která by byla láskou a která by chtěla sama ze sebe vydat bytosti hodné lásky, by mohla tímto způsobem rozesít světy, jejichž materialita, jako protějšek božské duchovnosti, by prostě vyjadřovala rozdíl mezi tím, co je stvořené, a tím, co tvoří, mezi řadou rozlišených not symfonie a nedílnou emocí, jež je nechala ze sebe vystoupit. Ve všech těchto světech by životní vzmach a hrubá hmota představovaly dva doplňující se aspekty stvoření, život by byl hmotou, již proniká, rozdělen na různé bytosti, a síly, které v sobě nese, by zůstávaly sloučené, nakolik by to dovolovala prostorovost hmoty, v níž se projevují. Toto vzájemné pronikání nebylo možné na naší planetě; vše nasvědčuje tomu, že hmota, jež tu doplňuje život, je jen málo vhodná k tomu, aby podporovala jeho vzmach. Počáteční impuls tedy vyvolal rozbíhající se evoluční pohyby a neudržel se bez rozdělení až do konce. Dokonce i na linii, v níž proběhlo to nejpodstatnější z původního impulsu, se nakonec jeho působení vyčerpalo, anebo spíše přímý pohyb se proměnil v kruhový. Lidstvo, jež je na konci linie, se točí v tomto kruhu. Takový byl náš závěr. Abychom na něj navázali jinak než pouze nahodilými předpoklady, nezbylo než sledovat to, co /185/ nám ukazoval mystik. Životní proud, který proniká hmotou a je bezpochyby jejím důvodem, jsme jednoduše chápali jako daný. A v případě lidstva, které se nachází na konci hlavní linie, jsme se neptali, zda má nějaký jiný důvod než sebe sama. Mystická intuice tuto dvojí otázku klade tím, že na ni odpovídá. K existenci byly povolány bytosti určené k tomu, aby milovaly a byly milovány, neboť tvořivá energie má být určena láskou. Protože jsou odlišné od Boha, jenž je touto energií samotnou, musely tyto bytosti povstat ve vesmíru, a proto také povstal vesmír. A aby takové bytosti mohly vzniknout v části vesmíru, kterou představuje naše planeta, a pravděpodobně v celé sluneční soustavě, musely vytvořit druh a tento druh vyžadoval spoustu dalších druhů, jež jej připravovaly, podporovaly nebo byly odpadem po něm. Jinde možná existují jen zásadně rozdílní jedinci, pokud se ještě vůbec objevují v množství a jsou smrtelní. A také možná byli vytvořeni naráz a úplně. Na zemi je v každém případě druh, který je důvodem všech ostatních druhů, jen částečně sám sebou. Dokonce by ani nepomyslel na to, aby se takovým stal zcela, kdyby se některým jeho zástupcům nepodařilo osobním úsilím, jež se připojilo k celkové práci života, prolomit odpor, který kladl nástroj, zvítězit nad hmotností, tedy nalézt Boha. Těmito lidmi jsou mystikové. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 184-85.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Těsně před začátkem obřadu s rozloučením s naším bývalým sousedem panem Zdeňkem Pavlíčkem ke mně přistoupila mladá žena a přihlásila se ke mně jako má bývalá posluchačka na Filosofické fakultě. Řekla své jméno, ale slyšel jsem jen křestní jméno „Marcela“; zeptal jsem se znovu, a ona řekla, no, že „Slabá“ (ovšem původně to znělo jinak). Že prý někde v blízkosti (ale ne v Písku) učí, a že si často vzpomíná na to, co jsem jim tehdy přednášel. Právě se svými příbuznými odcházeli z předchozího obřadu, kdy se loučili se svým – asi dědečkem, panem Josefem Slabým (jak jsem se dočetl na seznamu časového rozvrhu jednotlivých obřadů). Žel, nic dalšího jsem se nedozvěděl; nebyl jsem dost pohotový, a také se mi zdálo, že nějaké vyptávání by nebylo v tu chvíli vhodné.
(Písek, 090728-1.)