Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Claude Lévi-Strauss (1955)

Každá krajina představuje se nám nejprve jako neuspořádaná nesmírnost, která dovoluje, abychom si podle vlastní vůle zvolili význam, jaký jí chceme dát. Můžeme se dát vést zemědělskými spekulacemi, náhodnými rysy geografickými nebo sledovat její historické a předhistorické proměny. Ale není nad tím vším nejvelkolepější onen význam, který všem ostatním předchází, ovládá je a do značné míry i vysvětluje? Tato slabá, nezřetelná linie, tento často neznatelný rozdíl v tvaru a konzistenci skalních trosek svědčí o tom, že tady, kde dnes vidíme vyprahlou půdu, vystřídaly se po sobě dva oceány. Když se snažíme vystopovat důkazy jejich tisícileté existence a zdoláváme všechny překážky – srázné stěny, sesouvající se skály, houštiny, plochy obdělané půdy – bez ohledu na cesty a ohrady, vypadá to, jako bychom jednali protismyslně. Nuže, jediným cílem této zdánlivé svévole je odhalit smysl nejzákladnější, význam, který je nepochybně nejasný, ale vůči němuž je každý z ostatních jen jeho dílčí nebo deformovanou odvozeninou.
A někdy se tento zázrak uskuteční: po obou stranách skryté praskliny vyrůstají přímo proti sobě dvě zelené rostliny patřící různým druhům, z nichž každá si vybrala nejpříhodnější půdu; a v téže chvíli rozpoznáme ve skále dva ammonity se závity nestejně komplikovanými, kteří rovněž svědčí o tom, že je tu rozmezí několika desítek tisíciletí. V té chvílí čas a prostor náhle splývají; živoucí rozmanitost okamžiku klade vedle sebe věky a propůjčuje jim nové trvání. Myšlení i vnímání nabývají nového rozměru, v němž každá kapka potu, každé svalové napětí, každé zadýchání se stává symbolem historie, a zatímco moje tělo reprodukuje její pohyb, moje myšlenka v téže chvíli postihuje její význam. Nořím se do sféry prosycené významem, v níž si staletí a místa navzájem odpovídají a hovoří jazykem konečně usmířeným.
(2871, Smutné tropy, Praha 1966, př. Jiří Pechar, str. 38.)