LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Platón (-427-347)

… Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské.
Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb, přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku.
Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché ; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná.
Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, …
(Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 143-44, 245 C–246 A.)

Aristotelés (-384-324)

… Dále jest třeba přihlédnouti k tomu, že se o počátcích může říci, že vůbec jsou stejné, jednak nikoli.
Prvním počátkem všeho jest totiž to, co nejprve ve skutečnosti jest určité toto, a něco jiného, možnost. To /306/ tedy nemůže býti obecno. Neboť počátkem jednotliviny jest jednotlivina. Může se sice říci, že člověk jest počátkem člověka vůbec, ale není člověka vůbec; spíše Peleus jest počátkem Achillea, počátkem tebe jest tvůj otec, toto určité b jest počátkem tohoto určitého ba, vůbec pak b jest počátkem ba prostě.
…
… Také to, co jest první, jest ve skutečnosti. Avšak v jiném smyslu jest tolik různých počátků, kolik jest protiv, jimiž se nemíní ani rody, ani se neoznačují v mnoha významech; a mimo tj. různost látek.
Je tedy vyloženo, co jsou počátky věcí smysly vnímatelných, kolik jich jest a v jakém smyslu jsou stejné a v jakém různé.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 305-06 – XII, 5 – 1071a.)

Aristotelés (-384-324)

1. Počátek.POČÁTKEM (arché) se nazývá předně část věci, od níž se někdo nejprve začne pohybovat; na příklad u délky a u cesty jest s jedné strany tento počátek, se strany opačné [1013] jiný. Za druhé východisko, z něhož se každá jednotlivá věc nejúčelněji provádí; tak i při učení nelze někdy začíti tím, co je první a je základem věci, nýbrž tím, co se dá nejsnadněji pochopiti. Za třetí se počátkem nazývá složka, jež je při vzniku něčeho první, jako u lodi kýl a u domu základy; u živočichů jedni za ni pokládají srdce, druzí mozek a třetí ještě něco jiného. Za čtvrté se tak zove to, co je první při vzniku něčeho, aniž jest jeho složkou, není tedy v něm obsaženo, a od čeho nejprve počíná pohyb a změna; tak počátkem dítěte jest otec a matka a počátkem půtky jest nadávka. Za páté to, co záměrně podle své vůle působí pohyb a změnu v tom, co je pohybováno a měněno, jako se v obcích nazývají vrchnosti, vláda velmožů, králů a tyranů; mimo to vědy a umění a z nich především ty, jež vedou. Za šesté se /126/ počátkem nazývá to, z čeho se věc nejprve poznává; neboť i to se jmenuje počátkem věci, jako na příklad předpoklady či návěsti důkazů. /126/
V tolika významech se mluví také o pojmu „příčina“. Neboť každá příčina jest počátkem.
Všechny počátky tedy mají společné to, že jsou něčím prvním, z čeho něco buď jest nebo vzniká nebo jest poznáváno; jedny z nich jsou ve věcech, druhé jsou mimo ně. Proto počátkem jest příroda, prvek, myšlení, vůle, podstata i účel; neboť pro mnoho věcí počátkem jak poznání, tak pohybu jest dobro a krásno.
(0176, Metafysika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 125-26.)

Anaxagorás (-500-428)

Neboť jak by mohl vzniknout z nevlasu vlas a maso z nemasa?
(Zl. B 10 ze scholií k Řehoři Naz.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, s. 94.)

Ladislav Hejdánek (2012)

... Tak jako se pravda nerodí až z našeho myšlení ani z našeho života, ale platí pro naše myšlení a vládne našemu životu, tak se správnost a nesprávnost našich činů i našeho jednání neukazuje až v tom, jak to dopadne, nýbrž je pří-tomna již od počátku, a to právě ve světle Pravdy, tak pravda předchází i dění vůbec, nejen společenskému a dějinnému, ale i přírodnímu (Rádl říká, že není „součástí dějství“). Ale nepředchází jako causa efficiens, jako nějaká síla nebo působící moc – je naopak bezbranná. Přesto však vítězí, nikdy definitivně neprohrává, i když to s ní leckdy vypadá dost povážlivě. Jak je to vůbec možné, že Pravda vítězí i proti největším dějinným silám a mocnostem? Nechám teď stranou, jak Rádl stále upozorňuje na to, že je každý člověk osobně odpovědný za její vítězství, že pravda nevítězí bez boje, jehož se každý člověk má účastnit, že bez těla, bez lidí, bez hmoty nejen vitálnost a morálnost, ale ani Pravda sama na tomto světě nevládne. To je z filosofického hlediska jen nezbytná korektura; takových korektur bychom mohli spolu s Rádlem udělat ještě celou řadu. Ale my se tážeme po „povaze“ oné Pravdy, která je tu vždycky dříve, než se ukáže její obhájce a bojovník za její práva. A tato naše otázka je a chce být filosofická. Ale to nijak neznamená, že by nebyla závažná, je dokonce svrchovaně důležitá i pro všechny vědce a jejich vědecké obory. Cílem všech věd přece není, nemůže být jenom a výhradně konstatování toho, co „jest“, zaznamenání „jsoucího“ a jeho ponechání tím, čím „jest“. Nechme zase stranou všechny pokusy o pochopení této věci a jděme dále vpřed, k tomu, oč vlastně jde (či má jít) všem těmto pochopením, koncepcím, teoriím a hypotézám: Pravda je to, co je ,dříve‘ než ony všechny! V tomto smyslu je tedy cílem našich intencí, ale není a nemůže být intencionálním předmětem, leda – intencionálním ne-předmětem.
[Rádlovo (a rádlovské) myšlenkové experimentování, in: Emanuel Rádl – vědec a filosof (sborník z konference 2003). Praha 2004, str. 64 – 73.]