LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Ladislav Hejdánek (2010)

Latinské sloveso traho znamená táhnu; předpona ab- znamená od-, tedy když „abstrahujeme“, jakoby odtahujeme něco od něčeho nebo z něčeho, co tam původně náleželo. Musíme se tedy tázat především po tom, od čeho původně ještě nic odtaženo nebylo a co je tedy jakoby „celé“. Obvykle se to (zejména pod vlivem anglosaského empirismu a senzualismu) vykládá tak, že z vnímaných vlastností nějaké věci některé oddělíme či vydělíme jako ty hlavní, zatímco o ostatní se nestaráme, tj. od ostatních prostě odhlížíme. Tak třeba v určité situaci či souvislosti odhlížíme od toho, že to zvíře před námi je náš kocour (jakož i od mnoha dalších konkrétních určení, jako že to je obratlovec, čtvernožec, savec, že má kožešinu té a té barvy, atd.) a zůstaneme jen u toho, že to je zvíře. „Zvíře“ je tedy abstrakce (kdysi se říkalo také obecnina, latinsky universale). Ovšem podobnou, i když jinou obecninou je také zmíněný obratlovec, čtvernožec nebo savec, obecninou je i kožešina (vůbec), a tak dále a tak podobně. Obecninou a tedy abstrakcí je i „kocour“, ale dokonce i to přivlastnění „náš“ nebo „naše“. Proto se kdysi hodně uvažovalo a diskutovalo o tom, jaký je vlastně vztah mezi konkrétní, „reálnou“ skutečností na jedné straně a rozmanitými obecninami, získanými oním „abstrahováním“ (připomeňme zejména slavný „pseudo-spor“ o univerzálie). Zde je třeba připomenout především jedno: když uvažujeme a mluvíme o „čtyřnohosti“ nebo „ochlupení“ apod., neoddělujeme žádné skutečné nohy ani chlupy od zvířete, ale onu „abstrakci“ provádíme jen ve své mysli. To však činíme i tehdy, když „míníme“ našeho konkrétního kocoura – toho můžeme totiž mínit také pouze ve své mysli. Ona operace, které říkáme abstrahování, tedy probíhá v naší mysli, a nemá žádný přímý dopad ani následek pro reálné zvíře. Neabstrahujeme tedy nic z konkrétní reality, nýbrž pouze z oné její „reprezentace“, kterou si nejprve musíme vytvořit, abychom se do nějakého abstrahování mohli vůbec pustit. Když tohle nahlédneme, zjistíme, že tak zvané „abstrahování“ vůbec nic od původní reprezentace ne-odtahuje, ne-odnímá, ale že k ní naopak cosi přidává, že ji upřesňuje – a teprve druhotně se soustřeďuje na toto upřesnění a nechává původní reprezentaci jakoby stranou. Skutečně „abstraktní“ je pouze ona původní „reprezentace“, která má vlastně stejnou funkci jako ono známé Kratylovo ukazování prstem.
(Písek, 100123-2.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

„Abstraction is the process or result of generalization by reducing the information content of a concept or an observable phenomenon, typically to retain only information which is relevant for a particular purpose. For example, abstracting a leather soccer ball to a ball retains only the information on general ball attributes and behaviour. Similarly, abstracting happiness to an emotional state reduces the amount of information conveyed about the emotional state. Computer scientists use abstraction to understand and solve problems and communicate their solutions with the computer in some particular computer language.“ (Wikipedia.)
V tomto krátkém výměru je hned několik závažných filosofických chyb, alespoň tedy z mého pohledu. Pokud tedy nemluvíme o abstrakci jakožto výsledku abstrahování, ale o výkonu (lépe než procesu) abstrahování, pak ona „redukce“ nějakého balíku informací tak, že ponecháme jen ty relevantní, předpokládá (mylně), že na počátku je jakási (ú)plnost informací, z nichž pak některé z nějakého hlediska nepotřebné prostě odebíráme, abychom si ponechali jen ty nejdůležitější. Zcela stranou se nechává otázka základního významu, odkud bereme ten „pojem“ či to „pojetí“ (koncept), eventuelně zda tím základem, z něhož vycházíme, je „pozorovatelný jev“ (observable phenomenon). V pozadí či spíše v temnu zůstává také otázka vztahu mezi pozorovaným jevem a pojmem (event. pojetím): je to totéž nebo něco odlišného? Významný je také závažný problém, jaký je rozdíl mezi „úkazem“ a „jevem“, eventuelně jaký je rozdíl mezi jevem pozorovaným (observed) a pozorovatelným (observable), a v důsledku toho pak jaký je rozdíl mezi „úkazem“ a „pozorovatelným jevem“. – A nakonec otázka či spíše skupina otázek, týkajících se vnímání samého: je pozorovaný jev vždycky už nějakých pochopením, tedy aspoň před-pojmem či před-pojetím, anebo už vždycky nějaké pojetí, pochopení, porozumění obsahu a dokonce předpokládá? Anebo každé pojetí a před-pojetí předpokládá nějaké před-vnímání či před-přijetí oněch „informací“, do té chvíle ještě nijak ne-pojatých, ne-chápaných, z nichž se teprve bude „vybírat“ tak, že některé budou zavrženy a jiné, důležité, naopak podrženy? A jak se pozná, které jsou které? A kdo to pozná? A podle čeho? (Poznámka na okraj: co to je „information content“? Je to „informační obsah“ anebo „obsah [plný] informací“ (tedy vlastně rozsah či počet informací – jsou informace také jakási „atomy“, které jsou jen „hromaděny“ a „sestavovány“, anebo se také „organizují“, ať už „samy“ nebo jsou organizovány – a kým?)
(Písek, 110205-4.)