LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Poslední soud neznamená origenovskou apokatastasii, nýbrž trvalé oddělení hříchu od svatosti, lži od pravdy, sebelásky od milování. „I půjdou tito do trápení věčného, ale spravedliví do života věčného.“
Pravoslavná theologie ustupuje před těmito důsledky; důsledně jdouc po cestě platonisující mystiky musí končit v učení, že zbožšťovacím procesem všechno bude na konec pojato do života v Bohu. Jenže nejhlubším motivem tohoto učení není, jak bývá tvrzeno, víra ve všeobsáhlou moc lásky, nýbrž logicko-mystická touha po všejednotě. Každá osobně a mravně nezúčastněná spekulace o Bohu končí vyspekulovaným obrazem konečného sjednocení Boha a stvoření: Na počátku stojí mravně lhostejné, všeobsáhlé Absolutno (nikoli Bůh) a konecem všeho je zase Absolutno, tento hrozný netvor, který všechno rozžvýká v beztvárnou, šedivou masu všejednoty.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 237.)

Apollonius of Tyana ()

„In no other manner, I believe, can one exhibit a fitting respect for the Divine being, beyond any other men make sure of being singled out as an object of his favor and good-will, than by refusing to offer to God – whom we termed First, who is One and separate from all, as subordinate to Whom we must recognize all the rest – any victim at all; to Him we must not kindle fire or make promise unto Him of any sensible object whatsoever. For He needs nothing even from beings higher than ourselves. Nor is there any plant or animal which earth sends up or nourishes, to which some pollution is not incident. We should make use in relation to Him solely of the higher speech, I mean of that which issues not by the lips; and from the noblest faculty we possess, and that faculty is intelligence, which needs no organ. On these principles then we ought not on any account to sacrifice to the mighty and supreme God.“
(přepis z internetu: viz C:\a-archiv\aut-svět\Apollonios of Tyana\ )

František Halas (19..)

Jihnutí ptačího hlasu v zeleni
slzy pryskyřic na koře
čím jen čím jsme zmámeni
když je tak ticho nahoře
Tmy bouřek dusna děsivá
ďáblův pták krákoře
čím jen čím srdce omdlívá
když je tak mrtvo nahoře
Mdlo v ústech hrdlo zúžené
bezděké nářky v pokoře
proč jenom pročpak pláčeme
když je vše zjevno nahoře
(Nahoře, ex : Tvář, in : 3259, Krásné neštěstí, s. 179.)

Friedrich Nietzsche (1885-86)

Der Hegelische Ausweg, im Anschluß an Plato, ein Stück Romantik und Reaktion, zugleich das Symptom des historischen Sinns, einer neuen Kraft : der „Geist“ selbst ist das sich enthüllende a verwirklichende Ideal, an das wir glauben – also das Ideal verwirklicht sich, der Glaube richtet sich auf die Zukunft, in dem er seinem edlen Bedürfnisse nach anbeten kann. Kurz,
1) Gott in uns unerkennbar und unnachweisbar – Hintersinn der erkenntnistheoretischen Bewegung
2) Gott is nachweisbar, aber als etwas Werdendes – und wir geh[ren dazu, eben mit unserem Drang zum Idealen – Hintersinn der historisierenden Bewegung
Aber derselbe historische Sinn, in der Natur übertretend, hat – - -
Man sieht: es ist niemals die Kritik an das Ideal selbst gerückt, sondern nur an das Problem, woher der Widerspruch gegen daselbe kommt, warum es noch nicht erreicht oder warum es nicht nachweisbar im Kleinen und Großen ist.
Das Ieal des Weisen in wiefern grundmoralisch bisher? – - -
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 148.)

Ladislav Hejdánek (2014)

V důsledku nekritického vymýšlení tzv. vlastností božích se zejména po staletí mluvilo o tzv. všemohoucnosti. A tak se vlastně zcela vyprázdnily některé prvky hebrejské tradice, která mluvila třeba o stvoření světa a všech tvorů v něm v sedmi dnech (a tedy nikoli najednou, jedním stvořitelským činem). Já v této myšlence vidím první záblesk vývojového myšlení (nejdříve tu musí být odděleny vody od souše, pak teprve jsou stvořeny rostliny, až pak býložravci; o lvu jako masožravci se mluví až velmi pozdě). Slavná věta Linnéova, ještě dlouho po něm opakovaná, že druhů je tolik, kolik jich bylo na počátku stvořeno „nekonečnou bytostí“ (infinitum ens, tedy spíš nekonečným jsoucnem) znamenala opuštění biblického (židovského) odkazu a podlehnutí „metafyzice“. Jenže dnes už s tím je konec. Dnes si každý křesťan (a nejen on) musí klást otázku, proč nekonečná a všemohoucí bytost, tedy Stvořitel, zvolil tak dlouhou a strastiplnou cestu tak pozvolného, miliardy let trvajícího vývoje. Že by to bylo jen ze stvořitelské svévole? Rozhodně ne. Dnes na to můžeme odpovědět pouze tak, že to zřejmě jinak nešlo – a nejde, i kdyby se to mělo někde jinde a někdy jindy (a třeba i jinak, lépe) zopakovat. Stvoření druhů si už nemůžeme představovat jako nějaké vytahování různých „vzorků“ z nějakého kouzelného stvořitelského klobouku, ale musíme přihlédnout k nezbytným časovým dimenzím, k těm obrovským miliardám let evoluce, a to nejenom evoluce živých bytostí, ale dokonce i evoluce tvorby hvězd (hvězdokup, galaxií, kup galaxií atd.) a jejich výbuchů, při nichž dochází k tvorbě těžších a těžších atomů, bez nichž by se později život nemohl obejít. A ovšem také by se neobešel bez té rozmanitosti vznikání a vývoje planet a planetárních systémů, z nichž se jen některé (a nemnohé) posléze prokáží jako více či méně vhodné pro rozvoj organismů. Když poznáváme vývoj živých bytostí, vývoj hvězd a planet a vývoj celého Vesmíru, poznáváme tím aspoň některé z „vlastností božích“; staré představy musíme odložit a dokonce odhodit (což zajisté neznamená odložit a odhodit skutečnou historii – vždyť to je přece naše historie!), ale musíme se pokoušet o co nejlepší smysluplný výklad toho, co vidíme, zjišťujeme, poznáváme a co musíme nadále zkoumat. Jen si nesmíme myslet, že už to všechno dobře známe, že už teď tomu všemu dobře rozumíme a že se můžeme s opovržením odvracet od rozvoje lidského myšlení a poznávání. Musíme se pokoušet rozumět vlastní minulosti (a tedy i svým starším i nedávným omylům), ale nesmíme klást meze a překážky dalším krokům v poznávání a promýšlení poznaného (a také dějin poznávání).
(Písek, 141102-1.)