Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Připustíme-li, že k pravém jsoucnu náleží vedle jeho právě aktuální jsoucnosti ještě to, co z jeho událostného dění už proběhlo, jakož i to, co ještě neproběhlo, přičemž tuto jeho „bylost“ i „budost“ musíme považovat za integrální „součást“ onoho jsoucna jakožto celku (tj. celku i v čase), pak musíme také připustit, že událostné dění nemůžeme chápat jako něco, co probíhá po jednotlivých fázích, nýbrž musíme vzít vážně, že každé pravé jsoucno se děje (odehrává) jako celek, tj. v celém svém rozsahu. Proměna, která se bytostně týká každé aktuální jsoucnosti, se nějak týká také všech jsoucností již proběhlých (a minulých), ale také všech jsoucností ještě nenastalých (ale k aktualizaci se připravujících). To má své důsledky nejen pro naše chápání „bylosti“ jsoucna, tj. toho, co ze jsoucna jakožto události již proběhlo, ale také pro chápání jeho „budosti“, tj. toho, co ještě neproběhlo a co ještě nemohlo za sebou ponechat žádné „stopy“, žádné „relikty“. [Z toho zřetelně vyplývá několik závěrů i pro chápání „času obecného“, totiž že nadále nemůžeme akceptovat představu, že to jediné, co se v tomto světě nemění, je to, co se už stalo, tedy minulost (jak to zdůrazňoval např. můj učitel J.B.Kozák)]. Tzv. „vlastní čas“ události nemůže být odvozován z „obecného času“, nýbrž právě naopak „obecný čas“ je zakládán a ustanovován společným vytvářením časového pole kolem každého z pravých jsoucen. Lze připustit (a odpovídá to představám teoretických fyziků), že teprve „obecný čas“ poskytuje možnost každému pravému jsoucnu, aby se odehrávalo (dělo, aby probíhalo) pomaleji, než jak by tomu muselo být, kdyby toto jsoucno bylo izolováno, tj. kdyby nebylo obklopeno mnoha jinými pravými jsoucny ve společném (obecném) čase i prostoru. Proto lze mít oprávněně za to, že bez ustavení a udržování „obecného času“ by nemohl „existovat“ „svět“ ve smyslu vesmíru (ať už jde jen o jediný vesmír, totiž náš Vesmír, anebo ať je takových vesmírů celá řada nebo i mnoho). Přesto však vznik každého pravého jsoucna musíme nadále brát jako původně a bytostně nezávislý jak na „existence“ (výskytu) nějakého světa (vesmíru), tak na „existenci“ nějakého obecného času a prostoru (event. časoprostoru). A protože se každé pravé jsoucno „rodí“ (vzniká) tak, že nejprve není a pak se začíná dít (odvíjet, uskutečňovat), musí být od samého svého vzniku „vybaveno“ svým vlastní časem, tj. svou budostí, a to rovněž nezávisle na tom, zda vzniká v nějakém vesmíru nebo mimo jakýkoli vesmír (teoretičtí fyzikové rozlišují i terminologicky taková jsoucna, tj. v jejich vidění kvanta nebo částice, které vznikají i mimo „reálný vesmír“, jako „virtuální“, na rozdíl od analogických, ale v rámci vesmíru vznikajících či vzniklých, tzv. „reálných“). Proto jak obecný čas (event. časoprostor“, tak skutečný vlastní čas tzv. reálných, ale pravých „jsoucen“, musí být závislý na jakémsi zvláštním „generování“ jednotlivých budostí příslušných „jsoucen“; zvláštností tohoto původu a zdroje všech „budostí“ je to, že nemůže být chápán jako „již jsoucí“ (a tím méně jako „již minulý“.
(Písek, 070121-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Připustíme-li, že k pravému jsoucnu (tj. k aktuálně probíhajícímu vnitřně integrovanému událostnému jsoucnu) náleží vždy vedle jeho právě aktuální jsoucnosti ještě to, co z jeho událostného dění už proběhlo, jakož i to, co ještě neproběhlo, přičemž tuto jeho „bylost“ i „budost“ musíme považovat za integrální „součást“ onoho jsoucna jakožto celku (tj. celku i v čase), pak musíme také připustit, že událostné dění nemůžeme chápat jako něco, co probíhá po jednotlivých fázích (či dokonce snad bodových okamžicích), nýbrž musíme vzít vážně, že každé pravé jsoucno se děje (odehrává) jako celek, tj. v celém svém rozsahu. Proměna, která se bytostně týká každé aktuální jsoucnosti, se nějak týká také všech jsoucností již proběhlých (a minulých), ale také všech jsoucností ještě nenastalých (ale k aktualizaci se připravujících a tudíž rovněž se „dějících“). To má své důsledky nejen pro naše chápání „bylosti“ jsoucna, tj. toho, co ze jsoucna jakožto události již proběhlo (a co se stále ještě děje), ale také pro chápání jeho „budosti“, tj. toho, co ještě neproběhlo a co ještě nemohlo za sebou ponechat žádné „stopy“, žádné „relikty“(co se však navzdory tomu již nepředmětně, „nerealizovaně“ rovněž „děje“). [Z toho zřetelně vyplývá několik závěrů i pro chápání „času obecného“, totiž že nadále nemůžeme akceptovat představu, že to jediné, co se v tomto světě nemění, je to, co se už stalo, tedy minulost (jak to zdůrazňoval např. můj učitel J.B.Kozák)]. Tzv. „vlastní čas“ události nemůže být odvozován z „obecného času“, nýbrž právě naopak „obecný čas“ je zakládán a ustavován společným vytvářením časového pole kolem každého z pravých jsoucen. Lze připustit (a odpovídá to představám teoretických fyziků), že teprve „obecný čas“ poskytuje možnost každému pravému jsoucnu, aby se odehrávalo (dělo, aby probíhalo) pomaleji, než jak by tomu muselo být, kdyby toto jsoucno bylo izolováno, tj. kdyby nebylo obklopeno mnoha jinými pravými jsoucny ve společném (obecném) čase i prostoru (takže platí, že v tomto smyslu a tedy částečně se na časování pravého jsoucna ostatní blízká jsoucna přece jen nějak podílejí). Proto lze mít oprávněně za to, že bez ustavení a udržování „obecného času“ by nemohl „existovat“ „svět“ ve smyslu vesmíru (ať už jde jen o jediný vesmír, totiž náš Vesmír, anebo ať je takových vesmírů celá řada nebo i velmi mnoho). Proto lze mít oprávněně za to, že bez ustavení a udržování „obecného času“ by nemohl „existovat“ „svět“ ve smyslu vesmíru (ať už jde jen o jediný vesmír, totiž náš Vesmír, anebo ať je takových vesmírů celá řada nebo i velmi mnoho). Přesto však vznik každého pravého jsoucna musíme nadále brát jako původně a bytostně nezávislý jak na „existenci“ (výskytu) nějakého světa (vesmíru), tak na „existenci“ nějakého obecného času a prostoru (event. časoprostoru). A protože se každé pravé jsoucno „rodí“ (vzniká) tak, že nejprve není a pak se začíná dít (odvíjet, uskutečňovat), musí být od samého svého vzniku „vybaveno“ svým vlastní časem, tj. zejména svou budostí, a to rovněž nezávisle na tom, zda vzniká v nějakém vesmíru nebo mimo jakýkoli vesmír (teoretičtí fyzikové rozlišují i terminologicky taková jsoucna – tj. v jejich vidění kvanta nebo částice – která vznikají i mimo „reálný vesmír“, jako „virtuální“, na rozdíl od analogických, ale v rámci vesmíru vznikajících či vzniklých, tzv. „reálných“). Proto jak obecný čas (event. časoprostor), tak skutečný vlastní čas tzv. reálných, ale pravých „jsoucen“, musí být závislý na jakémsi zvláštním „generování“ jednotlivých budostí příslušných „jsoucen“, a to již v okamžiku jejich vzniku; zvláštností tohoto původu a zdroje všech „budostí“ je to, že nemůže být chápán jako „již jsoucí“ (a tím méně jako „již minulý“). To znamená, že jeho „původ“ nemůže být odvozován z již existujících (a tím méně již pominulých) jiných pravých jsoucen.
Z toho je vidět: vedle „obecného času“ (který je „relativní“, tj. je vždy ve vztahu a v závislosti na již existujících jsoucnech a jejich pohybech a proměnách) je třeba odlišovat „vlastní čas“, který je neodlučně spjat s děním každé jednotlivé události (a je proto jen „její“, takříkajíc „vnitřní“), a posléze jakýsi další „čas“, který nyní nepojmenovávám (a který vlastně ani nemusí být nutně nazýván „časem“, ale který nemůže být ztotožňován s „bezčasím“), díky kterému je každé jednotlivé události jakoby „přidělován“ její vlastní čas zároveň s jejím vznikem (je to analogie toho, jak sám vznik každého jednotlivého pravého jsoucna je „provázen“ přidělením příslušného jeho „bytí“ a tedy jeho událostné jsoucnosti, aniž by to nutně muselo znamenat, že takové „bytí jsoucna“ či jakákoli „jsoucnost jsoucna“ musí být prejudikována i pro jeho „původce“). Z toho, co bylo řečeno, vyplývá naprosté odmítnutí a vyloučení kauzality v klasickém smyslu; toho se v tuto chvíli nedotýkám.
Závěr: „budost“ pravého jsoucna/události nemůže být propůjčována ani přidělována žádnému jsoucnu v celém rozsahu žádným jiným aktuálním jsoucnem (a ovšem tím méně jakýmkoli jsoucnem již pominulým), ale musí být individuálně „generována“ nějakým „nejsoucnem“ (či přesněji výlučně nepředmětným „nejsoucnem“), tedy „ryzí nepředmětností“.
(Písek, 23.1.2007.)
(z dopisu Lence a Filipovi Karfíkových – B)

Ladislav Hejdánek (2010)

Chceme-li nějak pojmenovat to, co v kterékoli fázi dějící se pravé události „je“ tím, co teprve má nastat, co teprve „má být“, pak to je vskutku „budost“ (i když je to neologismus, ale představuje jakousi protiváhu k starému českému „bylost“ (jež uvádí třeba Jungmann). Jde totiž o to, že to, co se z konkrétní události už stalo a co jako by již pominulo, vlastně není zcela „pominulé“ ve smyslu „již nejsoucí“, neboť jakožto bylost určité události je v jejím dalším průběhu „pamatováno“, a víc než to – je to v každé nově aktuální fázi nějak zpřítomňováno a tedy „pří-tom-no“. Protože však již při samotním počátku událostného dění je nějak rozvrženo celé to další dění, k němuž má teprve dojít, je pochopitelné, že také celé toto další dění je jak na samém počátku, tak v každé další fázi rovněž nějak „při tom“, i když nepochybně jinak, v jiném smyslu a v jiné podobě. To je smyslem našeho tvrzení, že událost (pravá událost) se neděje po kouskách, že její fáze nesmíme od sebe oddělovat v čase tak, aby tvořily pouhou sérii po sobě jdoucích stavů, ale že se děje celá, a to celá najednou, tj. že celá v každé chvíli v něčem (a v nějakém smyslu a rozsahu) začíná, a že podobně v každé chvíli v něčem (a v nějakém jiném smyslu) zároveň také končí. Je chybou mít za to, že to, co se z události už stalo, je celé hotové, nastalé a dále už neproměnné. Jistě, něco z toho, co už nastalo, je relativně velmi pevné a zejména zvenčí už zpětně neproměnitelné. Ale právě v tomto bodě nesmíme zapomínat na to, co v té fázi, která už prošla svou aktuální přítomností a tedy co v ní vskutku nastalo, bylo spjato s tím, co ještě nenastalo, ale k čemu celá událost (a tedy i tato konkrétní aktuálně přítomná fáze) nějak mířila (a k čemu pak podobně, i když už zase trochu posunutě, mířily i další aktuální přítomnosti). A právě to ještě nenastalé, co však bylo spjato s tím již nastalým a právě nastávajícím, mohlo za určitých nových okolností (zatím uvažujeme jen vnitřní okolnosti) být modifikováno a projít změnou ještě před svým uskutečněním, takže to uskutečnění pak mohlo dopadnou jinak, než „mělo“. Přesně takto musíme uvažovat o povaze událostného dění, a tedy také musíme opustit představu, že každá událost musí proběhnout přesně tak, jak jí je v okamžiku jejího začátku jakoby uloženo a „předepsáno“. Něco jako „rozvrh“ jistě musíme předpokládat (ale musíme to opravdu chtít vážně zkoumat, nejen s tím pracovat, jako by to bylo bez problémů), ale nemůžeme v žádném případě mít za to, že žádné odchylky ani modifikace nejsou principiálně možné ani myslitelné. Proto také zkoumat budost znamená mnohem víc než zkoumat jen to, jak to dopadlo, a z toho pak na budost zpětně usuzovat.
(Písek, 101029-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Bez ohledu na to, je-li „budost“ chápána jako dar, milost nebo úděl – a to jsou jen různé způsoby, jak to je chápáno a akceptováno nebo přijato, tj. zda to někdo chce vyložit tak, že za to má být „jsoucí“ vděčno – platí (a to platí pro každý dar), že dar se stává darem, skutečným darem, teprve ve chvíli, kdy jej obdarovaný (aktivně) přijme. To znamená, že „budost“ seslaná, dávaná, přidělená, přisouzená, z milosti daná se stává skutečnou budostí, tj. budostí integrovanou do bytí určitého jsoucího, teprve když ji toto jsoucí přijme jako svou, za svou. Je to tedy něco jiného než budoucnost vůbec. To znamená, že někde v bytostném určení události musí být zakomponována také tato schopnost integrovat vlastní bytí vcelku, tj. v každém okamžiku určité jsoucnosti, tj. v každé své jsoucnosti., integrovat nějak do aktuálního přítomného stavu také dosavadní minulé stavy (jsoucnosti) – to znamená je nějak zpřítomňovat a dělat z nich vlastní bylost, a také zpřítomňovat – opět nějak – také eventuální stavy budoucí, ke kterým to dějící se jsoucí směřuje, a integrovat je tak, že z nich učiní svou vlastní budost. Tohle musí platit pro všechny události vůbec, a to znamená i pro ty, které si ještě nevytvořily svůj vlastní subjekt. Tato schopnost integrovat své bytí, tj. své vlastní bytí, jako celek musí být naprosto spjata s tím, že událost nějakým způsobem se už začala dít – už při samém začátku musí tato schopnost být k dispozici, musí být přítomna, a to znamená ještě dříve, než vůbec může ono jsoucí, tato událost, začít být aktivní, tj. za tím cílem si vytvořit svůj vlastní subjekt. To znamená zároveň, že to, jak se událost děje, není jenom výkonem subjektu, ale je to výkonem té události samé. Je tedy zřejmé, že musíme rozlišovat to, jak událost vykonává své vlastní bytí, od toho, jak je aktivní, tj. jak vykonává své akty, své činy, svou činnost, aktivitu.
(Písek, 090309-2.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Člověk je jediná živá bytost, aspoň z těch, které známe, která je s to se aktivně a vědomě vztáhnout k budoucnosti a tím i ke své budosti. To je důležité nejen „objektivně“, „předmětně“, ale také pro jeho sebepochopení, sebeporozumění. Člověk je schopen pochopit a takříkajíc „nahlédnout“, že vlastně není tím, kým právě „jest“, ale že to jeho momentální „jest“, jeho právě aktuální „jsoucnost“ je pouze prostředkem k tomu, aby se stal „sám sebou“. Právě v tomto směru je třeba vidět Nietzschovu myšlenku rozhodující úlohy tzv. „vůle k moci“ jako hrubě mylnou, pokud tomu rozumíme tak, že vůle k moci je vůlí někoho, kdo je už tady, celý a hotový, a chce se jen prosadit, tj. prosadit sám sebe právě takového, jakým už je. Pokud člověk prosazuje jen to kým a čím už je, dostává se na scestí, opouští svou cestu, která vede k tomu, aby se usilovně snažil svými činy měnit svět kolem sebe („polidšťovat jej“) i sám sebe (polidšťovat se, tj. stávat se stále víc člověkem), tj. aby v jistém smyslu na druhé straně nechával sám sebe za sebou, aby přestal být produktem své vlastní minulosti, ale aby ze své vlastní minulosti vědomě a cíleně s sebou bral jen něco, nikoli všechno, aby kriticky vybíral ze své „bylosti“ a tím se od mnohého „svého“ distancoval a aby se toho zbavoval jako břemene (zatímco na to jiné bude navazovat, posilovat to, ještě to prohlubovat a vylepšovat – a tak se sám stávat cíleně jiným, měnit se, stávat se tím „budoucím“ a tak připravovat a naplňovat svou budost. Jinak a jinými prostředky to dělají všechny živé bytosti, ale nedělají to vědomě, nýbrž nevědomky, pod vlivem nějakých „hnutí“ a „pnutí“, nad nimiž nemají a nemohou mít kontrolu, takže výsledky jsou z největší části náhodné, a i ty nejlepší a nejperspektivnější jsou vystaveny nejrůznějším nahodilostem vnějším, které jednou těm lepším výsledkům mohou nahrávat, zatímco jiným mohou představovat jen hrubé zásahy a zkázu.
(Písek, 090404-1.)