Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Vezmeme-li vážně skutečnost, že vedle pouhých „hromad“ (agregátů) existují také v čase integrované události jako „celky“, musíme si klást otázku, jakým způsobem jsou k sobě vztaženy a spolu spjaty všechny „aktuální přítomnosti“, aby tak po celou dobu příslušného událostného dění vytvářely onen celek. A vedle toho tu je ovšem ještě další, základně důležitá otázka, jakým způsobem se vlastně celé událostné dění v každé chvíli (fázi) té či oné „právě aktuální přítomnosti“ k této aktuálnosti vztahuje, tj. jak je ta která aktuální přítomnost již minulá nebo ještě nenastavší „vtažena“ do onoho námi předpokládaného (a myšlenkově pokusně „míněného“) celku, či jak tedy je vždy znovu „při tom“, tedy přítomna či zpřítomněna, když právě jen jedna ze všech fází je v tu chvíli aktuálně přítomná. Když si tedy takto položíme otázku (či přesněji určitý spolu významově spjatý okruh otázek), znamená to, že také musíme náležitě odlišit „ontologický statut“ na jedné straně všech fází již proběhlých a minulých, tedy „bylost“ události, a na druhé straně oněch fází, k nimž ještě nedošlo, ale má nebo může teprve dojít, které teprve mají nastat (ale které eventuelně za určitých okolností nastat někdy nemusí a někdy dokonce nemohou, ačkoliv původně nastat „měly“), tedy její „budost“. A protože se vztah mezi bylostí a budostí události v každé aktuálně se uskutečňující fázi jejího dění proměňuje (a to nejenom tím, že právě se aktuálně uskutečňující fáze se jakoby přesouvá ze sféry bylosti do sféry budosti, přičemž aktuální přítomnost je výkonem tohoto přechodu), je třeba nejen znovu položit starou otázku, jak vlastně k tomuto „přechodu“ ve smyslu „vyjevování“ (či přesněji „ukazování“) dochází, ale především ji položit novým, perspektivnějším a co dosahu či důsažnosti efektivnějším způsobem.
(Písek, 101022-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Každé skutečné „jsoucno“ je událostným děním, tj. děním vnitřně integrovaným v jednotu, to znamená sjednoceným do „celku v čase“, „časového celku“, eventuelně také „časujícího celku“ – je tedy událostí. Každá událost má v každém momentu své aktuální přítomnosti (s výjimkou svého „počátku“ a „konce“) něco ze svého dění (průběhu, uskutečňování) „za sebou“ a něco „před sebou“, tj. za sebou něco již uskutečněného (bylost), zatímco před sebou to, co teprve má být uskutečněno (budost). Pokud nechceme zpochybnit skutečnost události samé (jakožto celku v čase, třeba tvrzením, že jde o pouhé „zdání“), nemůžeme prohlásit na „neskutečnou“, tj. nemůžeme popřít povahu jakéhosi „druhu“ skutečnosti ani bylosti, ani budosti. Je však zřejmé, že v obou případech jde o jinou skutečnost, jiný typ skutečnosti, tj. že se liší nejen bylost od budosti (a obráceně), ale že se jak bylost, tak budost odlišují také od aktuální (tj. právě vykonávané) přítomnosti, tedy od „aktuality“. V nejstarší fázi filosofického myšlení (tj. ve starém Řecku) máme dochovánu extrémní myšlenku, že „jsoucí“ je jen to, co je „aktuální“; důsledkem tohoto extrémního konceptu je popření nejen bylosti a budosti, nýbrž minulosti a budoucnosti obecně, tudíž popření časovosti a času vůbec. To není jen nějaká extravagance eleatů, ale je to zásadně důležitý příznak a doklad, kam vede řecký typ pojmovosti. Proto nelze další cesty filosofického myšlení chápat leč jenom jako jakési povrchní opravy a kompromisy se „zkušeností“; rozhodně to není ani v náznaku pokus o překonání onoho základního omylu, oné chyby, která je nerozlučně spjata s tím typem myšlení, které bylo nastartováno a do hloubky ovlivněno „geometrií“ (a vůbec matematikou). Právě tam byl (a je) čas vyloučen a popřen. Jen za předpokladu rozhodného důrazu na čas a časovost máme naději na principiální nápravu, nikoli pouhé neprincipiální opravy a úpravy, které však základy chybnost nechávají bez revize vadit a škodit dál. A to si nutně žádá čehosi základního: musíme si konstruovat jiný myšlenkový model (modely), a to ve vědomé polemice s modely geometrickými (matematickými). A právě k tomu cíli si musíme ustavit myšlenkový model „události“ a vypracovat způsob, jak „myslit“ (tj. jakou novou pojmovostí „uchopit“) problém celku události, tj. celkovosti, sjednocenosti, integrity bylosti, budosti, aktuálnosti resp. aktuální přítomnosti a povahy onoho „zpřítomňování jak bylosti, tak budosti v každé takové aktualitě.
(Písek, 101024-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Každá událost se v každé své fázi (s výjimkou fází extrémních, tj. počátku a konce) vyznačuje především svou aktuální přítomností, ale nutně též svou bylostí a svou budostí. „Skutečnou“ bylostí události je všechno to, co se až do její aktuální přítomnosti dělo, nikoli pouze to, co z toho „zbylo“ a mohlo tak být „zpřítomněno“, tj. stát se součástí přítomnosti (v nějaké formě „paměti“ či reliktů). Naproti tomu neméně „skutečnou“ budostí události je všechno to, co se z ní ještě má stát, může stát a možná stane; z toho je zřejmé, že budost není „dána“ ani ve své plnosti, ani ve svých „výsledcích“ (v tom, co zbude z toho, co se posléze stane), ale ani v nějakém přesném, předmětně rozvrženém „plánu“. Pokud může být v „odvíjení“ událostného dění rozpoznán nějaký trend, nějaká tendence, může jít pouze přetrvávání nějakých setrvačností uprostřed skutečně událostného dění, anebo pouze o něco jen tentativního, tápajícího, nehotového, co se dotváří teprve na cestě tohoto dění. Aby se událost mohla dít, nutně potřebuje jak ony setrvačné „elementy“, tak ono tentativní spění a tíhnutí určitým směrem (a to v jakési „reakci“ na nepředmětné výzvy k plnění předmětně nerozhodnutých „plánů“ či „projektů“ – ve smyslu Rádlova „ty máš“). Ale kromě toho naprosto nezbytně potřebuje také určitý „čas“ či „časový rozsah“ (termínovaný, tedy termín). Původ tohoto vyměřeného „času“ není (a nemůže být) v události samé, ale ani v událostech ostatních (s nimiž interaguje a které interagují s ní). A protože něco takového platí o každé (pravé, tj. vnitřně integrované, sjednocené) události, má smysl se tázat po zdroji každé budosti zvlášť i všech budostí vůbec. Pokud tím nemyslíme nějaký „poslední“ zdroj (resp. „první“ zdroj – ve smyslu „ultimum principium“), můžeme zůstat u běžného pojmenování „budoucnost“, aniž bychom ovšem převzali i běžné konotace, s tímto pojmenováním nekriticky spojené. Kdyby nebylo budoucnosti, která obecně pro každou dějící se událost „přichází“, aby jí poskytla možnost integrování její vlastní budosti do událostného celku, a to již na počátku jejího dění, událost by nemohla ani startovat a nemohla by se proto ani dít a udát. Tak se před námi otvírá otázka zcela zásadní, totiž kde se tato budoucnost vůbec bere, jak tomu vůbec máme rozumět, že stále přichází, ale že ke svému přicházení nutně potřebuje zprostředkování ve formě budostí nejrozmanitějších (pravých) událostí, takže může „skutečně“ přicházet jen „skrze“ události jakožto subjekty, tedy „skrze“ subjekty a jejich aktivitu.
(Písek, 061228-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Lenka Karfíková má za to, že každé události se dostává její „budoucnosti“ od jiných událostí, které jí částečně předcházejí, ale jsou s ní aspoň po jistou dobu „současné“ (to je ovšem moje přeformulování jejího pojetí na základě diskuse jednak cestou do Písku a pak zejména u nás v Písku; to, co říkala, navazuje zčásti na některé formulace z jejího článku v Reflexi č. 29). Mám za to, že to je nedorozumění, zaviněné nedostatečným rozlišením mezi „budostí“ a „budoucnosti“. Budoucnost není pro žádnou událost (tj. událost jako subjekt) „uchopitelná“ jinak než jakožto „budost“, tj. tím, že si událost/subjekt osvojí a přivlastní něco z budoucnosti, a to právě jen něco, co se jí samo nejprve „dává“ a co jí tím tuto možnost „poskytuje“. Žádná událost/subjekt nemůže poskytovat jiné události ani jen „kousek“ budoucnosti, protože touto budoucností nikterak nedisponuje nevládne. A nemůže jí poskytovat (přinejmenším nikoli přímo) ani „kousek“ své budosti, a to už proto ne, že takové poskytování by bylo možné jen formou akce (aktivity), jejímž výsledkem může být jen zpředmětňování. A zpředmětněná „budost“ nemůže být zdrojem nezpředmětněné budosti jiné události (nýbrž může být jen usnadněním, uvolněním překážek, respektem a pomocí v tom, jak druhá událost/subjekt „svobodně“ využívá své vlastní budosti k aktivitám, jež nevyplývají ani z její vlastní povahy, ani z okolností a tlaku nezbytností). Zdrojem skutečné budosti je pro každou (pravou) událost budoucnost sama, tj. budoucnost všech událostí, budoucnost veškerenstva resp. pro veškerenstvo. Každá událost si svou budoucnost musí nechat „dát“, přijmout ji a osvojit si ji tím, že je integruje do svého průběhu, tj. do svého aktivního událostného dění, které musí vykonávat. Může s výhodou přijímat pomoc nejrůznějšího typu od jiných událostí, ale svou budostí nemůže být zakotvena nikde jinde než v budoucnosti samé.
(Písek, 061228-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Každé skutečné „jsoucno“ je událostným děním, tj. děním vnitřně integrovaným v jednotu, to znamená sjednoceným do „celku v čase“, „časového celku“, eventuelně také „časujícího celku“ – je tedy událostí. Každá událost má v každém momentu své aktuální přítomnosti (s výjimkou svého „počátku“ a „konce“) něco ze svého dění (průběhu, uskutečňování) „za sebou“ a něco „před sebou“, tj. za sebou něco již uskutečněného (bylost), zatímco před sebou to, co teprve má být uskutečněno (budost). Pokud nechceme zpochybnit skutečnost události samé (jakožto celku v čase, třeba tvrzením, že jde o pouhé „zdání“), nemůžeme prohlásit na „neskutečnou“ ani její „bylost“, ani její „budost“, tj. nemůžeme popřít povahu jakéhosi „druhu“ skutečnosti ani bylosti, ani budosti. Je však zřejmé, že v obou případech jde vždy o jinou skutečnost, jiný typ skutečnosti, tj. že se liší nejen bylost od budosti (a obráceně), ale že se jak bylost, tak budost odlišují také od aktuální (tj. právě vykonávané) přítomnosti, tedy od „aktuality“. V nejstarší fázi filosofického myšlení (tj. ve starém Řecku) máme dochovánu extrémní myšlenku, že „jsoucí“ je jen to, co je „aktuální“, tj. co je nyní a zde, nunc et hic; důsledkem tohoto extrémního konceptu je popření nejen bylosti a budosti, nýbrž minulosti a budoucnosti obecně, tudíž popření časovosti a času vůbec. To není jen nějaká extravagance eleatů, ale je to zásadně důležitý příznak a doklad, kam vede může vést) řecký typ pojmovosti. Proto nelze další cesty filosofického myšlení chápat leč jako jakési pouze povrchní opravy a kompromisy se „skutečností“; rozhodně to není ani v náznaku pokus o překonání onoho základního omylu, oné chyby, která je nerozlučně spjata s tím typem myšlení, které bylo nastartováno a do hloubky ovlivněno „geometrií“ (a vůbec matematikou). Právě tam byl (a je) čas vyloučen a popřen. Jen za předpokladu rozhodného důrazu na čas a časovost máme naději na principiální nápravu, nikoli pouhé neprincipiální opravy a úpravy, které však chybné základy nechávají bez revize vadit a škodit dál. A to si proto nutně žádá čehosi základního: musíme si konstruovat jiný myšlenkový model (modely, jiné způsoby modelování), a to ve vědomé polemice s modely geometrickými (matematickými). A právě k tomu cíli si musíme ustavit myšlenkový model „události“ a vypracovat způsob, jak „myslit“ (tj. jakou novou pojmovostí „uchopit“) problém celku události, tj. celkovosti, sjednocenosti, integrity bylosti, budosti, aktuálnosti resp. aktuální přítomnosti a povahy onoho specifického „zpřítomňování“ jak bylosti, tak budosti v každé takové aktualitě.
(Písek, 121024-1.)