Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Budost je – předběžně řečeno – ta „část“ (nebo „složka“) budoucnosti, která náleží určité (pravé) události; a nejde tu o naše rozhodnutí, že my tuto budost oné události přiřadíme, nýbrž událost sama si ji přivlastňuje – a proto je to také její vlastní budost. Jakožto přivlastněná je nějakým způsobem pojata (zachycena, uchopena, zapojena) do události jakožto celku. Událost je svou povahou celkem, a do tohoto celku je zapojena jak její budost, tak její bylost. Právě proto nemůžeme chápat ani budost, ani bylost jako pouhou sérii postupně se střídajících jsoucností (aktuálních přítomností); to by právě znamenalo zcela pomíjet jejich časovost (tj. časovou souvztažnost, a tedy také „načasovanost“). Do budosti, kterou rozhodně nemůžeme chápat jako naprosto prázdnou, náleží především něco jako celkový „plán“ události, ale „vpisuje se“ do ní také něco z toho, co se už událo, ale co nastalo mimo rámec onoho původně (nebo i následně, ale hned na počátku) „naplánovaného“ (např. jako důsledek reakce na setkání s jinými událostmi, apod.; nezbytným prostředníkem, ba aktérem tohoto „vpisování“ do budosti je reaktibilita události jakožto subjektu). Protože však reagování může být dvojího druhu, musíme rozlišovat také dvojí reaktibilitu: reagování na to, co aktuálně jest (a zprostředkovaně na to, co „bylo“) vede k tradování „zhruba téhož“, tedy k opakování a k navazování; naproti tomu reagování na to, co (ještě) není, tedy na „výzvy“, přicházející z budoucnosti, je zcela jiného typu a představuje druh vnímavosti vůči „nejsoucímu“. V každém případě však reagování samo je výkonem události jakožto subjektu, a proto samo „vychází“ (začíná) v nejsoucím, v němž je každý subjekt bezpodmínečně zakotven. Z toho pak vyplývá, že bylost každé (pravé) události se formuje (je formována) vposledu touto zakotvenosti subjektu v nejsoucím, bez které by nebylo možné žádné reagování na to, co „jest“, natož na něco z toho, co už „bylo“.
(Písek, 120527-4.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Tradiční myšlenková tendence chápe „bylost“ a „budost“ nějaké události jako jistou část či složku „času“ (tj. obecného „času“). Ve skutečnosti je „obecný čas“ čímsi sekundárním, jakýmsi „chronotopem“ resp. obrovským množstvím „chronotopů“, které v sebe navzájem přecházejí, prolínají se, ale někdy (a pouze některé) si jsou zcela vzdálené a cizí. „Minulost“ ve smyslu „obecného času“ je naprosto závislá na obrovském množství událostí nejrůznějšího typu, zejména ovšem na jejich „bylostech“: co si množství událostí-subjektů nezachytí a nepodrží jako svou vlastní minulost, tj. bylost, tomu se v „minulosti“ (jako „obecné minulosti“) nedostane žádného místa a dokonce žádné „skutečnosti“. Ovšemže to vůbec neznamená ani relativizaci (a už vůbec ne subjektivizaci) „obecného času“; ten je „skutečností“, i když skutečností nesamostatnou, nesvébytnou, neschopnou obstát nějakou svou vlastní „setrvačností“: „obecný čas“ je prostě jen prostředím („polem“), které „kolem“ sebe vytvářejí svébytné (pravé) události. Jakékoli „trvání“ (tj. jakákoli relativní a dočasná setrvalost, „neměnnost“) je vždy prostředkováno reaktibilitou mnoha nejrozmanitějších subjektů (různých úrovní); Newtonovo pojetí setrvávání čehokoli v klidu nebo v rovnoměrném a stejnosměrném pohybu je konstrukcí, výmyslem a vposledu iluzí (někdy se hodně přibližující „realitě“). „Trvá“ resp. „přetrvává“ pouze a výhradně to, co je aktivně zachováváno prostřednictvím reakcí mnoha subjektů, nicméně to, že jde o reaktibilitu subjektů, vůbec neznamená, že to, co je takto zachováváno, je čímsi jen zdánlivým. A aby bylo možno tuto skutečnost řádně pojmout, je třeba za „skutečné“ považovat jak to, co z každé události již proběhlo, jakož i to, co ještě neproběhlo, ale proběhnout se připravuje (což je ovšem „skutečnost“ v něčem jiná než ona již „bylá“). Kdyby totiž nemohla být „bylost“ ani „budost“ každé z událostí pojata jako (v nějakém smyslu) skutečná, nemohlo by jako „skutečné“ být pojato ani ono prostředí (či „pole“), které je dějícími se událostmi společně vytvářeno.
(Písek, 120508-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Vezmeme-li vážně skutečnost, že vedle pouhých „hromad“ (agregátů) existují také v čase integrované události jako „celky“, musíme si klást otázku, jakým způsobem jsou k sobě vztaženy a spolu spjaty všechny „aktuální přítomnosti“, aby tak po celou dobu příslušného událostného dění vytvářely onen celek. A vedle toho tu je ovšem ještě další, základně důležitá otázka, jakým způsobem se vlastně celé událostné dění v každé chvíli (fázi) té či oné „právě aktuální přítomnosti“ k této aktuálnosti vztahuje, tj. jak je ta která aktuální přítomnost již minulá nebo ještě nenastavší „vtažena“ do onoho námi předpokládaného (a myšlenkově pokusně „míněného“) celku, či jak tedy je vždy znovu „při tom“, tedy přítomna či zpřítomněna, když právě jen jedna ze všech fází je v tu chvíli aktuálně přítomná. Když si tedy takto položíme otázku (či přesněji určitý spolu významově spjatý okruh otázek), znamená to, že také musíme náležitě odlišit „ontologický statut“ na jedné straně všech fází již proběhlých a minulých, tedy „bylost“ události, a na druhé straně oněch fází, k nimž ještě nedošlo, ale má nebo může teprve dojít, které teprve mají nastat (ale které eventuelně za určitých okolností nastat někdy nemusí a někdy dokonce nemohou, ačkoliv původně nastat „měly“), tedy její „budost“. A protože se vztah mezi bylostí a budostí události v každé aktuálně se uskutečňující fázi jejího dění proměňuje (a to nejenom tím, že právě se aktuálně uskutečňující fáze se jakoby přesouvá ze sféry bylosti do sféry budosti, přičemž aktuální přítomnost je výkonem tohoto přechodu), je třeba nejen znovu položit starou otázku, jak vlastně k tomuto „přechodu“ ve smyslu „vyjevování“ (či přesněji „ukazování“) dochází, ale především ji položit novým, perspektivnějším a co do dosahu či důsažnosti efektivnějším způsobem.
(Písek, 121022-1.)