Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Evropská filosofie už koncem starověku, po celý středověk a ještě později v novověku je nemyslitelná – a byla by vlastně nemožná – bez obrovského, po staletí trvajícího úsilí největších křesťanských myslitelů o využití řecké filosofie pro uchopení právě toho nejpodstatnějšího především z Ježíšovy zvěsti, ale také pro uchopení toho nejpodstatnějšího z textů dlouhé věky předávaných židovských tradic, na které sám Ježíš navazoval. Důsledky tohoto „setkání a rozhovoru“ dvou velkých kulturních fenoménů, totiž kultury řecké a kultury židovské, byly zcela mimořádné, a to jak pro křesťanství a zejména theologii, tak pro filosofii (resp. různé filosofie) a dokonce pro některé disciplíny vědecké. To, že ve starém židovství (až do helenismu) nemůžeme najít žádnou filosofii, vůbec neznamená, že to, co tam najdeme, je pro filosofii nepřístupné a že se vymyká filosofické interpretaci. A pokud tam v pozdním židovstvu už nějaké stopy filosofických vlivů najdeme, vůbec to zase neznamená, že právě tyto (vlastně „cizí“) stopy nám budou užitečné, když se o filosofickou interpretaci právě toho podstatného a rozhodujícího pokusíme. Zdá se mi zcela zřejmé, že naopak použití prostředků mnohem pozdější a dokonce dnešní filosofie, o které víme, že byla dlouhodobě dějinně ovlivňována oním „mezi-kulturálním rozhovorem“ a onou eventuelní „synkrezí“, nám v příznivém případě dovolí lépe pochopit a interpretovat to, co je oné ústřední hebrejské tradici (na kterou navazoval Ježíš) vlastní. Právě současná filosofie resp. ten její typ, který vědomě na křesťanské (a židovské) tradice navazuje, nám může poskytnout příležitost, abychom lépe rozpoznali to, co bylo kdysi a později dokonce dlouhodobě mylně a neprávem spojováno s křesťanskou zvěstí, jako problematické, a abychom naopak našli lepší přístup a hlubší pochopení toho v hebrejské a prvokřesťanské (i pozdější) tradici, co bylo a je vskutku jí vlastní, i když to často propadalo nepochopení a někdy dokonce zapomnění.
(Písek, 090309-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Budoucnost nemá, přesně vzato, počátek, odkud (tj. z něhož či od něhož) by mohla přicházet; má však „konec“, přesněji mnoho „konců“. Budoucnost končí všude tam, kde začíná čin, skutek, opravdová aktivita, tj. tam, kde je počátek skutečného dění, počátek nějaké (pravé) události. Budoucnost v tomto momentě „končí“, protože končí její „ještě ne“, tj. její nejvlastnější povaha, že k ní ještě nedošlo, že ještě nenastala. Ale takto se to jeví jen našemu pohledu, který je tradičně – v důsledku obrovského vlivu geometrizace a matematizace našeho myšlení, jak k němu došlo již ve staré,m Řecku – spojován s oním lineárním modelem, jímž je čas znázorňován – zcela chybně! – jako linie. Na této linii je pak umisťována ta která přítomnost, zatímco na jednu stranou se „odkládají“ všechny přítomnosti ji minulé, a na druhou stranu zase všechny přítomnosti ještě nenastalé. Chybnost tohoto modelu však by měla bít do očí. Tam, kde se nic neděje, tj. kde se nic nepodniká, kde chybí jakákoli aktivita (skutečná aktivita), tam pochopitelně nepřichází ani žádný čas, žádná budoucnost. Ale čím větší aktivita je zakládána (nějakým subjektem, přesněji ovšem nesčíslnými a nejrůznějšími subjekty), tím se i sama „budoucnost“ prohlubuje. zapouští své kořeny do větších hloubek (pochopitelně hloubek budoucnosti).
(Písek, 070922-1.)

Martin Heidegger (1926)

2. Pojem „bytí“ je nedefinovatelný. To se vyvozovalo z jeho nejvyšší obecnosti. A to právem – jestliže definitio fit per genus proximum et differentiam specifice. „Bytí“ vskutku nelze pojmout jako jsoucno: enti non additur aliqua natura: „bytí“ se nemůže dostat nějakého určení tím, že mu přiřkneme jsoucno. Bytí nelze definitoricky odvodit z vyšších pojmů a nelze je předvést pomocí nižších. Ale vyplývá z toho, že „bytí“ už nemůže představovat žádný problém? Nikterak; vyvodit lze pouze toto: „bytí“ není nic takového jako jsoucno.* V jistých mezích oprávněný způsob určování jsoucna – [6] totiž definice tradiční logiky, která sama má své základy v antické ontologii – není použitelný na bytí. Nedefinovatelnost bytí nás od otázky po jeho smyslu nijak neosvobozuje, naopak nás k ní přímo vyzývá.
--- --- ---
*ne! nýbrž: o bytj (Seyn) nelze pomocí takového pojmosloví rozhodovat (pozn. M.H.)
(7528, Bytí a čas, Praha 1996, přel. I. Chvatík et all., str.19 – § 1, 2.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Rozlišením „skutečnosti“ na předmětnou a nepředmětnou si otvíráme cestu k myšlenkovému uchopení povahy toho, co „ještě není“, ale co není pouhým výmyslem, iluzí nebo přímo „ničím“, „nicotností“. Budoucnost není „prázdná“, není to pouhá nepopsaná deska (ovšem i tento příměr vlastně poukazuje, že samu desku nemůžeme redukovat na nepopsanost, ale že tu je ještě něco kromě popsanosti a nepopsanosti – ovšem domýšlet důsledky tohoto příměru by asi nepřineslo mnoho užitku, pokud bychom nerevidovali ještě celou řadu dalších předsudků). Také v rámci budoucnosti samé musíme ještě rozlišovat mezi „ničím“ a „něčím“, aniž bychom hned a automaticky každému „něčemu“ připisovali „jsoucnost“ v tradičním významu. To, co „jest“ jen budoucí, nemá ještě žádnou „jsoucnost“ v tom smyslu, že by mělo nějakou již nastalou (a tudíž uskutečněnou, zpředmětněnou) složku; ale v žádném případě to nemůže být falešně pochopeno (resp. nepochopeno) jako „nic“. Aristotelés byl na stopě tomuto rozlišení svými termíny DYNAMIS a ENERGEIA, ale myšlenkově se nedokázal dostačujícím způsobem odpoutat od „metafyzického“ předsudku naprosté neproměnnosti pravé skutečnosti, nejspíš také pod vlivem myšlenek Eleatů (totiž že je možno myslit jen „naprosto jsoucí“ a „naprosto nejsoucí, kdežto žádná kombinace ani spojení obojího nejsou možné a jsou vyloučeny). Proto také podtrhl tu podivnost myšlenka atomistů, že „prázdno“ jest, tedy že je jsoucí – analogicky jako jsou jsoucí atomy. Nám je ovšem jasné, že „prázdno“ nemůže být „jsoucí“ v běžném smyslu; proto také trváme na tom, že budoucnost není „prázdná“. Proto je třeba přiznat budoucnosti (i čemukoli, co z „budoucnosti“ přichází) nějaký druh či typ „skutečnosti“ (event. „jsoucnosti“), který však přísně a přesně budeme odlišovat od každého druhu či typu, který je spjat s „předmětností“ resp. „aktuálností“, nějakou „uskutečněností“ (díky nějaké subjektní aktivitě).
(Písek, 071011-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Existuje mj. jeden velký předsudek západního (západoevropského) myšlení, totiž že budoucnost je prázdná, ještě „nenaplněná“, „neuskutečněná“. Je to důsledek zpředmětňujícího myšlení, protože budoucnost vskutku nemá v sobě ani na sobě nic předmětného – po předmětné stránce je „ničím“, je „nicotná“, je to „nic“. Jinak řečeno, je to důsledek přesvědčení, že když něco není „předmětem“, „objektem“, „objektivní realitou“, tak to je „nic“. Je docela zvláštní, že v celé řadě případů lze doložit, jak ani myslitelé, kteří po některých stránkách dokonce vidí a zdůrazňují, že není jen „objektivita“, dokonce myslitelé ovlivnění křesťanstvím (a jeho prostřednictvím starým židovstvím), kteří by o tom měli mít větší jasno, nadále považují budoucnost za prostě „ještě nejsoucí“. Je to nápadné ovšem zejména u myslitelů katolicky orientovaných, protože ti jsou často zcela v zajetí tomistického a novotomistického zpředmětňování, které není s to číst náležitě ani texty samého Tomáše. Uvědomil jsem si to, když jsem si přečetl následující výrok Simone Weilové: „L’avenir ne nous apporte rien, ne nous donne rien; c’est nous qui, pour le construir, devons tout luis donner, lui donner notre vie elle-même.“ Zajisté je zapotřebí naší spolupráce, naší odevzdanosti přicházející Pravdě, neboť bez nás, bez naší aktivity, bez toho, že jí dáme k dispozici svůj život a samy sebe, by se sama nezpředmětnila. Ale odevzdat svůj život nicotě? Pracovat na uskutečnění něčeho nicotného? To je přece zjevný nesmysl. Budoucnost nemůžeme konstruovat (ani vytvářet, vyrábět, produkovat), můžeme ji jen naplňovat, a nikoli jakoukoli „budoucnost“, ale jen tu, která sama přichází a žádá si naší pomoci a našich služeb. Naše aktivita spočívá, resp. by měla spočívat v tom, že budeme dělat a vytvářet to, co se udělat má a co má být vytvořeno. Není pravdou, že budoucnost nám nic nepřináší: budoucnost nám přináší především sebe, abychom vůbec dostali trochu času (vyměřeného času, lhůty, termínu, KAIROS) k tomu, co má být uděláno (přicházející čas není nic samozřejmého!). Zejména nám však budoucnost přináší nepředmětné výzvy, kterým se musíme učit pozorně naslouchat a jimž máme a musíme dát k dispozici nejen svou pozornost a vnímavost, ale také ochotu plnit požadované, tj. napomáhat tomu, aby se stalo to, co „být má“.
(Písek, 081025-1.)