Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Co to však vlastně obnáší, když řekneme „býti subjektem“ ? Můžeme, smíme mluvit o „bytí“ subjektu, o subjektu, o tom, že subjekt „jest“ ? Pokud ano, je to docela jiné bytí, docela jiné „jest“, než jak je známe u jsoucen, jimiž jsme navyklí se zabývat. Bude proto přiměřenější, když se pokusíme důsledně se vyhýbat ekvivokaci a pro „bytí“ zvláštního druhu, jež náleží subjektu, budeme užívat jiného slova. Navrhuji název „ex-sistence“; zdůvodnění podávám jinde. Zatímco u (pravého) jsoucna můžeme mluvit o tom, že „jest“, i ojeho „bytí“, o subjektu takto mluvit nelze, protože subjekt není žádné jsoucno. Abychom mohli provést nezbytné rozlišení, budeme za jsoucno považoval (pravou) událost, která se děje tak, že postupně probíhá zvnějšňování jejího „vnitřního“, přičemž toto zvnějšňování má svůj počátek, průběh a konec. Průběh tohoto zvnějšňování je ovládán příslušnou FYSIS oné události-jsoucna a je tedy integrován tak, že událost tvoří (představuje) celek; jako celek však nikdy není událost zjevná, nýbrž vždy jen hic et nunc jako jednotlivá jsoucnost. Této momentální tvářnosti, které říkáme „jsoucnost“, je inherentní také vnitřní stránka, která ovšem není omezitelná na hic et nunc, nýbržje koextenzivní s průběhem události jako celku. Proto to, co se nám ukazuje hic et nunc, není jen abstraktní moment událostného dění, nýbrž ještě i abstraktní moment tohoto momentu, totiž pouze to, co je přístupné zvenčí, tedy vnějšek, vnější stránka jsoucnosti, které říkáme jestota. Bylo by chybou mluvit o „přístupnosti smyslovémuvému poznání“, neboť není náhodou, že slovo smysl má dvojí význam, jednak jako smyslový orgán, jednak jako to, co je srozumitelné, co „dává smysl“. Smyslovými orgány neregistrujeme pouze jednotlivé jsoucnosti, nýbrž celé jejich komplexy, a to nejen ve smyslu retence a protence, jak o ní mluví Husserl. Je sice pravda, že na sítnici se střídají obrazy, ale nevidíme obrazy, nýbrž utíkájícího zajíce (a utíkajícího zajíce vidí dokonce náš pes).
(krouž. Blok, č. 89-299; Praha, 890511-6.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Zdánlivě vyostřeně filosofický termín „bytí“ má nefilosofický, předfilosofický, tj. narativní původ. Pokus, zbavit toto slovo narativních konotací a vůbec narativní povahy, musel vždycky troskotat, i když byl v dosavadní historii podnikán vždy znovu. Obvykle byl problém viděn v perspektivě komparace, srovnávání: co je tím společným pro všechno jsoucí? Čím se vyznačují všechna jsoucna? Vyznačují se tím, že jsou. A mělo se s jakousi dále nezdůvodňovanou samozřejmostí za to, že všechna jsoucna „jsou“ stejným způsobem, že tedy např. to, jak „jest“ kámen, se neliší od toho, jak „jest“ strom či les, nebo jak „jest“ obec. To však bylo založeno jen na jazykovém zvyku, že o všem říkáme, že to „jest“. Jakmile však chceme z toho pojmově vyvozovat a vymezovat něco pro skutečné věci nebo bytosti obecně platného, dopouštíme se chyby: vůbec jsme se nepokusili přezkoumat, zda mezi tím, jak „jest“ chlév, dům nebo náměstí, a tím, jak „jest“ kráva, člověk nebo průvod, je nebo není závažný rozdíl, a to nezávisle na tom, že o tom vypovídáme stjeným slovesem. (Vzpomeňme ostatně třeba na to, že v dávné minulosti se o „věci“ či „skutečnosti“ vypovídalo jiným slovesem, šlo-li o minulost, a jiným, když šlo o budoucnost, a ovšem také jiným, když šlo o aktuální přítomnost; teprve později se tento zvyk proměnil a různá slovesa splynula jakoby v jedno, ovšem nepravidelné; to platí pro většinu evropských jazyků a ukazuje to na starší kořeny, snad již v sanskrtu.) Na jazyk však není jednoznačné spolehnutí, i když lekdy nás může inspirovat. V tomto případě nás však spíše oslepuje: všem jsoucnům (rozumí se pravým jsoucnům, nikoli pouhým hromadám) je společné to, že se dějí, že to jsou události (pravé události). A každá událost „jest“ od svého počátku až do svého konce, a po celou tu dobu se zároveň začíná dít, ale také končí své dění (není tedy pouhou sérií okamžiků lineárně po sobě následujících. „Bytí“ události je třeba chápat jako „koextenzivní“ s celkem událostného dění konkrétní události – a proto je čímsi výhradním (a jedinečným) pro každou (pravou) událost. Nemá proto smyslu hovořit o bytí v tom smyslu, že jde o to, co je společné všemu jsoucímu (všem jsoucím, tj. pravým událostem), neboť bytí každé události je jedinečné tak, jako je jedinečná tato událost sama. (Písek, 050228-1.)

Ladislav Hejdánek (1977)

Dalším krokem je ovšem rozlišení mezi jsoucností a bytím. Poměr mezi jsoucností a bytím nějakého jsoucna je asi jako poměr mezi výskytem a smyslem. Tím je naznačeno, že bytí nějak úzce souvisí se smyslem, tedy s LOGEM, s řečí, se slovem. Ale tady musíme připomenout významnou věc, která zatím ve své zamlčenosti mohla způsobit nepochopení toho, co bylo až dosud řečeno. Smysl není konstituován teprve tím, že o něm mluvíme, že jej nějak uchopíme a vyjádříme. Smysl je tu dříve než jeho pochopení (nemůžeme říci: než pochopení vůbec – nikoli proto, že by se smysl bez pochopení neobešel, ale že existuje zvláštní smysl pochopení smyslu – ten není možný bez pochopení, ale není jím konstituován, a o to nám právě jde); pokud bychom ontologickou sféru chtěli vázat na lidské promlouvání, na mluvení a myšlení člověka, pak bychom musili říci, že smysl má (alespoň na předlidských úrovních může mít) ontický charakter. Ale to právě říci nelze, neboť smysl není jsoucno. Rádl provedl rozlišení mezi tím, co jest, a tím, co „býti má“. Smysl tedy „není“, ale „má být“ (Rádl např. říká něco podobného o Bohu). Toto rozlišení je ovšem jen pomocné, přísně vzato nevyhovuje. To však je zapotřebí podrobit co nejdůkladnějšímu zkoumání. Nevyhovující je také – po mém soudu – Jaspersova periechontologie. Nicméně na rovině smyslu resp. LOGU nelze zůstat; bytí je spjato nejenom s LOGEM, ale především s pravdou.
(seš. R 1977-5, § 36, str. 34-40; SSŽ, Vysočany, dopoled. – Praha, 770921-1b.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Každé „jsoucí“ (resp. „jsoucno“) je děním, které má svůj počátek a konec. Pokud tento počátek a konec jsou – spolu s celým průběhem dění mezi nimi – vnitřně sjednoceny (integrovány), mluvíme o „pravém jsoucím“ (resp. „pravém jsoucnu“), a to na rozdíl od hromad pravých jsoucen, které – právě jakožto pouhé „hromady“ (agregáty) vnitřně sjednoceny nejsou. Hromady tudíž nemají žádného svého vlastního „bytí“, kdežto pravá jsoucna své bytí mají. Od „bytí“ jsoucna musíme odlišovat různé jeho (momentální, aktuální) „jsoucnosti“. Zatímco „bytí“ pravého jsoucna (jakožto vnitřně integrované události) je časově shodné („koextenzivní“, přičemž ovšem musíme pamatovat, že extenzivita je prostorová charakteristika, jen neprávem užitá na čas a trvání) s celým „životem“ onoho jsoucna, jsou jednotlivé „jsoucnosti“ krátkodobé (i když nikoli bodové, jak to sugerovaly Zenónovy argumenty) a zčásti předmětně uchopitelné. Abychom neopakovali znovu starou chybu, musíme vzít na vědomí, že také každé „jsoucnost“ má vedle své „vnější“ (předmětné resp. zpředmětnitelné) stránky také svou stránku niternou, „vnitřní“, která ovšem – právě niterně ! – souvisí se všemi ostatními „jsoucnostmi“ téhož jsoucna-události a je tak garantem integrity jsoucna-události jako celku. Chápeme-li tedy „jsoucí“ jako to, co právě (= aktuálně) „jest“ a může být (s pomocí smyslových orgánů, třeba nějakými přístroji vylepšených) zvnějšku registrováno a zaevidováno, pak k pochopení jak každé situace, tak i světa kolem a vposledu světa v celku je naprosto nezbytné počítat i s tím, co takto zaregistrovat a zaevidovat nelze, ale bez čeho to, co registrovatelné jest, prostě nedává smysl. Právě v tomto ohledu je třeba k pochopení a výklad věcí a světa velmi vážně počítat i s tím, co už nastalo, jakož i s tím, co teprve nastat má a (snad) nastane, tedy s ne-jsoucím. Ontologie je proto svou podstatou neschopna se zabývat jsoucím vcelku, protože je odkázána na předmětně jsoucí (a tedy aktuálně jsoucí, čili n a jsoucnosti); bytím se proto může legitimně zabývat pouze disciplína, která se neomezuje na jsoucnosti (a jejich předmětnou stránku), nýbrž dokáže si najít přístup a zabývat se „jsoucím“ také potud, pokud právě (aktuálně) „není“, tedy . v tradičním smyslu – alespoň některým „nej-soucím“. „Bytí“ jako kategorie nenáleží proto do ontologie (nemá-li mít oklešťující, redukují charakter), nýbrž do méontologie. (Písek, 050813-2.)

Martin Heidegger (1926)

2. Pojem „bytí“ je nedefinovatelný. To se vyvozovalo z jeho nejvyšší obecnosti. A to právem – jestliže definitio fit per genus proximum et differentiam specifice. „Bytí“ vskutku nelze pojmout jako jsoucno: enti non additur aliqua natura: „bytí“ se nemůže dostat nějakého určení tím, že mu přiřkneme jsoucno. Bytí nelze definitoricky odvodit z vyšších pojmů a nelze je předvést pomocí nižších. Ale vyplývá z toho, že „bytí“ už nemůže představovat žádný problém? Nikterak; vyvodit lze pouze toto: „bytí“ není nic takového jako jsoucno.* V jistých mezích oprávněný způsob určování jsoucna – [6] totiž definice tradiční logiky, která sama má své základy v antické ontologii – není použitelný na bytí. Nedefinovatelnost bytí nás od otázky po jeho smyslu nijak neosvobozuje, naopak nás k ní přímo vyzývá.
--- --- ---
*ne! nýbrž: o bytj (Seyn) nelze pomocí takového pojmosloví rozhodovat (pozn. M.H.)
(7528, Bytí a čas, Praha 1996, přel. I. Chvatík et all., str.19 – § 1, 2.)