Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Církev /147/ pak sama, svou existencí stává se vykřičníkem nad státem i národem, společností i rodinou, hospodářstvím i uměním, vědou i filosofií. Právě proto, že církev nesplývá se státním a právním řádem, ani s národní a jinou pokrevní komunitou, ani se světskou osvětou a mravně výchovnými institucemi, že chce být společenstvím víry a naděje a nést poselství i rozkazy od Boha tomuto světu, – právě proto vzniká v křesťanských oblastech sociální dualism, napětí mezi státem a církví, filosofií a theologií, poslušností Boha a pozemskými zájmy. Existence církve má veliký význam a dosah: náboženství přestává být jen otázkou myšlení nebo osobních mystických zážitků, přestává být státním kultem a národním obyčejem, a stává se konkretním zápasem o svět, o člověka, o jeho duši i tělo. Církev je živým a názorným svědectvím, že Bůh chce něco s tímto světem učinit a že chce všechny jeho řády a zákony obnovit. Do dějinného života vstupuje nová dynamika, jaké dříve nebylo.
Ale církev vstupujíc do konkretního světa, nezůstává od něho oddělena a odloučena. Chce být arci nositelkou Božích spasitelných darů a rozkazů, chce tedy táhnout čáru mezi sebou a ostatním světem. Ale nechtěla být a nebyla nikdy jen studeným světlem, které svítí nad světem, a je spokojeno se svou září a leskem. Určením a posláním církve bylo vstoupit plně do světa a jeho života, do jeho myšlenkových i mravních, veřejných i osobních, politických i sociálních bojů a v tomto živém vlnění být svědkem Boží vůle, strážcem Božích řádů i přinášet skutečné, duševní i hmotné léky trpícím a nemocným. Jako Ježíš žil v úzkém vztahu se svým národem a pohyboval se intimně v kruhu pracujících a nemocných, hříšníků i kajícníků, tak i církev začíná svou /148/ činnost před zraky světa, na veřejnosti, posílajíc své údy do ruchu a pachtění všedního života. Věřící se shromažďují v soukromí, scházejí se na modlitbách v tiché odloučenosti, ale hned zase jdou právě tam, kde je největší shon a nejpalčivější potřeba pomoci. Církev ve své podstatě nikdy ndchtěla být sektou ani tajnou společností zasvěcenců (esoteriků). Byla-li někdy nucena uchovávat své vyznání v tajnosti (disciplina arcani), dělo se tak pod vnějším tlakem státního pronásledování. Jinak chce konat vše na světle, před tváří celé společnosti a v kladném, účastném vztahu ke všemu, čím žijí a trpí lidé kolem jejích hradeb. Polem působení církevního je celý svět. Společenství věřících nechce být klubem spokojených, duchovně nasycených a svým spasením rozkochaných požitkářů.
Právě víra v inkarnaci, která nejprovokativněji se vzpírala imanentnímu a racionalistickému myšlení i cítění svého okolí, je předpokladem tohoto kladného a aktivního vztahu ke světu. ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 146-8.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Církve neporozuměly bolestem doby. Katolictví nese pečeť doby feudální a protestantism representuje nábožensky údobí měšťanské vzdělanosti a buržoasní sociální struktury. Když vznikaly nové třídy námezdného dělnictva a rodily se nové, dosud neznámé bolesti drobného člověka, nebyly to církve, které volaly k odpovědnosti politicky i hospodářsky mocné kruhy, nýbrž byli to lidé v podstatě vzdálení anebo nepřátelští církvím i náboženství (Sismondi, Robert Owen, Karl Marx aj.). Teprve když byly probuzeny velikým náporem dělnické třídy a protináboženskými hesly, začaly církve hledat odpomoc. Ale z vnitřní bezradnosti a desorientovanosti se dosud nevymanily. Zaujaly postoj spíše defensivní, někdy dokonce dělnickému hnutí nepřátelský, a pod údery atheistické propagandy hledaly oporu a ochranu v kruzích, které zase užívaly církví a náboženských hesel pro své osobní a hospodářské zájmy. Nebylo by spravedlivo říci, že církve neudělaly pro chudého, slabého, drobného, ne/23/mocného člověka ničeho. Dílo katolických řeholí a kongregací i činnost protestantských vnitřních misií snesou srovnání se vším, co se kdy pro společnost vykonalo v oblasti charitativní. Ale ve světodějném zápase dělnickém a ve třídění společnosti moderní ztratily církve pohotovou moudrost a apoštolskou sprostnost a byly zatlačeny do bezvýznamného postavení. Přestaly vésti a byly vlečeny; jejich hlas a výstražné volání nebyly slyšeny a jejich pomezních sloupů a ukazatelů nikdo nedbal.
Církve zesektářštěly; ztratily vědomí universality, přestaly být baštou, odkud se ozývá jasný hlas pro celou společnost se všechněmi jejími oblastmi a starostmi. Uzavřely se do sebe, styl se soukromými společnostmi pro pěstění náboženského života, nechávaly svět světu a byly spokojeny, když byly ponechány na pokoji. Je potřebí mnoho vnitřní síly a neohrožené víry, aby církev zůstala vůči národu, státu i sociálně politickým zápasům svobodná a přece aby našla pravé slovo, kterého společnost potřebuje a které posiluje slabé a volá k odpovědnosti mocné. Zájem chudého, slabého a potlačeného neznamená být stranickým, nýbrž znamená stát na stráži, aby zákon Boží nepřišel v porouhání.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 22-23.)