Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Žádná z křesťanských církví, kolik jich dnes máme, nemůže být oprávněně charakterizována jako společenství víry, nýbrž v nejlepším případě jako společenství stejné nebo blízké reflexe víry, tj. konfese, formulovaného vyznání víry. Naproti tomu do společenství víry v pravém slova smyslu mohou náležet tisíce a milióny lidí, kteří třeba ani do žádné církve nenáleží, v žádné nejsou organizováni a ve svých výrocích, tj. ve své reflexi víry ani nemohou být jednoznačně identifikováni jako „křesťané“, např. se za křesťany ani nepovažují a dokonce nechtějí považovat. Souvisí to s mnoha okolnostmi, mezi nimiž jistě významnou roli sehrává to, že žijeme v době velkých myšlenkových (a ovšem nejen myšlenkových) zmatků, v době zmatenosti významů slov
a základních životních orientací. To s sebou přináší některé mimořádné nesnáze i pro theology a pro různé jejich theologie: způsob, jak který theolog chápe vázanost své odborné disciplíny na určitou církev nebo na určité vyznání, tj. na určité formulace reflexe víry, silně ovlivňuje způsob theologického myšlení a rozhoduje o tom, zda je theologie opravdu chápána jako přísná, systematická myšlenková disciplína -anebo jako nějaká církevní ideologie.
(Písek, 070319-1.)

Josef Lukl Hromádka (1951)

... Církev stojí uprostřed světa a koná svůj úkol v určité době. Tato konkrétnost a časová určenost patří k podstatě církve. Jako neznáme Krista, neznáme-li ho jako přišlého v těle v Ježíši Nazaretském, tak neznáme ani církev, neznáme-li ji v jejím bytí a svědectví uprostřed tohoto porušeného světa a určité doby. Také theologie jest pod náporem pozemského vlnobití a zcela určité dobové problematiky. Proto theolog neodtrhuje od sebe tak zvané neměnné, věčné pravdy Slova Božího od jejich konkrétního obalu, od jejich místního a dobového výrazu. Slovo Boží žije a působí nikoli abstraktně a obecně, nýbrž vždycky jen na ploše plynulého, měnlivého života. Neslyší Slova Božího, kdo nestojí na místě a ve chvíli, kdy a kde bylo vysloveno. Theolog ví, že neporozumí Slovu Hospodinovu, když je bude vykládat naddobově a mimoprostorově, když je odtrhne od chvíle a místa, ve kterých bylo vysloveno, ale také, když je bude podávat bez zřetele ke chvíli a místu, ve kterých právě žije on sám. ...
(Pomocná služba theologie, proslov 24.10.1951, in: Pole je tento svět, Praha 1964, str. 49.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Odluka státu a církví nemůže znamenat na jedné straně osvobození církví od státního tlaku jakéhokoli druhu, ale na druhé straně zafixování nějakých povinností státu vůči církvím. Toto odmítané zafixování povinností nelze redukovat jen na přímou podporu státu, nýbrž týká se také udržování starých nespravedlností, k nimž došlo v minulosti. Je absurdní vracet církvím majetky, jichž nabyly v minulosti a které nejsou samy schopny přiměřeně udržovat (např. chrámy nebo velké kláštery), takže potřebují podporu státu. Už problematičtější jsou takové majetky, s nimiž církve nebo náboženské organizace podnikají, ať už jde o pozůstatky minulosti (např. vlastnění pozemků, lesů, rybníků apod.), nebo o podnikání nedávné a nové. Ani se nebudu pokoušet o nějaké zdůvodňování, ale nějak jsem přesvědčen, že církve a náboženské organizace by neměly samy podnikat; pokud se přece jen o nějaké podnikání jejich členové chtějí pokoušet, tak aby to vůbec nijak organizačně resp. systémově s církvemi ani náboženskými organizacemi nespojovaly. Církve (a snad pro stejnost podmínek i všechny jiné náboženské organizace) by měly žít z členských příspěvků a eventuelně sponzorských darů. A pokud by jejich členové chtěli pracovat v ne-vládních, ne-podnikatelských organizacích a hnutích apod., pak by měly mít naprosto stejné podmínky jako podobné organizace ne-církevní a ne-náboženské. Tzv. „duchovní osoby“, tj. faráři, kněží, duchovenští funkcionáři apod. by měli žít buď z prostředků získaných od příslušníků církve nebo náboženské organizace, eventuelně z vlastní práce jiného než náboženského druhu, případně ze „žebroty“ (v některých částech světa to je tradice, i v Evropě existovaly chudé řády apod., i když to platilo spíš jen pro „chudé bratry“ a ne pro sám řád). Něco podobného je ovšem těžko prosazovat za současného stavu nejrůznějších tendencí k růstu organizací, k zmezinárodnění a globalizaci – a to nejen v tomto směru, ale především v mnoha jiných směrech. Nejspíš se to stane vážnou otázkou teprve v budoucnosti, a bude se to Asi na prvním místě řešit v případě obrovitých firem a organizací ekonomických.
(Písek, 070908-1.)

Dominik Duka (2012)

Mnozí lidé, a to i uvnitř církve, nechápou tu skutečnost, že člověk nebyl stvořen pro církev, ale člověk byl stvořen pro Pána Boha. A my jako církev jsme jenom ti, kteří mu mají na té cestě k Bohu pomoci. A to je někdy také plně náročný úkol.
(Z kázání – promluvy .)

Petr Uhl (2012)

Ani mně se ten poutač moc nelíbí. Ono nařčení na adresu soc. dem. je však vrcholem sprostoty. Vyšlo z oblíbeného, avšak nepravdivého rovnítka nacismus = komunismus = soc. demokracie. A to čtyřicet let církve a většina duchovních s poúnorovou diktaturou kolaborovaly, i na útisku věřících a perzekuci mnoha kněží.
Touha po penězích a veřejném majetku, jejž církev spravovala, ale nikdy plně nevlastnila, je oslepily. Propadli hříchu, což myslím i jako bezvěrec zcela vážně.
Nejsem proti církvím. Vím i o zkušenostech z jiných zemí, kde nacisté katolické kněze perzekvovali. Vím i o katolících, nejen z Latinské Ameriky, kteří položili život za osvobození člověka s božím jménem na rtech. A i v Československu 80. let pomohlo úsilí o náboženské svobody k cestě ke všem demokratickým svobodám.
Na rozdíl od mnohých bezvěrců tvrdím, že církve mají nezastupitelné místo ve veřejné činnosti sociální, zdravotní, vzdělávací atd. Jsou součástí občanské společnosti. Křesťanství, židovství, islám i buddhismus natolik ovlivnily Evropu a svět, že už proto si jejich živé náboženství zasluhuje zvláštní ochrany a podpory.
Společnost by měla zajistit chod církví buď průběžnou finanční spoluúčastí, nebo jednorázově. O potřebě odluky církví a státu jako ve Francii ale už dnes pochybuju.
(Ani Duka křesťanství nezničí, in: Právo 11.8.2012.)
[120811 Uhl Církve Duka]