Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1943-52?)

... Chórismos je oddělení, rozlišení o sobě, oddělení absolutní, samo pro sebe. Něm není obsaženo žádné tajemství dalšího zemědílu kdesi za oddělujícím oceánem, nýbrž jeho tajemství je nutno vyčíst z něho samého, najít je čistě v něm samém. Jinými slovy, tajemství chórismu je totéž co zkušenost svobody: zkušenost distance vůči reálním věcem, smyslu nezávislého na předmětném a senzuálním, který získáváme obrácením původního, „přirozeného“ směru života, zkušenost obrození. „druhého narození“, vlastní všemu duchovnímu životu, známá člověka náboženskému, zasvěcenci umění a v neposlední míře filosofovi. Pro filosofii je zkušenost svobody tím, co ji zachraňuje od možného rozptýlení v znalostech konečných, předmětných, jednotlivých, co jí dává a zaručuje její autonomii. Vezmeme-li tedy metafyzicky ideu jako zkratku chórismu a ten jako symbol svobody, pak možno říci, že filosofie pojetím ideje stojí a padá a že nikdo nepochopí filosofii, komu není přístupná idea. Jenže v přísném smyslu slova nelze ideu, tento absolutní předmět, položit svobodě naroveň, nýbrž naopak spíš třeba ideu samu ještě překonat, předstihnout, připravit ji o její před-stavující, předmětný, obrazový ráz.
(Negativní platonismus, in: 6647, Praha 1990, str. 46-47.)

Frank Wilczek (19nn)

If you don't make mistakes, you're not working on hard enough problems. And that's a big mistake.
(Frank Wilczek, citáty – www, notes)
--- --- --- --- --- --- ---
[Pokud neděláte chyby, nepracujete na opravdu velkých problémech. A právě to je velká chyba.
Překl. Ladislav Hejdánek, 2012.]

Ladislav Hejdánek (2012)

Filosofie (tj. skutečná, pravá filosofie) je experimentální disciplína; a to znamená, že tu a tam musí pracovat formou „zkoušky a omylu“. Ale i to je ještě málo: filosofie nemá omyly v opovržení, a také se jim – alespoň v určitých případech – ani nesnaží vyhnout. Filosofie nepřestává být filosofií, ani když pracuje s omylem – ovšem jen pod podmínkou, že ta práce s omylem je promyšlená, systematická, nikoli nahodilá ani jen příležitostná. To ovšem znamená, že některé omyly mohou být předem vyloučeny, zejména pokud jsou triviální. Nicméně i zde zůstává jeden vážný problém: to, co se zdá být na první pohled samozřejmé (a nedbat toho že znamená právě triviální chybu), může být založeno na jakémsi velkém, dlouhodobé, takřka principiálním omylu. Metoda založená na cestě „zkouškou a omylem“ totiž není nijak garantovaně bezchybná; některé omyly se mohou prokázat jako omyly teprve po dlouhé době, neboť se ve zjednodušujících (či zjednodušených) situacích dlouho nevyjevují na plném světle. A na druhé straně se mohou některé omyly vyjevit jako omyly velmi brzo, dokonce hned na začátku, a přesto zůstávají v jakési pozoruhodné formě „platnosti“ tak živé, jako tomu bylo již od toho počátku. A konečně jsou také tzv. „šťastné omyly“, neboť bez nich by zůstaly některé cesty nejen uzavřeny, ale zcela nepoznány.
(Písek, 120502-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Nápad, že by se „kvantovat“ mohla nejen hmota a energie, ale také prostor a čas, mohl vzniknout jakousi přihlouplou (a nedomyšlenou) analogií, ale může v sobě přece jen něco „věcného“ mít. Když vynikající teoretičtí fyzici opětovně touží po jakémsi „velkém sjednocení“, také nejde jen o nějakou fixní, ale bláznivou myšlenku, ale míří tak směrem, který možná není tak nesmyslný. Hlavním problémem oné posedlosti „kvantování všeho“ se mi zdá sice nevyslovený, ale zřejmě sdílený předpoklad, že ta nejmenší kvanta musí od sebe být oddělena docela podobně tomu, jak pro nás je oddělená hmota od energie, ale také od prostoru a od času. Proto není od místa se tázat, zda právě na té „primordiální“ úrovni nedochází k sjednocení (přesněji, zda tam nemusíme předpokládat nějaké původní, „originérní“ sjednocení, zatímco později – na vyšších úrovních – „dochází“ k onomu roz-dělování, k oné pluralizaci něčeho původně zcela sjednoceného). Pokusme se domyslit tento nápad, abychom viděli, kam by to vedlo. Původní, „primordiální“ kvanta by pro nás představovala nejen nejmenší „částečky“ (ale později bychom museli nahlédnout, že vlastně nejde a nemůže jít o „partikule“, nýbrž o nejmenší „události“) hmoty/energie, ale také nejmenší „kousky“ prostoru i času (a možná ještě i lecčeho dalšího. To bychom však nemohli a nesměli chápat tak, že tam nějaká neznámá „síla“ drží pohromadě tu „hmotovost“ a „energetičnost“ (či „-ovost“) s onou minimální „prostorovostí“ a „časovostí“, takže ve „skutečnosti“ by tam nic z toho ještě nebylo odděleno ani vyděleno – k vydělování dochází až později, dodatečně, až v širším (nejspíš velmi širokém) „kontextu“, tedy ve „světě“ (také lze říci: až „masově“, tedy „statisticky“ – a ještě lépe, byť „po staru“: reálně, na rozdíl od virtuálně). Pokud by tomu bylo nějak takto, je zřejmé, že všechny ty pokusy o kvantování nejrůznějších „makrojevů“ (makro-fenoménů), jak je známe ze své zkušenosti, má tu základní vadu, že uvažuje stále o oddělenosti, separovanosti jednotlivých „aspektů“, ale neuvažuje o možnosti jakéhosi „velkého sjednocení“ právě na té nejnižší, totiž „primordiální“ úrovni.
(Písek, 120501-1.)