Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Pierre Teilhard de Chardin vyslovuje obavu, že by lidstvo mohlo nakonec „ztratit chuť do evoluce“ (Chuť žít, Praha 1970, str. 181). Vlastně to je totéž, jako kdyby řekl, že by lidé mohli ztratit chuť žít – vždyť žít znamená vždycky také se vyvíjet – bez vývoje zbývá ze života jen živoření (to určitě platí přinejmenším pro člověka). A platí to jak individuálně, tak kolektivně resp. společensky, sociálně.
(Písek, 101118-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Obvykle považujeme za samozřejmé, že o „chování“ lze mluvit (a uvažovat) pouze u živých bytostí, a o „jednání“ pouze v případě člověka. To je ovšem jen terminologická konvence, kterou není nutno se v každém případě vázat. V určitých souvislostech má smysl význam obou termínů rozšířit a třeba i jinak upravit, zejména najdeme-li oporu ve zkušenostech lidí, kteří se některými jevy dlouhodobě a odborně zabývají, anebo někdy dokonce ve zkušenostech celých generací lidí, kteří jsou určitým jevům trvale nebo opětovně vystavováni (v určitých lokalitách, oblastech či zemědílech). Můžeme pak zcela odůvodněně mluvit (a uvažovat) o tom, jak se chová potok nebo řeka v různých ročních obdobích, jak se chová určitý prvek nebo sloučenina za určitých specifických podmínek, jak se chová určitá sopka v delších obdobích, a podobně; a vskutku bývá docela běžné o takových jevech podobným způsobem mluvit (a myslit). Jinak tomu je ovšem, když jde o „jednání“: tam vždycky předpokládáme nějaký jednající „subjekt“ jakožto „činitele“. Jestliže se však nenecháme vést a omezovat obecných chápáním slova „subjekt“, ale naopak také zde rozšíříme jeho význam i na oblasti, kde se ho běžně nikdy neužívá (za předpokladu, že pro to uvedeme i náležité důvody a význam podle toho také pojmově upřesníme), otevřeme si možnost mluvit (a myslit) o subjektu nejen v případě všech živých bytostí, ale dokonce daleko za hranicemi (či pod úrovní) života, např. u každé molekuly, u každého atomu – a možná ještě hlouběji, proč ne? Jde jen o to, takový krok náležitě zdůvodnit. A potom budeme postaveni před nutnost stanovit vztah mezi takto rozšířeně chápaným „chováním“ a „jednáním“ (místo slova „jednání“ pak můžeme mluvit o akcích, aktivitě, dokonce – jak tomu na vyšší úrovni chtěl třeba Masaryk – i o „spontaneitě“; redukcionistický přístup naopak bude nakloněn mluvit o nahodilosti, kontingenci, neurčitosti atd.)
(Písek, 100101-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Velkým Platónovým problémem (resp. velkým problémem, jak jej známe už v Platónovi a od Platóna) je ona zvláštní oddělenost, „izolovanost“ idejí od „naší reality, od světa věcí a světa lidí ponechaných samým sobě“ (Patočka, Neg. Plat. 1990. str. 47). Patočka ten problém vidí, uvědomuje si jej, a postřehuje dobře řadu věcí s tím spojených. Ale po mém soudu není v čemsi dost přesně orientován, takže se dopouští formulací zavádějících. Tak třeba ví, že „ideu, tento absolutní předmět“ (s. 47, a znovu 48), je „spíše třeba (ideu samu) ještě překonat, předstihnout, připravit ji o její před-stavující, předmětný, obrazový ráz“ (tamtéž). Právě v reakci (odpovědi) na tyto provokující (challenging) formulace jsem se rozhodl nechápat ideu (ten název zatím nechme stranou, možná, že bude lépe jej opustit) vůbec jako „předmět“, natož jako „absolutní předmět“, nýbrž jako „ne-předmět“; a rozhodl jsem se nechat docela odpadnout jakýkoli její „před-stavující, předmětný, obrazový ráz“. „Idea“ je oddělena ode vší reality, od celého světa věcí a světa lidí jen tak, že k ní nelze přistoupit jako k předmětu, jako k nějaké věci (byť jakkoliv povznesené a „idealizované“), což znamená směrem zvnějšku (a tudíž ani nemůže být žádným způsobem ovlivněna zvnějšku); ale není oddělena žádnou mezerou ve směru k „realitě, ke světu věcí a světu lidí“, nýbrž naopak k nim směřuje, míří, přichází a oslovuje je, vyzývá je k něčemu a posílá je vykonat něco, uskutečnit to (jako „to pravé“), zařadit, inkorporovat to do tohoto prostředí, do „reality“, doprostřed „skutečnosti“, a to s dalekosáhlou perspektivou univerzálního vylepšení, „nápravy“. Jakmile tohle domyslíme, musí nám být zřejmé, že tu jde o přechod z ne-předmětnosti do „předmětnosti“, od niternosti k vnějšku a vnějšnosti, zkrátka o příchod z budoucnosti do přítomnosti. Pokud jde o opačný přechod, máme tu jen omezené možnosti: zniternění je možné jen individuálně, tj. je do nitra (niternosti) jednotlivého určitého subjektu.
(Písek, 140917-3.)

Miroslav Lehký (2010)

Nevytvářejme však dojem, že Chartu podepsali pouze bývalí komunisté, mezi signatáři byli také teolog Hejdánek, katolický teolog Zvěřina, kněží Malý, Kordík, Gombík, Zajíček, jezuita páter Lízna a v neposlední řadě matematik a filosof Václav Benda. Mezi signatáře Charty také patří desítky nestraníků, obyčejných lidí, dělníků, zemědělců.
Miroslav Lehký, 1. náměstek ředitele ÚSTR,
bývalý mluvčí Ch77
(„Nejde o urážku Charty 77“, in: Právo, 11. února 2010.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Celý život jsem se nerad doptával na věci, které se mne týkaly; vždycky jsem čekal, až mi to někdo řekne sám. Proto jsem nepátral po tom, jak došlo k tomu, že jsem byl (nejspíš po delším projednávání) vyvolen k tomu, abych se stal náhradníkem Patočkovým v druhé trojici mluvčích Charty 77. Vždycky jsem měl za to, že se do toho tenkrát nikomu moc nechtělo (o několik let později tomu už bylo jinak). Ale nemůže být pochyb, že to někdo musel iniciovat, protože já jsem se o tuto poctu nikterak neucházel, a to přesto, že mne na to ještě někdy počátkem února Patočka sám upozornil, totiž abych se na takový případ připravil. Už sama tato Patočkova výzva pro mne byla trochu překvapením; Patočka měl za to (jak mi v roce 1972 dokonce napsal), že vůči němu dávám najevo nesouhlas. Nemyslím, že by to byla Patočkova původní myšlenka, ale mám spíš za to, že ho na to přivedl Jiří Němec (a tuším, že podobně ho přivedl na myšlenku, že by to měl být také Ivan Medek, kterého někdy v té době vyzval podobně k připravenosti, jak mi Ivan později řekl, když se začalo diskutovat o rozšíření počtu mluvčích opět na tři – po smrti Patočky zůstal ve funkci už jenom Jiří Hájek). A jistě tím směrem zapracoval i u Havla; jak se mu to dařilo u jiných, nevím.
(Písek, 070327-3.)