Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Marcus Tullius Cicero ()

In primique hominis est propria veri inquisitio atque investigatio. … Huic veri videndi cupiditati adiuncta est appetitio quaedam principatus, ut nemini parere animus bene informatus a natura velit nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa iuste et legitime imperanti; ex quo magnitudo animi exsistit …
(De offciis IV, 13.)
Je pak význačnou vlastostí člověka především hledání a zkoumání pravdy. … S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti, že totiž duch přírodou dobře utvářený nechce nikoho poslouchati, leda takového člověka, který ho radami řídí a poučuje, nebo mu v zájmu obecného prospěchu podle práva a zákonů rozkazuje. Odtud zase vyrůstá velikost ducha …“
(O povinnostech, přel. Jarosl.Ludvíkovský, Melantrich, Praha 1940.)
k tomu několik bodů výkladu – LvH (Písek, 12.5.83):
1. inquisitio atque investigatio: ve fr. překladu (de rechercher et d´étudier la vérité“, tedy vyšetřování (zkoumání) a studování, event. vyšetřování a zkoumání, příp. vyhledávání a průzkum, apod. (nikoli však hledání, neboť předmět obojího, totiž inquisitio atque investigatio, je už tu, dán, k dispozici)
2. „veri videndi cupiditati“ – touhou viděti pravdu
3. appetitio principatus – přitažlivost prvenství, touha po prvenství
4. animus bene informatus a natura – duch od přirozenosti dobře utvářený (sformovaný, event. vyvinutý)
5. nemini … nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa – nikoho … leč z důvodů poskytnutí návodu (předpisu), vyučování (z důvodů v.) nebo z důvodů užitečnosti (prospěšnosti)

Ladislav Hejdánek (2010)

Dobře víme, že s pouhou logikou na Ježíšova podobenství, vůbec přirovnání a výroky nevystačíme. Musíme být často připraveni na paradoxy i provokace, v každém případě na to, že vlastní význam vysloveného je až v pozadí nebo spíš v hloubce, zkrátka až za vysloveným. A přitom máme v evangeliích nejedno svědectví o tom, že Ježíšovým slovům nerozuměli nebo špatně rozuměli nejen lidé v naslouchajícím davu, ale dokonce učedníci sami, ačkoli jim Ježíš své výroky vysvětloval zvlášť. Možnost neporozumění nebo špatného rozumění nemůžeme proto tím spíše vyloučit ani při ústním tradování a pak prvním zapisování těchto výroků, a nepochybně ani v případě synoptických evangelií, kde ještě stále můžeme právem předpokládat srdečnou oddanost a také převelikou pečlivost ve volbě řeckých ekvivalentů. Tak třeba nemůžeme nevidět, že v evangeliu podle Matouše se „chudí“ (jakožto nuzní) upřesňuje jako „chudí duchem“, hladoví a žízní vyschlí se mění v hladovějící a žíznící po spravedlnosti. Ukazuje to na to, že místo paradoxu a absurdity se podává vysvětlení rozumné, přičemž se ovšem mění sám význam slova „blahoslavený“: je mu totiž amputována budoucnostní dimenze. Naproti tomu u Lukáše vidíme, že lačnící nejenže nejsou změněni na lačnící po spravedlnosti (a ne po pokrmu), ale že je podtržena provizornost jejich lačnění – a také pláče: blahoslavení, kteří nyní lačníte a kteří nyní pláčete (6, 21). Tím je ovšem právě podtržena ona budoucnostní dimenze a perspektiva. To je vskutku „ježíšovské“, v tom jde Ježíš pronikavě dál než dosavadní židovská tradice, zejména pak „Zákon“. V Přísloví (14,21) čteme, že je blahoslavený člověk, kterýž se slitovává nad chudými, ale Ježíš vidí chudé ne jako ty, nad kterými je třeba se slitovávat a tím dosahovat blahoslavenství, ale připisuje „blahoslavenost“ přímo chudým, protože jejich bude (a už začíná být, už „je“) nová vláda, nové „kralování“. Ostatně to je asi důvod, proč Lukáš (6, 20) necítí rozpor v tom, zda jde buď o království chudých nebo království boží. (A někdy to adjektivum „boží“ je vůbec vynecháno, dokonce u Matouše 4,23.) Nejspíš tomu je třeba rozumět tak, že ono „království boží“ je právě tím královstvím bývalých chudých. (Zase se do toho někdy plete ta „člověčina“, když se to vysvětluje jako „odplata“.)
(Písek, 100226-1.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)