Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Tradiční zpředmětňující myšlení lze charakterizovat zejména tím, že je zcela zaměřeno na tzv. fakticitu, na tzv. objektivní skutečnosti, na „objekty“. To je zvláštní především také proto, že modelem tohoto filosofického zpředmětňování byly kdysi ve starém Řecku geometrické obrazce (a ovšem také čísla); a žádný geometrický obrazec nemůžeme mínit jako ryzí objekt, protože se stává předmětem našeho zájmu naopak právě proto, že je uvnitř plný nejrozmanitějších vztahů, a za druhé proto, že jej můžeme srovnávat ve vztazích k jiným podobným nebo i nepodobným „objektům“. To však zůstává jakoby zastřeno a odsunuto na stranu (neudržitelnost této marginalizace se ukáže až mnohem později), a geometrické obrazce (nebo čísla) jsou považovány za „pravá jsoucna“, „pravou skutečnost“. „Ryzí předmět“. „čirý objekt“ je vlastně jsoucno, připravené o svou nepředmětnou, „vnitřní“ stránku – a jen potud jej můžeme považovat za plně „daný“, tj. uskutečněný tak, že mu už nic nechybí. Již v samém slově „dokonalost“ je skryt ten nejzávažnější význam, totiž jakési dokončenosti, dokonanosti, dohotovenosti – a tím i neměnnosti. Aristotelés měl za to, že každý pohyb je zaměřen k nějakému cílovému stavu, kdy po jeho dosažení ustává a končí. To, že tento svět je plný pohybů, je dokladem jeho nedokonalosti; jakmile své dokonalosti dosáhne, veškerý pohyb ustane a zůstává pak už jen neměnnost. A taková neměnnost je nutně uzavřena proti každé další změně, neboť každá změna čehosi dokonalého znamená změnu k horšímu, tedy úpadek. Pojetí pravých jsoucen jako toho, co se nemění a co se nemůže měnit, nemá-li to upadat do nepravosti, činí z „daností“ jen něco, co může být upraveno a opraveno do podoby, která už může zůstat nadále beze změny. Otevřenost každé takové ještě neopravené a nenapravené „danosti“ činí z její otevřenosti jen následek její nedokonalosti. Právě zde se nové pojetí hluboce a přímo principiálně liší od tohoto starého: my dnes dokonalost musíme vidět a vidíme právě v tom, že jsou jsoucna v pohybu, že jsou na cestě, že jsou nikoli uzavřena do své hotovosti, nýbrž že míří dál, za sebe a nad sebe, že jsou schopna inovace a dokonce že sama směřují ke svému vylepšení, a to vylepšení, které není „dáno“ předem, ale které je třeba hledat a dokonce vynalézat, „vymýšlet“. „Pravé“ jsoucno je pro nás takové, které je schopno překročit svou vlastní danost, tj. je schopno transgrese (nejen transience či transeunce, pouhého dalšího kroku v nějakém svém posunu, ale kroku o stupeň výš – stupeň = gradus).
(Písek, 080101-1.)

Jan Patočka (1946)

Bassonův argument o jistotě smyslové, Mind 1945, 317, kde praví, že pochybnost o určitých materiálních faktech spočívá na jistotě jiných a že pochybnost o dostatečnosti evidence určitých spočívá na jistotě dostatečnosti evidence jiných, jest příliš abstraktní a nebéře v úvahu, jak jsou nám materiální předměty dány, i když jest samozřejmě pravda, co o poměru jistoty a nejistoty, dostatečnosti a nedostatečnosti evidence tu řečeno. Basson zanedbává, že materiální předmět jako takový není nikdy dán, nýbrž vždy anticipován, a že to, čeho se týče jistota danosti, jest toliko sám fakt danosti, nikoli toho, co je v ní dáno.
24.XI.46
(ex: Deník 23.XI.1946 – 29.V.1947 – přepis, 3173.)

Jan Patočka (1945-49)

Tradičně se ve filosofii předpokládá, že věci jsou nějak „dány“, že máme přístup k jsoucímu. Tento přístup rozmanité filosofické směry různě vykládají“ jedny jej hledají v „rozumu“, druhé ve „smyslech“, třetí v „intuici“, anebo osvícení. Všude se tu opakuje obraz světla nebo průmětu (tj. opět světla). Podle takovýchto představ pak veskrze je danost věcí sama něčím věcným, jsoucím: korespondencí, vztahem mezi různými obory jsoucna. Někdy se děje pokus překonat toto hledisko otázkou po jeho možnosti: jak je takový vztah možný, co předpokládá?, a odpověď se pak hledá v pojmu vědomí, subjektu, který je prý základem všeho objektivního. Tím se pak konstruuje rozdíl mezi subjektem empirickým, konečným, a „transcendentálním“, stojícím nad protikladem konečného subjektu k objektu. Ale tento transcendentální subjekt je zase jen jsoucno, byť jakkoli sublimované. Čeho je třeba k tomu, aby věci byly „dány“, aby se „zjevily“? K tomu musíme myslet skutečnost co možná jednoduše a důsledně. Otázka nezní: jakým způsobem se věci obrážejí v „duchu“? Není to ani otázka po adekvaci našich myšlenek a představ k jejich pravzorům, ani po mechanismu, který působí, že vznikají jakési duševní kopie a dublety věcí. Otázka je jednodušeji po možnosti, že něco vůbec se zjeví. Na ni je možna jen jedna odpověď: zjevit se může něco jen tím, že je ponecháno tím, čím je, že se na něm nic nezmění, že v sobě samém zůstane, čím je – ale že něco přistoupí, něco neschopného modifikovat jsoucno, protože samo není ničím jsoucím. Toto ne-jsoucí, které tedy nechává jsoucno tak, jak je, toť právě ono „jest“, kterým jsme /148/ zároveň nekonečně blízko a nekonečně daleko vůči všem věcem. Nekonečně blízko, poněvadž jím věci nejsou dotčeny, nekonečně daleko, poněvadž jím je veškerenstvo jsoucího rázem překročeno, transcendováno. „Jest“ – toť transcendentale. Bytí je transcendentální, věděli aristotelikové. Jenže je těžko si plně uvědomit, co to znamená. Vždy znovu byl podnikán pokus redukovat toto „bytí“ na něco jsoucího. Ato redukce je nemožná, neboť žádné jsoucno se nemůže ani samo zjevovat, ani zjevování zakládat, umožňovat. Toliko radikální transcendence může být zároveň oním „ponecháním“ věcí tak, jak jsou. Bytí nemůže zásadně nikdy být něčím jsoucím.
(Věčnost a dějinnost, in: Negativní platonismus, Praha 1990, str. 147-48.)
(znovu in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 195.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Situovanost jedince je „dána“ vždy v určitém časovém rozsahu (limitu, tj. jako kairos) jednak 1) tím, co v důsledku „setrvačností“ přetrvává z minulosti jako zbytky (relikty) toho, co se dělo (stalo) dříve; zde mluvíme o „danostech“ v užším smyslu resp. o „danostech“, které lze z vnějšku zjistit a konstatovat; za zvláštní součást tohoto druhu daností lze považovat i konstituenty „těla“ (tělesné stránky, tělesnosti) jedince a jejich momentální disponovanost, ale je třeba si stále uvědomovat jejich nepřerušitelnou vazbu na „niternost“, kterou se odlišují od „daností“ vskutku vnějších. 2) Situovanost jedince je dále „dána“ oboustrannými aktivními vztahy (vzájemnými intervencemi) jednak jeho k jiným „jedincům“ v blízkosti, jakož i takovými vztahy jiných jedinců k němu. Novým aspektem je tu právě to, že nejde jenom o „relikty“ minulosti, nýbrž také o „perspektivy“ do budoucnosti. Už tím se ukazuje, že tzv. „danosti“, omezené na to, co přetrvává z minulosti, jsou pouhými „abstrakcemi“, tj. redukcemi toho, co je v dané situaci opravdu tím „skutečným“. Nebo jinak řečeno: skutečnost nikdy nemůže a nesmí být redukována na setrvačnosti, protože je vždy nerozlučně spjata se „skutky“, s děláním, s aktivitou nejrůznějších subjektů, a to nejen s minulou aktivitou, ale také a dokonce zejména s tou, ke které právě dochází anebo která se už už připravuje k tomu, aby byla uskutečněna. (A vlastně nejen s tou časově nejbližší, ale i tou vzdálenější, prostě s perspektivami do více nebo méně vzdálené budoucnosti; nenechme se tu svést k běžnému, ale mylnému považování takových perspektiv za něco „objektivně“ daného, protože většinou zhruba odhadnutelného.) Co to znamená? Skutečnost (tj. všechno skutečné, tj. konkrétní) není nikdy pouhou „daností“, ale buď se sama některými směry „otvírá“ vůči své vlastní ne-danosti, anebo je jinými skutečnostmi (rovněž konkrétními) zapojována, zatahována, eventuelně přizvána k účasti či podílu nejenom na svých vlastních, ale také na jiných (původně „cizích“, ale pak eventuelně osvojovaných) ne-danostech. Tato „otevřenost“ každé konkrétní skutečnosti vůči tomu, co není „dáno“, ale k čemu eventuelně může dojít, bývá označována jako tzv. možnost (spíše jako možnosti). Velkým problémem pojmu (a pojetí) „možnosti“ a „možného“ je tzv. objektivace, tj. uchopení „možnosti“ jako něčeho „daného“, „reálného“ (nebo „nedaného“, „nereálného“, ale zase objektivně, tedy „vyloučeného“, tzv. „nemožného“).
(Písek, 120316-1.)