LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   2 / 3   >    >>
records: 12

Demokracie ideální

Ladislav Hejdánek (2008)
Ne každá demokracie je žádoucí, ne každá je dokonce jen přijatelná. Jsou demokratické systémy lepší a horší, a je zapotřebí mezi nimi rozlišovat, a směřovat k těm lepším. Už je proto je třeba uvažovat o hlavních zásadách či kritériích jakési „pravé“ demokratičnosti. V každé společnosti představují lidé nižší inteligence a nižšího vzdělání naprostou většinu (je dobré si připomenout to, co na počátku 90. let v Karolínu řekl prof. Höschl). Musíme to ovšem vidět v souvislosti s tím, co kdysi řekl Masaryk: demokracie jako politický systém nestačí, protože předpokládá demokraty. Konkrétně to znamená, že v zemi, kde není dost demokratů, buď nelze demokracii zavést (uskutečnit), nebo se rychle zvrhne v ochlokracii. Právě z tohoto důvodu nelze dost dobře demokratické pořádky zavádět zvenčí a uměle. Požadavek demokracie na jednotlivce spočívá v tom, že si musí být co možná přesně nebo alespoň dobře vědom svých vlastní kvalit a možností. Lidé, kteří sami sebe nepřiměřeně vysoce hodnotí, se mohou stát nebezpečím, ať už proto, že jim to ti druzí uvěří, nebo proto, že se dostanou do takové pozice, že ty druhé mohou ovládnout nebo přímo donutit. Řečeno jinak a viděno z jiné strany: také v demokracii potřebují lidé „vůdce“, kteří mají lepší předpoklady pro některá náročná rozhodování než většině těch druhých; a zároveň je zapotřebí toho, aby ti, kteří tak vysoké nároky plnit nemohou, byli schopni ty vhodnější vskutku ocenit a dobře vybrat. Dalo by se tedy říci, že ideální demokracie by v sobě měla zahrnovat také aristokracii, ovšem, v tom původním resp. rovněž pravém, „ideálním“ smyslu, tj. lidé v nejširším rozsahu („lid“) by měli být schopni vybrat mezi sebou opravdu ty nejlepší a věnovat jim svou důvěru vždycky právě v těch záležitostech, které většina nedokáže náležitě posoudit, a pro které ti vybraní potřebné předpoklady mají. Zároveň k takovéto demokracii náleží, že ti nejlepší, ARISTOI, nejen nebudou usilovat o nadvládu, nýbrž že budou vždy k dispozici kontrolní prostředky, jak tomu zabránit, kdyby o to přece jen někdo začal usilovat. Být demokratem pak mimo jiné – ale také zejména – znamená, být si toho všeho dostatečně vědom a nejen s tím souhlasit, ale být ochoten pro to nasadit vše potřebné (spolu s ostatními).
(Písek, 080315-3.)
date of origin: březen 2008

Demokracie

Alexander Fraser Tyler (1787)
„A democracy is always temporary in nature; it simply cannot exist as a permanent form of government. A democracy will continue to exist up until the time that voters discover that they can vote themselves generous gifts from the public treasury. From that moment on, the majority always votes for the candidates who promise the most benefits from the public treasury, with the result that every democracy will gfinally collapse due to loose fiscal policy, which is always followed by a dictatorship.“
„The average age of the worlds greatest civilizations from the beginning of history, has been about 200 years. During those 200 years, these rations always progressed through the following sequence:
From Bondage to spiritual faith;
From spiritual faith to great courage;
From courage to liberty;
From liberty to abundance;
From abudance to complacency;
From complacenthy to apathy;
From apathy to dependence;
From dependence back into bondage.“
(The Fall of the Athenian Republic,
www:
--- --- --- --- --- --- ---
(špatný překlad na www: )
Při svém zamyšlení o příčinách pádu demokracie v antických Athénách skotský právník a historik Sir Alexander Fraser Tyler (1747-1813) napsal:
„Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády – může trvat pouze tak dlouho, nežli voliči zjistí, že si mohu dovolit odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí. Proto demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti... průměrná doba trvání vrcholu velkých světových civilizací byla přibližně dvě století... všechny postupně procházely těmito stádii: od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojení, od sebeuspokojení k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví.“
date of origin: květen 2010

Demokracie

František Xaver Šalda (1919)
Cítí se již leckde, třebas se to posud nevyslovuje otevřeně, že jsme šťastnou konstelací světovou a obětavostí několik desettisíců našinců dosáhli něčeho, čeho jsme posud z valné části nedorostli; že máme republiku sociálně demokratickou, aniž máme posud – duši republikánskou a demokratickou. Neboť demokracie není jen forma státní a správní, demokracie jest také a především duše, mentalita, Metoda a ráz myšlení, cítění, jednání, celého života. Zdravý vývoj jde všude z nitra ve vnějšek, jest spontánní; tvoří, není postrkován a pošupován zvenčí. Normální stav jest ten, že demokratická duše vytváří si přirozeně demokratické orgány a funkce; demokratická duše, aby byla opravdovou silou, opravdovým činitelem vývojovým, musí býti v nejvyšším stupni tvořivá, musí býti zejména mnohem tvořivější, než byla duše feudální, monarchická, aristokratická, oligarchická. Kde není pravé demokratické duše, všecko státní zřízení demokratické je mělké, vratké, ohrožené a předurčené k zániku dřívějšímu nebo pozdějšímu.
Náš demokratism nesmí zůstati importovanou formulkou, naučeným a papouškovaným heslem; a zůstane-li, veta po něm i po nás.
Naši vůdčí politikové cítí, že jest nutna nejobsáhlejší, nejvšestrannější výchova k demokracii; tj. smysl slova našeho velkého presidenta, že jest třeba se nám převychovati – tj. zahladiti výsledky staré zvrhlé výchovy rakouskomonarchistické a vytvořiti novou metodu nové výchovy: výchovy /30/ demokratické. A tato výchova má býti nová celým svým rázem: musí býti tvořivá, kdežto stará rakouská výchova byla pouhou rutinou, pouhým šalebným schématem, a tedy vlastně: lživýchovou, výchovou zvrhlou, – což jest mnohem horší než nedostatek každé výchovy.
(Výchova k demokracii, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 29-30.)
(původně: Venkov 19.1.1919, č. 17, str. 2-3.)
date of origin: červen 2005

Demokracie a filosofie

Ladislav Hejdánek (2007)
Na špatně položené otázky nemůže být nalezena odpověď, která dává smysl. V našem případě se nemůžeme tázat na filosofické základy (nebo předpoklady) demokracie. To však nesmí být zjednodušováno způsobem, jaký předvedl Martin. Když říkám, že demokracie nepředstavuje specificky filosofické téma, neznamená to, že se tématem filosofické reflexe nemůže stát. A to už jenom proto, že tématem filosofických reflexí se může stát cokoli, a tudíž také demokracie. Filosofie však některé věci, které tematizuje a jimiž se může právem zabývat, nemůže „zakládat ani „zdůvodňovat“, protože to prostě nedává smysl. Tak kupř. nemůže být na nějakých filosofických základech postavena gravitace nebo evoluce, stavba domu ani mostu, horolezectví ani fotbal, život městský nebo venkovský, ekonomická reforma ani nový jízdní řád, a to i když to vše může být legitimně podrobeno filosofické reflexi. A to zajisté platí taky pro všechny formy společenského i politického života a zřízení. Filosofie nejen může, ale má a dokonce musí analyzovat všechny stránky té či jiné teorie demokracie, ale také té či jiné skutečné, prakticky fungující demokracie, ale nikdy nemůže podávat nějaký recept, jak ustavit a provozovat ideální demokracii. – Něco jiného je, chceme-li posoudit vztah mezi demokracií as filosofií jako určitých kulturních a „politických“ (obce se týkajících) fenoménů. Filosofii se jistě mnohem lépe daří v demokratickém prostředí, protože v takovém prostředí není přímo mocensky dirigována ani reglementována; to pro ni může být důvodem, proč má větší sympatie pro demokracie než pro autoritativní politické režimy. Ale z historie nemůže být nikdy zapomenut příklad Sókratův a to, jak soud nad ním se stal soudem nad demokracií (aspoň jak to viděl a jak nám to vylíčil Platón). Také demokracie se může vážně provinit vůči filosofovi a filosofii.
(Písek, 070211-3.)
date of origin: únor 2007

Demokracie a veřejné mínění

Ladislav Hejdánek (2008)
Demokracie – a zejména demokracie redukovaná na vůli většiny – je něco na způsob „trhu“: demokratické volby nejsou samy o sobě zárukou správnosti většinového rozhodnutí, ale jsou jen překážkou a zábranou vnucování nějakého řešení jedincem nebo menšinou. Správné řešení nelze přímo vnucovat, a to právě ani v tom případě, že je skutečně správné; Rádl právem říká, že se pravda, vnucovaná násilím, stává lží. Veřejné mínění je třeba cílevědomě a trpělivě ovlivňovat argumenty a přesvědčováním; to znamená sice především nutnost a přímo povinnost, aby vláda a státní orgány občany informovaly a přesvědčovaly, ale zároveň pro občany otevřenou možnost vládní a státní úřady z jejich strany, tj. ze strany veřejnosti – a to znamená ovšem také ze strany menšin i jednotlivců! – posuzovat a kritizovat. Demokracie proto znamená také a někdy vysloveně především ochranu menšin a jednotlivců, kteří se právě nemohou bránit jinak než slovy a argumenty. Takže tzv. „veřejné mínění“ nesmí být interpretováno jenom jako mínění většiny, protože do veřejného mínění je třeba započítat i mínění a hlasy menšin a jednotlivců, zejména pokud se opírají o relevantní argumenty. To se bohužel nedodržuje, ale „veřejným míněním“ se argumentuje jakožto s míněním většiny.
(Písek, 080602-3.)
date of origin: červen 2008