Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Opravdovou „svobodu“, která se odlišuje od nahodilosti či svévole (libovůle), lze uplatňovat jen v situaci, které má některé zřetelné rysy „setrvačnosti“. Klasickým příkladem nesmyslného počínání je pohádkový čert, který chtěl děravým sítem (nebo čepicí) přelévat vodu z jezera na břeh; v takové situaci se břeh svažuje k jezeru a voda má tendenci stékat po svahu zpátky do jezera. Ovšem nesmyslnost jeho počínání spočívá v tom, že to, co dělá, nevyplývá ani z povahy břehu jezera, ani z povahy vody, ale z toho, že dostal tento absurdní úkol. Čert to dělá, protože „musí“ (vyplynulo to z předchozího ujednání), ale nikoli proto, že by nemohl dělat něco jiného, kdyby toho závazku nebylo. Pokud by šlo jen o to, aby někde na břehu, svažujícím se k jezeru, byla nějakým způsobem shromážděna voda, bylo by možno to provést třeba tak, že tam pořídíme dolík dosti hluboký a potřebným způsobem ohrazený, kam vodu přivedeme buď z nějakého potůčku, tekoucího po svahu, anebo tím, že vodu z jezera nějakým inteligentnějším způsobem zčásti do tohoto důlku přečerpáme. A zase platí, že to, co takto uděláme, nevyplývá ani z povahy jezera nebo vody, ani z povahy svažitého břehu, nýbrž buď z našeho rozhodnutí (vůle) nebo z rozhodnutí (vůle) někoho, koho poslechneme. Přesto to, co uděláme, bude úspěšné jen za toho předpokladu, že nejen jasně víme, co děláme, ale že budeme respektovat povahu terénu i povahu pevného břehu a tekoucí vody. Jen v tomto smyslu můžeme mluvit o determinaci svého jednání: je to determinace nikoli příčinná, nýbrž „determinace“ danými okolnostmi. Okolnosti jsou tím relativně pevným předpokladem (podmínkou) toho, aby se naše stavba zdařila; nejen samu pevnost, ale také povahu její „relativnosti“ musíme vzít v úvahu, tj. musíme počítat nejen s momentálním stavem a okamžitou situací, ale také s tím, že věci mají tendenci se tím či oním způsobem měnit a že momentální okolnosti se mohou do té míry proměnit, že naše stavba může být změnou ohrožena. A z toho je ví c než z předchozího zřejmé, že „determinujícím“ momentem se může při plánování takových podniků stát také jakési očekávání toho, co sice momentálně skutečné není, ale co se skutečností může stát. „Determinace“ se tu ukazuje jako něco, co musí přinejmenším v tomto případě (ale bližší pohled ukáže, že to platí pro každý případ) procházet naším uvědoměním, neboť jen ve vědomí, v myšlení si dokážeme představit eventuality, k nimž by mohlo dojít (a jejich pravděpodobnost), ale které v tu chvíli ještě nejsou skutečné (a možná dlouho nebo dokonce nikdy skutečné nebudou).
(Písek, 081211-1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Máme-li myšlenkově, tj. v celkovém chápání, vzít skutečnost „svobody“ vážně, musíme odmítnout pankauzalismus, tj.pojetí, podle kterého má všechno svou příčinu (resp. své příčiny) a je v tom smyslu jednoznačným následkem toho, co předcházelo.Má-li být „svoboda“ možná, a to už jenom ve své nejjednodušší podobě, musí být sestavení příčin v jistém smyslu „neúplné“, tedy nedostačující k vyvolání jednoznačného následku. Tzv. příčiny musí být tedy nutně pochopeny jako pouhé předpoklady či podmínky všude tam, kde se má kauzální nexus jakoby „otevřít“, aby umožnil vznik situace, z níž jsou v určitém ohledu nejméně dvě cesty, dvě východiska. Jakkoli tedy mít mnoho okolností nepochybně determinující charakter, svoboda je možná jen tam, kde uprostřed mnoha daných a v daném okamžiku nezměnitelných „vlivů“ zůstává jakási mezera, průlina, jíž může vstoupit do hry nový moment, totiž „svobodný“ akt. Ovšem na této nejnižší úrovni nemůže takový „svobodný“ akt znamenat nic víc a nic jiného než jakýsi „akt nazdařbůh“, takže se jeví jako „náhoda“. Může se však za jistých okolností stát, že tento jakoby „náhodný“ moment může být „ovlivněn“ nikoli z minulosti (to jsme už vyloučili předpokladem „průliny“), ale z budoucnosti. To zajisté nějak tušil už Aristotelés, a právě proto mezi své „příčiny“ zařadil také „příčinu télickou“ (causa finalis). Protože však ve svém myšlení stále zůstával sevřen v mezích „předmětnosti“, nedovedl TÉLOS pochopit jako ne-jsoucí, ale pojímal jej stále jako „jsoucno“, byť zvláštního druhu. V pozdějších recepcích Aristotelova pokusu došlo jen v ještě výraznějšímu důrazu na to, co je „aktuálně jsoucí“, a tím k ještě menší pravděpodobnosti, že se za „skutečnost“ bude považovat i to, co takto „jsoucí“ není. A vždy znovu se různí myslitelé vraceli k argumentu, že nic není „bez příčiny“. To je třeba opravit v tom smyslu, že téměř nic není bez příčiny; výjimku však představuje „nové“. Zde je ovšem zapotřebí upřesnit, co rozumíme „novým“: všechno skutečně nové, nemá-li hned pominout a být tak bez možnosti cokoli dále ovlivnit (a také bez možnosti, aby něco dalšího mohlo na toto nové“ navázat), se musí uskutečnit (uplatnit, realizovat) tak, že určitým „novým“ způsobem aranžuje resp. zorganizuje něco z toho, co už tu bylo a je a má jakousi setrvalost, tj. schopnost aspoň nějaký čas setrvávat v relativně pevné, aspoň navenek relativně neměnné či málo a pomalu proměnlivé formě. Ale také způsoby, jak je nějaké „nové“ schopno takto „organisovat“ okolnosti či podmínky, které má zrovna k dispozici, musí toto „nové“ mít nějak „po ruce“, a to ne pouze jako výsledek vlastních zkušeností, nýbrž i tak, že nějak naváže na zkušenosti jiných, dřívějších „nových“ výkonů uskutečnění. Ovšem přístup k těmto cizím zkušenostem (zkušenostem jiných „nových“) je otevřen jen „svobodným“ formám „navazování“. (Písek, 040302-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Základní problémem tzv. determinismu je vyjasnění toho, jak může něco, např. „A“, určit, determinovat, kauzálně ovlivnit atd. něco jiného, tedy naoř. „B“. Lze to také formulovat jinak: jak se nějaká podmínka může stát příčinou (nebo jak může být pojata jako příčina) něčeho jiného. Problémem tedy není pouhá setrvačnost (tedy jak může „A“ zůstat nějaký kratší nebo delší čas beze změny (nebo téměř beze změny), jak může přetrvávat (když se všechno stále mění). Setrvačnost nepochybně funguje (i když i tu je třeba objasnit resp. vysvětlit jako zprostředkovanou určitým typem aktivit), ale „působení“ z minulosti do budoucnosti (zejména přímé působení – přes přítomnost jistě, ale přes „čí“ přítomnost?) je nejen neprůhledné, ale vysloveně absurdní. Chyba je především v nesprávném chápání časovosti a časování. Samo „časování“ je třeba chápat jako aktivitu, „prodírající“ se proti tzv. „toku času“, přičemž ovšem máme na mysli onen „obecný čas“, který je vždy vázán na lokální podmínky (tj. není možno o něm uvažovat jako o společném a totožném pro celý Vesmír). Naproti tomu „časování“ je výkon, je to spění směrem do budoucna (zejména do budosti resp. provádění, uskutečňování „nového“ a tím realizace oné budosti). A žádné opravdu „nové“ nemůže mít svůj zdroj či původ v čemkoli minulém. Determinace je tedy svou podstatou závislá na reagování, tedy reaktibilitě.
(Písek, 120507-3.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Člověk se rodí do nějaké situace, do určitých poměrů, které si sám nemůže vybrat, ale na které mohou mít vliv nejen jeho rodiče a příbuzní, ale také mnozí další lidé. Tak tomu nepochybně je, ale neznamená to, že je takový zčásti zajisté determinovaný člověk ve svém životě pouhým produktem oněch poměrů. Podobně se to má i s jeho genetickým vybavením; ani to není čímsi fatálním, i když to je zajisté významným vkladem do životních průběhů, dostane-li se mu právě nějakých perspektivních genů nebo naopak nedostane. Taková „determinace“ spočívá pouze v „danosti okolností“ a v relativní „danosti schopností“ – ale obojí lze v jistých mezích i měnit, a to volbou vlastní cesty, vlastních aktivit. A aktivity nikdy nejsou pouhým následkem něčeho, co předcházelo a předchází, mají vždycky k dispozici drobné odchylky (od „běžnosti“) – ať už tak zvaně „nahodilé“, anebo dokonce nějak „smysl mající“, „smysluplné“. A kromě toho žádný člověk není ve svých „okolnostech“ sám – a nečelí tedy jen jim, jako by to byly jen nějaké mrtvé „danosti“; ale součástí takových okolností jsou jiní lidé, ale i jiné živé bytosti, dokonce jiné neživé nebo předživé „procesy“ (které ovšem mají také své „ne-předmětné“ či „nově vzniklé (či vytvořené)“ počátky a v nich také nějaké „nahodilosti“ (nebo pseudo-nahodilosti); atd. Nu, a to je zárukou toho, že okolnosti jsou jednak – zejména v detailu – rozmanité, ale zvláště také „nahodile“ proměnliví podle toho, jak do jejich utváření zasahují aktivity jiných subjektů (a nejen lidských), ale také nejrůznějších a-subjektních (subjektně neovlivňovaných nebo aspoň neintegrovaných) procesů, které rovněž nikdy nevytvářejí žádné kauzální kontinuum, nýbrž představují jen nejrůznější případy nahromadění či nahloučení rozmanitých, navzájem vždy aspoň zčásti na sobě nezávislých, zčásti jakoby oddělených pseudoudálostných dějů či procesů. (Značný význam mají také různé zesilovací, ale také zeslabovací „procesy“ – to proti pseudo-fenoménu kauzálního nexu.)
(Písek, 140404-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Kritika a popření klasického pojetí kauzality jakožto působení předcházející příčiny na následující následek ještě nemusí znamenat popírání každé determinace (a tím indeterminismus). Vše, co se děje událostně (tj. vnitřně integrováno v jednotu, v celek), musí mít počátek, po němž teprve se může opravdu dít (odehrávat). A tento počátek nemůže být „zapříčiněn“ něčím jiným, odlišným, co tu už v minulosti bylo a právě nyní jest. Ale takový počátek se může uskutečnit (tj. zároveň se uplatnit jakožto počátek) teprve tím, že vstoupí do kontaktu s okolními skutečnostmi. A tyto okolní skutečnosti jsou pro takový počátek buď výhodné (nebo aspoň dostačující) nebo nedostačující. V tomto druhém případě se ovšem ani sám počátek nemůže uplatnit jakožto počátek něčeho dalšího, ale zůstává pouhou virtualitou. To, zda se nějaký počátek bude moci stát počátkem nějakého dalšího událostného dění, není v jeho moci resp. v jeho možnostech ovlivnění, ale okolní skutečnosti jsou pro něho dány, předem „určeny“, tedy jsou pro další událostné dění (resp. pro jeho nemožnost) nějak „dány“, a onen eventuelní počátek eventuelně dalšího událostného dění stojí před jedinou možností, totiž nějak si z plurality toho, co je mu takto „dáno“, vybrat, vyselektovat a „použít“, anebo prostě hned skončit. Pochopitelně ona možná selekce se může také nezdařit nikoli hned na samém počátku, takže událostné dění se může začít odehrávat, ale může selhat také ve svém průběhu. V takovém případě ovšem je v našich možnostech (alespoň za příznivých okolností) registrovat a eventuelně blíže zkoumat. Naproti tomu tam, kde se nezdaří událostné dění vůbec zahájit, nemáme žádnou možnost takovou eventualitu přímo pozorovat nebo jinak zjistit. Už Teilhard de Chardin opakovaně říkal, že „počátky“ jsou nenápadné (a myslil tím počátky již se rozbíhajících událostných proměn); měl tedy na myslí počátky ve smyslu součásti resp. první fáze něčeho, co se už děje. „Počátkem“ v přesném smyslu, kdy se o nějakém zapojení do dalšího událostného dění teprve rozhoduje, však my máme na mysli právě to „nové“, co tu ještě nebylo, tedy ani jako okolnost, ani jako „materiál“, jeho lze použít teprve v další fázi dění, jež ovšem nemůže startovat bez onoho ničím nezpůsobeného a nevyvolaného „počátku“.
(Písek, 130502-2.)