LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   2 / 2   >>  >
records: 10

Emergence a „samoorganizování“

Ladislav Hejdánek (2008)
Myšlenky Philipa Andersona, že „základní zákony (event. zákonitosti) fyziky“ nejsou na vyšších úrovních narušovány, ale že se k nim v nové situaci přidávají, „emergují“ nové v důsledku samoorganizovaní, nejsou sice ničím zcela novým, ale je třeba je uvítat, byť střízlivě. Je tím totiž otevřena malá skulinka pro principiálně důležitou myšlenku, totiž pro koncept „vzniku nového“. Jakmile jednou připustíme „vznik nového“, dostáváme se nevyhnutelně k problematice vzniku vůbec, vzniku čehokoli a dokonce všeho, veškerenstva. Předpoklad, že veškeré „nové“ musí předpokládat něco pevného a trvalého, co nevzniká a nezaniká, byl velmi přesvědčivě stanoven a zkoumán již nejstaršími mysliteli, ale dnes je už každý pokus najít něco takového jako všeobecný, univerzální základ všech změn, který se sám už nikdy nemění, dopředu zpochybněn, a to nejen jako výsledek nesčetných zkušeností, ale především proto, že neřeší a nemůže řešit otázku vzniku nového, byť zaměřenou jen na jakýsi „povrch“ věcí. To, o čem někteří „chaotici“ (teoretikové chaosu) mluví jako o „samoorganizovaní“, „samouspořádávání“ původního chaosu, je pouhý název, jern pojmenování fenoménu, ale detailnímu, logickému a systematickému myšlenkovému zpracování se tato idea vzpírá. Vždycku tu zůstává otázka, kde se bere jednak ta či ona kvalita „materiálu“, a druhá, kde se bere ta či ona „síla“, která za onu samoorganizaci odpovídá.
(Písek, 080924-4.)
date of origin: září 2008

Emergence a počítače

Philip Anderson (2008)
Our experimentalist colleagues get to organize massive data streams into the beautiful false-color pictures we see on the covers of Science and Nature. For us theorists the computer is more of a mixed blessing. Many see it as our substitute; our role is to take the (mostly) known laws of physics and calculate their consequences by letting computers do all the work.
For most systems of interest, however, the basic laws of physics, though not incorrect, are inadequate. The reason is emergence, which says that when a system becomes large and complex enough, its constituents self-organize into arrangements that one could never deduce a priori, even though the laws of physics are obeyed. The obvious example is life, but emergence also acts on a more primitive level. Even the quantum theory of what should be the simplest of all crystalline solids, helium, is still a bit of a mystery.
In an attempt to cope with such problems, some of my colleagues try to do what I said they couldn't: follow all the atoms or electrons as they interact using massive computer simulations. Unfortunately, the number of atoms and the length of time they can be followed are negligible compared with even the tiniest speck of real matter. In addition, they use various assumptions and tricks that tend to predetermine the outcome.
The prestige attached to computers and their erudite gimmicks impresses almost everyone, but especially the simulators. They often believe they have proved that a system--like the little crystal of solid helium--can't possibly behave the way experiments show, therefore there's something dubious about the experiments, and not the simulations. Of course, to the casual observer computer simulations are far more impressive than old-fashioned logic and common sense. But we must remember that a simulation, even if correct, can't really prove anything. Computers will always have limits of error in trying to model the world. In the end logic and pure science, independent of the computer, still get us closest to nature, even without the pretty pictures.
Philip Anderson is a professor at Princeton University and was the recipient of the Nobel Prize in Physics in 1977.
www.
Computers have been responsible for immeasurable progress in physics. But contrary to assumptions, experimentalists are the heavy users.
by Philip Anderson • Posted July 9, 2008 02:46 PM
date of origin: září 2008

Emergence nového a vyššiho

Ladislav Hejdánek (2008)
Náhody (resp. nahodilosti) vznikají, ale také hned mizí. Když se něco vskutku „nahodile“ vzniklého začíná udržovat, je třeba se ihned tázat po zdroji této zvláštní udržovací aktivity. Takže přičítat záměrnost, cílenost (téličnost) teprve udržování, ale odmítat a popírat ji při samotném vzniku „nahodilostí“, je prostě nedůslednost (nebo spíš jakási „posedlost“). Připustíme-li však „téličnost“ již ve stadiu „vzniku“ čehosi „nového“ (co tu dříve nebylo – a to buď vůbec nebylo, nebo pouze v dané chvíli a na daném místě nebylo), musíme čelit docela zvláštnímu problému: každá (pravá) událost vzniká tak, že nejprve „ještě není“, a teprve svým vznikem tu „začíná být“. Nechceme-li tvrdit, že vznik nového je pouhé zdání, že všechno už bylo a je nějak „obsaženo“ v tom, co tu od nepaměti je (případně odevždy, nevezmeme-li v úvahu „fakticitu“ vědeckého rozpoznání, že všechen, tj. veškerý náš Vesmír nějak vznikl, a to tak, že předtím nebyl), musíme považovat problém emergence nového za velký problém, který nelze obcházet, chceme-li porozumět světu, v němž žijeme.
(Písek, 081204-3.)
date of origin: prosinec 2008

Emergence nového

Ladislav Hejdánek (2013)
Zkušenost nám praví, že „věci“ (skutečnosti) se mění, a také že vznikají a zanikají. Některé se mění rychle, jiné pomaleji, některé dokonce vyvolávají dojem, že jsou zcela trvalé. Ale zatím se nepodařilo najít v tomto světě nic trvalejšího než proton ; nicméně i protony vznikají a zanikají, i když poločas jejich rozpadu daleko přesahuje odhadovanou dobu dosavadního trvání celého Vesmíru. Tolik tedy naše vědou podepřená zkušenost. A tak nezbývá než se tázat, jak vlastně dochází k tomu, že nějaká skutečnost vzniká (a také, jak to vypadá, když zaniká). Dnes už si nemůžeme vymýšlet takové vysvětlení, jako že jde o vznik jen zdánlivý, protože jde jen o jiné mechanické uspořádání nějakých neměnných elementárních částeček, a to zejména proto, že čím víc poznáváme atomy a subatomární částice, tím víc se ukazuje jednak jejich vnitřní komplikovanost, zejména však obrovské rychlosti, jakými se uvnitř (ostatně i navenek) proměňují. O nic menší problémy nás však nečekají ani na vyšších a nejvyšších rovinách (úrovních). U živých bytostí se stále přesvědčivěji ukazuje, že každá z nich je jedinečná a neopakovatelná (i když my ty jejich jemné individuální rozdíly přehlížíme a prostě od nich „abstrahujeme“). Zajisté můžeme sledovat, co z jejich „těla“ na jedné straně jejich vzniku předcházelo a na druhé straně co po jejich zániku zůstalo (zůstává), ale to jen vlastní problém opouštíme: určitá živá bytost, tj. právě ta a žádná jiná, předtím neexistovala, ale nyní vznikla. Jako naprosté novum (i když některé podobnosti můžeme konstatovat) se tato bytost objevuje mezi jinými, a až uhyne (zanikne), bude to ztráta, a to navzdory tomu, že my ji tak třeba nebudeme vidět. Někdy ovšem se nás taková ztráta dotkne hlouběji nebo velmi hluboce: to když jde třeba o domácí mazlíčky nebo dokonce o blízké lidi. Právě tam máme příležitost „zakoušet“ jedinečnost a nezaměnitelnost každé živé bytosti. A kde tedy je původ této jedinečnosti, kterou nelze postihnout žádnou sebedůkladnější komparací“? Kde je ten nejvlastnější zdroj jedinečnosti? A tedy eo ipso zdroj všeho nového?
(Písek, 130719-1.)
date of origin: červenec 2013

Emergence

Ladislav Hejdánek (2011)
„In philosophy, systems theory and science, emergence is the way complex systems and patterns arise out of a multiplicity of relatively simple interactions. Emergence is central to the theories of integrative levels and of complex systems.“ (Wikipedia)
Tady stačí vysledovat ty skutečné problémy, skryté za všemi těmi slovy a názvy: „komplexní systémy“ – a ovšem také „patterns“ (?vzorce?): – jak se liší „komplexní systém“ od pouhé hromady? Jak se „relativně jednoduché interakce“, původně „mnohé“ („multiplicitní“, dalo by se říci pluralitní či prostě plurální), stávají „komplexním systémem“, jde-li vskutku o víc než o pouhou hromadu? Co to jsou „integrativní roviny“? Co je zdrojem onoho „sjednocování“, oné „integrativity“, tj. integrující aktivity? Je vůbec možný nějaký „komplexní systém“ bez „něčeho“ aktivního, tj. v systém uvádějícího? A jak se „emergence“ může považovat za ústřední (centrální) problém, když předpokladem emergence je sjednocenost, celostnost, integrita toho, co se vynořuje (emerguje) – a co samo už nějaké své „centrum“ musí mít? Je možno mluvit o „centrálnosti“ tam, kde předem není žádného centra? A je možno mluvit o centru tam, kde není žádného subjektu, který by aktivně integroval a soustřeďoval? Zkrátka a dobře: emergovat mohou jen celky, tj. cosi sjednoceného, a tudíž jen multiplicitně a jednotlivě.
(Písek, 201125-1.)
date of origin: listopad 2011