Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (1985)

… Také my chceme filosofii pěstovat ne pouze proto, že nás zaujala a nadchla, nikoliv jako intelektuální dobrodružství, ale jako disciplínu, která více než jiné (jak věříme) je schopna nám otevírat cesty k lepší orientaci ve světě, tj. „v chaosu a bouři dnešků a zítřků“. Nemáme však za to, že myšlení, které by šlo „radikálně do hloubi“, by bylo lze získat „nahlédnutím toho, co jest“; nebo řečeno nuancovaněji: nevěříme, že nahlédnutí do smyslu toho, co jest, je možné bez nahlédnutí toho, co není součástí, složkou toho, co jest, tj. bez nahlédnutí toho, o čem nelze říci, že to „jest“, ale díky čemu teprve jsme schopni pravdivě nahlédnout nejen smysl toho, co jest, ale dokonce i ono „jsoucí“ samo. Vidět to, co jest, v pravém světle znamená vidět je v docela určité perspektivě, která je tou „pravou“ perspektivou. A pravá perspektiva, v níž se to, co jest, jeví v pravém světle, není nikdy dána tím, co jest, tj. nevyplývá z toho, co jest, ale otevírá se nebo uzavírá naším vlastním přístupem. Jak se máme orientovat „v chaosu a bouři dnešků a zítřků“, nevyplývá z ničeho, co „jest“.
To pochopitelně neznamená, že otázka, co jest a jak to jest, je něčím vedlejším a zanedbatelným. Žádné „tím hůře pro fakta“; nicméně jsme přesvědčeni, že fakta je možno správně, pravdivě odhalit a ukázat pouze ve světle pravdy, která sama není žádným faktem. V pozitivistické tradici, která tolik sázela na fakta, se jako nejsilnější tradice posléze prosadilo povědomí o tom, že pro správnou interpretaci fakt má základní důležitost kontext (viz Wittgenstein ve svém druhém období). My bychom k tomu chtěli dodat, že právě ten kontext, který má takovou závažnost, nesmí být redukován na pouhý kontext ostatních fakt. Skutečný kontext, bez něhož konstituce jakéhokoliv faktu není možná ani myslitelná, sahá dál než všechna fakta dohromady. Můžeme-li vůbec mluvit o smyslu fakt (a o smyslu jsoucího všeobecně), je to dík tomu, že žádné faktum není pouhým faktem, ale že se stále ještě děje, stává (ryzí faktum je falešná hypostaze: bylo by něčím, co už se celé jednou provždy stalo, co se odehrálo a na čem už nelze nic měnit – ovšem takové factum absolutum by ztratilo veškerý kontakt s tím, co přichází, co žije, takže by to bylo mrtvé, odumřelé faktum, které by už nemělo pro nikoho a pro nic žádný smysl). To, co jest, může mít smysl jen pro to a prostřednictvím toho, co přichází – a tedy co není, co ještě není.
Budeme mít dost příležitosti ukázat, jak chceme otvírat své nahlížení i své naslouchání za to (nebo spíše před to), co jest, a jak to chceme dělat právě filosoficky. V tom smyslu jsme otevřeni do budoucnosti, aniž bychom chtěli popírat, zapírat anebo zkreslovat to, co jest, tedy přítomnost (a minulost). …
(Místo úvodu, in: Reflexe č. 1, [1985,] 21990, 0, s. 4-5.)

Ladislav Hejdánek (1985)

Budeme mít dost příležitosti ukázat, jak chceme otvírat své nahlížení i své naslouchání za to (nebo spíše před to), co jest, a jak to chceme dělat právě filosoficky. V tom smyslu jsme otevřeni do budoucnosti, aniž bychom chtěli popírat, zapírat anebo zkreslovat to, co jest, tedy přítomnost (a minulost). Masaryk kdysi zdůrazňoval, že je pro fakta, ale že chce znát všechna fakta. Nepovažujeme to za víc než heuristickou formuli; co by nám mohlo garantovat, že vůbec kdy budeme mít konstatována „všechna fakta“? I kdybychom se omezili na fakta pro zvolený případ významná, zůstává tento problém nadále nevyřešen. Museli bychom zdůraznit, že chceme mít „celek fakt“; ale tím bychom už vykročili z roviny faktičnosti, neboť celek není factum, nýbrž fiens: k celku, ke každému skutečnému celku, náleží vedle přítomnosti také jeho minulost a jeho budoucnost – a budoucnost není a nemůže nikdy být factum, aniž by přestala být budouc-ností. Proto v navázání na Patočku a na školu, k níž se hlásil, budeme místo o faktech raději mluvit o fenoménech. A vypůjčíme si formuli Teilharda de Chardin, když zdůrazníme, že chceme celý fenomén. FAINESTHAI však platí nejenom o jsoucím, daném, nýbrž také a především o tom, co není jsoucno ani danost. Vždyť se nám nevyjevují věci samy, izolovaně, ve své danosti zbavené kontextu a smyslu, nýbrž především ve své smysluplnosti, tj. na pozadí či v kontextu s tím, co se ještě nestalo, ale co se stát mělo, má a musí. A to je důvod pro to, že chceme opravdově navázat na Rádla a na jeho koncepci „praktické filosofie“, která Patočku zprvu velice dráždila, ale k níž v posledních letech svého života nabýval jistého respektu, i když cítil potřebu vše formulovat a dokonce i založit jinak. Smysl toho, co jest, se vyjevuje jako výzva pro nás, a my ten smysl můžeme pomoci naplnit, když té výzvě porozumíme a když na ni správně odpovíme. A proto na sebe bereme závazek: chceme se vší svou myšlenkovou prací pokoušet uslyšet a pochopit výzvu, která nás oslovuje hic et nunc, v té situaci, v níž stojíme. Jsme přesvědčeni, že tato výzva nás může oslovit právě jen teď a tady. …
(Místo úvodu, in: Reflexe č. 1, [1985,] 21990, 0, s. 4-5.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)