Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Jiří Němec (1980) upozorňuje, že „ty skutečně zajímavé fenomény neleží na dlani. Lze je nahlédnout, ale ne hned; ...“ (v poznámce pro Václava Havla). Mám za to, že právě tento poukaz k času a k časovosti každého fenoménu má mimořádnou důležitost: „fenomén“ je něco, co není možné ani myslitelné jen v redukci na momentální situaci, na okamžitý „stav“, ale co vyžaduje nějakou minulost a počítá i s nějakou budoucností. Pak ovšem se stává problémem ono „nahlédnutí“, které je tu zmiňováno; sloveso nahlédnout je překladem řeckého theorein; a ve starém Řecku měli myslitelé za to, že nahlédnout lze jen to právě „přítomné“, tedy bez ohledu na čas. Pokud bychom se chtěli ovšem od řeckého chápání distancovat, musíme znovu (a jinak) vyložit, v čem takové „nahlédnutí“ spočívá, tj. jak lze „nahlédnout“ třeba událost nebo vůbec změnu. Aristotelés byl, jak se zdá, něčemu takovému „na stopě“, nebo přinejmenším tím směrem aspoň „vyhlížel“, a to když vymezil jednu z teoretických „věd“ tak, že se zabývá tím, „co je mnohé a co je v pohybu“ (co se mění). To vlastně předpokládá, že změnu lez „nahlédnout“, „nazřít“. Ale tímto směrem se vlastně filosofové velmi dlouho nikdy nevydali; vůbec nikdo se však nezabýval, pokud vím, otázkou, jak lze samo „nahlédnutí“ chápat jako děj, jako výkon v čase, tedy jako nahlížení – a v čem vůbec může být založena jednota časově „rozloženého“ nahlížení tam, kde nejde o intencionální předmět (objekt, konstrukt), zbavený času, ale o něco vyloženě časového, tedy o „událost“. Pokud něco takového připustíme, musíme přijmout jako důsledek nové, od tradičního principiálně odlišné chápání „nahlédnutí“ a „nahlížení“ (nazírání) vůbec. Mám za to, že takto postavená problematika nás nutně vede k nezbytnému novému přezkoumání některých aspektů podstaty a funkce narativity, z nichž některé musí být rehabilitovány nejen pro jakési okrajové, pomocné cíle, ale pro samu bytostnou povahu „nahlížení“ událostného dění.
(Písek, 100222-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Je třeba náležitě vyjasnit, co máme na mysli, když řekneme, že se něco „jeví“. To, „co“ se jeví, není přece jev sám, neboť jev vzniká teprve tím že se něco, co není ještě jevem, začíná jevit a vskutku jeví. Zcela necháme v tuto chvíli stranou něco odlišného, totiž že se něco „ukazuje“ resp. že před sebou máme něco jako „úkaz“. (Patočka obojí dost důsledně nerozlišuje; ukazuje se nám něco sice právě teď a zde, ale to něco nemusí být jenom teď a nemusí to být vždycky zde.) Patočka o tom zjevování (např. v rozpravách „Platón a Evropa“, viz 7915, Péče o duši II, s. 162) mluví na začátku takto: „Je přece jasné, že má-li se něco zjevovat, pak tu především musí to, co se zjevuje, být. A zjevování, právě protože je to zjevování něčeho jsoucího a samo jest, se přece musí dát určit jako nějaká stránka, nějaká vlastnost, vztah k ukazujícím se jsoucím samém, anebo eventuálně v nějakých jiných jsoucnech, kterých je zapotřebí k tomu, aby se něco ukazovalo.“ Pochopitelně pak jde dále, aby ukázal, jak se problém „začíná zaplétat a ztěžovat“ (s. 163). Zůstaňme však u těchto prvních vět a podívejme se na ně zblízka a podrobně. Můžeme souhlasit s tím, že jevem se může stát jen něco, co samo jevem není, ale co je schopno se vyjevit. Můžeme se však spokojit tím, co slyšíme, totiž že to, co se může a má vyjevit, tu musí (napřed) opravdu „být“? Pokud ano, budeme to nicméně muset chápat trochu jinak, s obezřetnějším upřesněním, kdy a za jakých okolností, zejména však, který moment přitom máme na mysli. Po setkání řecké filosofie s židovským myšlením, tedy s nepochybně odlišnou tradicí, se postupně – hlavně v křesťanských kruzích – stalo běžným že slova „zjevení“ se užívá nikoli vnitrosvětsky, nýbrž jen výslovně theologicky, tedy jako zjevení boží (ať už se zjevuje sám Hospodin, anebo jeho Slovo, eventuelně nějaké „zázraky“, tj. události či děje, které mají ono „zjevení“ zprostředkovat). Toho se ovšem Patočka vůbec nedotýká a dává – nejspíš vědomě a cíleně – najevo, že se omezuje na tradici řeckou. Pro nás však bude právě naopak zajímavé a inspirující právě takové „zjevení“, v němž se zjevuje něco, co „není“, tj. co dosud „nebylo“ a co se stává teprve skrze toto zjevování. Tato většinou theologická tradice užití slov „zjevovati se“ a „zjevení“ ovšem také není bez vnitřního napětí a potíží při důslednějším domýšlení. Je totiž zřejmé, že v tomto případě samo „zjevování“ znamená něco jako specificky významné a přímo oslovující „stávání se“, tedy „fieri“. A právě v tom smyslu se termínu zjevení a zjevování užívá v případě „Slova božího“, a v tomto smyslu také trval Slavomil Daněk na tom, že „verbum fit“, nikoliv že „verbum est“, ani že „verbum factum est“.
(Písek, 080317-3.)

[Der kleine Wahrig] (slovník) ()

Phänomen
1 Erscheinung, etwas sich den Sinnen Zeigendes
2 der sich der Erkenntnis zeigende Bewuβtseinsinhalt
3 (fig) Wunder, Wunderding, ungewöhnl. Mensch
(6992, Der kleine Wahrig, Gütersloh 1993, S. 593-4.)
- – –
Pozn. (lvh)
[Obojí význam jde zřejmě spolu, i když rozdíly jsou ve skutečnosti veliké: na jedné straně jde o důraz na smyslové vyjevování, ale na druhé straně o to, co se vyjevuje co do svého významu, tedy „smyslu“, tedy myšlenkově, v podobě poznávání a pochopení.]

Ladislav Hejdánek (2009)

Fenomenologie má plné oprávnění k zdůrazňování fenoménů, jevů, tj. toho, jak se nám věci jeví. Je to nezbytná kontrola a dokonce jakási obrana před velkou tendencí věd, zejména pak přírodních, převádět vše a odvozovat vše z uměle vytvářených myšlenkových konstrukcí. Tato tendence, která provázela filosofii od samého počátku a kterou zejména exaktní vědy s horlivostí převzaly, se sice někdy ukázala a ukazuje jako efektivní, ale pouze za předpokladu vyloučení některých okruhů příslušné problematiky nebo dokonce vyloučení celách okruhů skutečnosti. Jde vlastně o jakýsi metodický redukcionismus, který někdy vede snáze k cíli (a je ostatně znám a užitečný i v matematice nebo v geometrii atd.). Takový redukcionismus může být v omezené míře užitečný, pokud si uchová vědomí pouhé metody či metodického relativního oprávnění, ale nikdy si nesmí osobovat nárok na plné uchopení a řešení problémů. Takže v tomto ohledu je samozřejmě důraz na to, jak se nám věci ukazují, jak se jeví, nanejvýš oprávněný a potřebný. Nikdy se však tento důraz nesmí zmocnit celé problematiky, protože někdy a v některých směrech rovněž selhává a musí být korigován. Konstrukce myšlenkových modelů může pak představovat velmi užitečnou cestu, jak omezenost recepce a registrace pouhé fenomenalisty napravit nebo aspoň odhalit. Stálá vědomá konfrontace přístupu fenomenologického a modely konstruujícího by měla proto představovat trvalou výzbroj každého filosofa a každé filosofie.
(Písek, 100423-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Jiří Němec kdysi (1980, v poznámce psané pro vězněného Havla) napsal hned v první větě, že „fenomenologická metoda je popis fenoménů“. Tento výměr nelze přijmout, leda jako pouhé první (a velmi nepřesné) přiblížení, které vyžaduje celou řadu dalších upřesnění a vysvětlení. Aby totiž bylo možno nějaký „fenomén“ popsat, je nutno jej „mít“ k dispozici. Kdy vůbec „máme“ nějaký fenomén k dispozici? A čím je vlastně fenomén, který ještě k dispozici nemáme? Popsat můžeme jen to, co máme nějak „před sebou“; můžeme mít „před sebou“ nějaký fenomén, aniž bychom jej ještě „měli“? Nespočívá nejvlastnější povaha fenoménu v tom, že jej už „máme“? Že už nám byl „dán“? Že se nám už „vyjevil“, „ukázal“? Právě zde musíme učinit zásadní rozhodnutí, totiž že náležitě rozlišíme „vyjevování“ a „ukazování se“, tedy „jev“ od „úkazu“. V úkazu se nám něco, „co“ se ukazuje“ dává k dispozici; to ovšem ještě neznamená, že si toho vůbec všimneme, ba dokonce ani to ne, že jsme třeba jen „disponováni“ k tomu, abychom si toho všimli. Nejrůznější skutečnosti kolem nás se dějí a ukazují, zatímco my si všímáme jen některých z těch, k jejichž uznamenání jsme vůbec disponováni (tj. kterých jsme vůbec schopni si všimnout). Jak tedy bude chápat fenomén: jako „úkaz“, kterého jsme si třeba ještě ani nevšimli, anebo jako „jev“, kterého jsme si nejen už všimli, ale který nám eo ipso už dává nějaký smysl, už mu nějak rozumíme (i když většinou zdaleka ne plně, a třeba ani ne správně)? Pokud tedy – podle Jiřího Němce – jde o popis fenoménu, je zřejmé, že nemůžeme popisovat něco, co se sice ukazuje, ale čeho jsme si ještě nevšimli. Pokud si však už něčeho povšimneme a pokud se na to soustředíme, nemůže jít nikdy o pouhý popis, neboť to, co popisujeme, je určité vykrojení toho, co se právě ukazuje, z rámce obrovské přesily toho, co se v téže době (a i nám) ukazuje také, ale na co nejsme soustředěni (i když necháme stranou, že mnohé z toho, co se v té době ukazuje a co by i nám hic et nunc bylo v principu také dostupné, bychom v tu chvíli vůbec nemohli registrovat, protože o tom zatím nic nevíme a k čemu jsme si zatím nevytvořili potřebné „konstrukty“, aby se nám to nepletlo s čímkoli jiným; sem náleží poukaz na nejrůznější nástroje – dalekohled, mikroskop, chemická reagencia apod. – které nám rozšiřují oblast registrovatelného).
(Písek, 100221-2.)