Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Gabriel Marcel (1968)

Označení, které by nejlépe charakterisovalo váš postoj na všech těchto úrovních a tváří v tvář všem těmto nebezpečím, je filosof bdělý, stojící na stráži. /67/
Ano, ostatně je to označení, kterého jsem použil ve svém projevu ve Frankfurtu – ten jste před chvílí připomněl. Myslím, že je to základní funkce, slovo funkce však nemá příliš rád; řekněme spíše úkol, který filosofovi přísluší: Zajímat se o dění a takříkajíc bdít nad vývojem způsobu myšlení, protože dobře víme, že každý z nás je neustále vystaven nebezpečí, že znovu upadne, řekněme, do morálky stáda, do konformismu, do morálky čistě iracionální. A v tomto bodě jsem zajedno s filosofy minulosti a s lidmi, které jsem znal a hluboce si jich vážil, jako byl například Léon Brunschvicg. Jakkoli velké jsou rozdíly, které kladou do protikladu moje a jeho myšlení, je to člověk, na kterého budu vždy myslet s určitým pocitem úcty.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 66-67.)

Emanuel Rádl (1933)

Bylo by ovšem hanba méně si vážiti Kanta, protože Němci prohráli válku; ale jest přirozené, ptáti se, nesouvisí-li Kant, německý národní filosof, s válečným duchem, a pomýšleti, čemu se Němci od Kanta učili a tak ve světle historické zkušenosti Kanta lépe chápati.
(Odněmčení, in: Nové Atheneum II, Praha 1920, str. 220.)

Ladislav Hejdánek ()

Hegel se velice mýlil, když prohlásil, že filosofie je doba vyjádřená v myšlenkách. Filosofie (ostatně velmi podobně jako matematika resp. geometrie, jejímž je jakoby dvojčetem) je rozhodně světem o sobě a pro sebe, a protože filosofií je mnoho, platí to o každé velké filosofii. Na rozdíl od „geometrie“ (matematice), pro niž uplatnění ve vědě a v technice není cílem, nýbrž pouhým upotřebením, prokazujícím i vnější, pro samu disciplínu vedlejší a druhořadou užitečnost, je pro filosofii uplatnění v životě a pro život vnitřním závazkem, povinností, posláním. To má své závažné důsledky i pro principiální rozvrhování filosofické práce, pro její naplánovanost a metodickou výstavbu. Chce-li resp. má-li filosofie mít vliv na lidský život soukromý i veřejný, na uspořádání společnosti a vůbec na všechny lidské aktivity, musí být schopna oslovit ne-li většinu, tedy alespoň ty nejvýznamnější lidi. Platón to vyjádřil požadavkem, aby se filosofové stali vládci, anebo alespoň aby se vládcové stali filosofy. To je ovšem v této radikální podobě neuskutečnitelné již z toho důvodu, že filosof si musí uchovat v jistém směru náležitý odstup ode všeho, co chce pochopit a čemu chce do hloubky rozumět. Naproti tomu něco pravdivého v onom Platónově požadavky vskutku trvá: svět potřebuje nápravu, ale pro tu nápravu je nezbytné, aby si všichni lidé nebo alespoň jejich většina osvojili přinejmenším něco málo z toho, co jim filosofie může poskytnout. Odtud požadavek alespoň základního filosofické vzdělání co možná všech členů společnosti – požadavek, kterému nelze nikdy definitivně vyhovět, už jen proto, že je zapotřebí filosoficky vzdělávat stále nové narozené a dospívající mladé lidi, tj. každou novou generaci (ale ovšem také proto, že úskalí takové „filosofické gramotnosti“ jsou četná a krajně nesnadná; např. okolnost, že neexistuje jedna jediná správná filosofie, jak se v minulosti někteří filosofové domnívali, vede nutně k tomu, že se i ona jinak žádoucí všeobecná filosofická gramotnost snadno mění v rozmanité ideologie, společnost rozdělující, místo aby taková kultivovanost společnost spíše stmelovala). (Písek, 010326-1.)

Friedrich Nietzsche (1884)

26 [142]
…
Der Philosoph als Herr, aber nicht in seiner Zeit.
/187/ …
(Nachgelassene Fragmente – Sommer-Herbst 1884, in: Sämtliche Werke Bd. 11, DTV München 1980 etc., S. 186.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Filosofování je možné pouze jako zcela a výhradně individuální, svébytná a samostatná myšlenková aktivita; filosoficky „spolupracovat“ ve vlastním smyslu opravdu nelze, lze jen pracovat na přidělených (nebo rozdělených) tématech v rámci filosofické školy (a tedy pod vedením určité jednotící koncepce). Na druhé straně však nelze filosofovat bez ohledu resp. bez určitých vztahů k jiným myslitelům, minulým i současným, a to znamená bez navazování na ně – a tedy v jistém smyslu bez rozhovoru s nimi (což ovšem vůbec neznamená v souhlasu s nimi). A k tomu je zapotřebí mít k dispozici dost rozsáhlou knihovnu – anebo přístup do dobře udržované a spravované knihovny univerzitní, fakultní nebo příslušných vědeckých ústavů (Akademie apod.). Tím se každý filosof nutně dostává do závislosti na institucích, i když v těch institucích přímo nepracuje (není v nich zaměstnán). Instituce však mají svůj vlastní způsob nejen působení, ale také způsob, jak se samy rozvíjejí. Tak např. když mají hodnotit, dávají přednost zcela jiným hlediskům, než jakými je vázána práce filosofa. Odtud všechny pokusy o tzv. „objektivování“ hodnocení, tj. zbavení hodnocení všech „subjektivních“ prvků. Ovšem skutečnou hodnotu filosofického textu a zejména filosofické práce vůbec nelze nikdy formalizovat (leda okrajově). Instituce ex definitione není s to vskutku ,hodnotitʻ.
(Písek, 141002-1.)