Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Klasické nejstarší a tradiční univerzity však neměly být „školami filosofie“ – filosofie v nich nebyla ani samostatným oborem, neměla vlastní fakultu, byla jen něčím v jakési směsi sedmi „dovedností“ (artes, tedy žádná scientia); artistická fakulta však byla považována za předpoklad a základ každého dalšího vzdělávání ve skutečných „vědách“ (medicína, práva, theologie); proto také byl takový důraz dáván na logiku, kterou už Aristotelés nepovažoval za jednu z filosofických „věd“, nýbrž jen za „nástroj“, organon. Takovým nástrojem, tedy jakousi „dovedností“ měla být později ( na nejstarších univerzitách) sama filosofie, ale „nástrojem“ mnohem rozsáhlejším a důkladnějším než i ta nejdůkladnější „logika“: dostala vysokou funkci dokonce ve službách theologie. A když byla theologie stále víc v nové době dehonestována, filosofie to nejčastěji odnášela spolu s ní, alespoň ta aristotelská, scholastická. Vědy se pak postupně stále víc oddělovaly a distancovaly od filosofie, v pozitivismu byla filosofie ztotožněna s metafyzikou a byla prohlášena je za pozůstatek minulosti. A i dnes jsou univerzity ochotny nechat filosofii žít jen jako jeden z oborů, a navíc vyžadují, aby byla „vědecká“. (To ostatně chtěli dokonce i někteří filosofové sami: zvědečtění filosofie, filosofie jako přísná věda, a podobně.) Filosofie však není věda, a nemůže mít ani jeden „předmětově“ vymezený obor, nýbrž jejím „oborem“ je (resp. může být) vše, cokoliv. Nicméně přes to přese všechno nelze filosofii považovat ani jen za „nástroj“, ani jen za metodu, i když ovšem v jistém smyslu „nástrojem“ je, a také má své určité metody; není to také „ars“ ve smyslu dovednosti, ale je to tak trochu „ars“ ve smyslu umění (neredukovaného na dovednost). Ale jedno má se skutečnými vědami společné: tak jako vědy nejsou a nemohou být pouhou „učeností“, ani filosofie se nemůže redukovat na „učenost“ (už ve starém Řecku se přece musela distancovat od tzv. mnohoučenosti neboli od mnohovědění, polymatheia). A tak musí filosofie nutně zůstat „problémem“ sama sobě; nemůže se nějak vejít do předem připravené nějaké přihrádky, krabice, šuplíku. S uměním (neredukovaným na dovednost) zůstává v určitých ohledech příbuzná, blízká, možná bližší než s vědami. Ale na druhé straně se musí umět vyrovnat s požadavky „vědeckosti“ ve smyslu přísného a přesného myšlení (což není nikterak normou pro umění a uměleckost).
(Písek, 110124-1.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Někdy mluvíme o filosofii jako o určitém „učení“, tj. „doktrině“, „nauce“. To je ovšem sice jen jazykový obyčej, návyk, ale jeho jednou nevýhodou či spíše vadou je to, že od sebe neodlišujeme aktuální, živé filosofování, a pak jeho „produkty“ (a dokonce zatvrdlé, zkamenělé zbytky, relikty). Daleko vážnějším problémem je však to, zda je vůbec možno filosofii „učit“. „vyučovat“ – slovo „doktrína“ je odvozeno od slovesa docere, učiti. Dalo by se říci, že v evropských tradicích je po staletí zakotvena představa, že filosofii nejen vyučovat lze, ale že to je potřebné a nutné. Teprve v jistém období „moderní“ doby dochází k zpochybnění tohoto přesvědčení, ale v docela obráceném smyslu: filosofii není třeba vyučovat, ale především proto, že je zpochybněna sama filosofie, tedy nikoli její „učitelnost“. Přímo programově to formuloval třeba Auguste Comte a po něm „pozitivisté“. Až s jistým zpožděním dochází dnes k tomu, že si stále víc „intelektuálů“, tedy vzdělanců, uvědomuje, že ani nejexaktnější vědec se nemůže nějakému typu filosofie a filosofování vyhnout. To, co je v jeho myšlení a myšlenkové práci možno kriticky odhalit jako jistý druh filosofie (či spíše jakýchsi filosofických „prvků“ či „útržků“, „rysů“, kousků myšlenkových struktur apod.), se však obvykle nešíří vědomě, zejména nikoli „učením“, nýbrž spíše nápodobou, a nejčastěji ovšem „nákazou“, „infekcí“. Takové kritické odhalování ovšem není možné ani myslitelné jinak než ve filosofickém smyslu: jen filosof je schopen takové „útržky“ filosofických předpokladů odhalit a posoudit, zda tam třeba i pro něho nejsou vedle všelijakých zastaralých nebo vůbec neplatných zbytků přítomna třeba i velmi závažná filosofémata, pro filosofii resp. další, nové filosofické zpracování a tedy filosofování nemálo inspirativní. Filosofie „vyučovaná“ se stává pouhou myšlenkovou dovedností, a ta se postupem věků vylepšuje a má ovšem řadu „druhů“ a „stylů“. Tím se ovšem stává zároveň nástrojem pro sofistiku. Problém školské (zejména vysokoškolské, univerzitní) „výuky“ filosofie spočívá v tom, že se tak může šířit (a opravdu také šíří) sofistika (na různých úrovních a za různými druhy cílů), ale že vlastní filosofie, tj. ta „pravá filosofie“ (orthé filosofia) je stále víc zakrývána a hlavně zaměňována za různé „nepravé filosofie“.
(Písek, 110421-1.)