Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Filosofie je vlastně první experimentální disciplína, i když tak zajisté nebyla koncipována a také si tak ani na počátku, ani dlouho později nerozuměla. Její experimentální charakter byl (a nadále je) založen na vynálezu pojmů a pojmovosti (což ovšem nemůžeme chápat redukovaně jako vynález technický, tj. týkající se pouze techniky myšlení). Podstatou experimentu je co nejpřesněji rozvrhnout (a nahlédnout) okolnosti, za kterých experiment podnikáme, a pak udělat něco nového, něco navíc, o čem nevíme, k čemu to v daných okolnostech povede. Experiment se provádí tedy zcela záměrně, s dobrou znalostí okolností, za nichž se provádí, ale již s jakousi preformovaností výsledku. Proto se také ve vědách často mluví o experimentu crucis nebo o kladení otázek přírodě. Příroda zajisté nemůže odpovídat verbálně, nýbrž jen ano – ne. Ona preformovanost spočívá v tom, že sice nevíme, zda ano či spíše ne, ale experiment nastavíme tak, že – pokud dohlédáme – jiné než tyto dvě možnosti nepřipadají v úvahu. Protože se však může stát, že odpověď nebude ani ano, ani ne, a nám se bude zprvu zdát, že je tudíž nesmyslná, což nás nutně kmusí přivést k závěru, že chyba je na naší straně (a ne na straně přírody), přijmeme verdikt, že naše otázka byla nesprávně položena, tj. že náš experiment byl nesprávně rozvržen. Ve filosofii je ovšem kontrola nesprávnosti otázek resp. pojmových, pojmově strukturovaných myšlenkových experimentů mnohem nesnadnější, protože i „odpověď“ ano či ne si nakonec musíme dát (zformulovat) sami (i když to nikterak neznamená, že to všechno záleží na nás a že to je eo ipso naprosto subjektivní, tj. libovolné resp. svévolné). Nicméně experimentálnost tím není redukována, nýbrž naopak dosahuje radikálnějších forem a pak i vyšších úrovní. (Písek, 030610-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Aristotelés kdysi řekl (napsal), že počátkem filosofování je údiv. Heidegger však (např. v přednášce z r. 1931) řekl, že údiv je překonání samozřejmosti. Z toho by se dalo usoudit, že specifickým tématem je pro filosofii „nesamozřejmé“. Snad proto je ve filosofii tak důležité jít jevům „pod kůži“, což znamená: nezůstávat u toho, jak se nám věci jeví. Fenomenologie má pravdu v tom, že nesmíme zůstávat u svých předsudků, tedy také u svých myšlenkových schemat, konstrukcí atd. Ale fenomény samy jsou plné našich typizací a schematických zjednodušování. To, jak se nám věci samy dávají, je vždycky už nějak před-zpracováno tím, jak jsme ve světě zabydleni a zdomácněni. Husserlova myšlenka tzv. přirozeného světa na tohle nějak zapomínala a zapomíná na to i po opravě Naturwelt na Lebenswelt, tedy když Patočka nahradil termín „přirozený svět“ na „svět našeho života“. Filosofie nikdy nemůže zůstávat u jevů, ale má právo při zkoumání jevů plně vyčerpat vše, co se z nich vyčerpat dá. V tom je fenomenologická metoda naprosto legitimní. Nikdy se však nemůže stát celou filosofií. Teprve jisté typy destrukce fenoménů nás mohou přivést k tomu, abychom se dostali k jiným fenoménům, na něž jsme nebyli dosavadní zkušeností připraveni a které se pro nás stanou nejen něčím novým, ale inspirací k novému zamyšlení, ba někdy k novým myslitelským projektům a rozjezdům, startům. A to všechno ne pouze proto, abychom si povšimli skutečností nenápadných (o to se snaží celá řada věd, dnes zejména např. fyzika částic a astrofyzika, ale také makromolukulární chemie a genetika, apod.), nýbrž zejména aby takové nové zpozorování nových skutečností uvolnilo naši spjatost se „samozřejmým“ a dobře známým, tak abychom se snáze dostávali za to, co je prostě jen dáno, k tomu, co tu je k pochopení (ne tedy jen k rozmnožení poznatků), tedy ke „smyslu“ toho, co jest. (Písek, 030821-2.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Filosofie (v jakékoli podobě) má významnou úlohu v orientaci člověka ve světě. Je ovšem pravdou, že ne každý člověk se potřebuje vyznat (a orientovat) ve světě ve všech směrech a do všech detailů; některým lidem může docela dobře stačit i velmi jednoduchá orientace, pokud mají na koho se obrátit, když se dostanou do menších nebo i větších nesnází. Bývaly doby, kdy archaickým lidem nebyla filosofie vůbec k dispozici, neboť jde o poměrně pozdní vynález starých Řeků; dnes by měla být filosofie schopna nahradit úlohu mýtů a různých náboženství do té míry, že by s nimi (ani s jejich relikty) už vůbec nemusela počítat. Je na to ovšem různost názorů; někteří autoři mají za to, že úloha náboženství (a snad i mýtů) je v něčem nenahraditelná. Někdy lze starším autorům jisté právo na takové přesvědčení dokonce přiznat, vezmeme-li v úvahu jistou principální omezenost řeckého typu pojmovosti, který vskutku úplnou náhradu za náboženství (a mytičnost) nemohl poskytovat. Jiná je (a hlavně napříště bude) situace poté, co si filosofové začali uvědomovat právě onu omezenost zpředmětňující pojmovosti (nemalou zásluhu na tom má světodějné setkávání a vzájemné ovlivňování dvou velkých kulturních a duchovních tradic, totiž řecké a hebrejské). Filosofie se už – přinejmenším v některých svých představitelích – naučila postupně rozpoznávat svá omezení a někdy se jim dost úspěšně dokázala buď vyhnout nebo je překonávat novými přístupy. Velkým problémem však zůstává nemalá setrvačnost starých způsobů myšlení (a to dokonce nejen zlomků starých typů filosofií, ale i zbytků myšlení mytického, kterého se asi lidé v jistých momentech nebudou moci zbavit ještě velmi dlouho a možná nikdy) v hlavách většiny lidí, když už v dané epoše špičkoví myslitelé dost jasně a zřetelně rozpoznali neschůdnost nebo i zavádějící charakter některých kdysi uplatňovaných přístupů a sledovaných cest. Výsledkem je něco mnohem závažnějšího, než co známe z jiných oborů, totiž napětí a někdy až propast mezi úrovní, jak myslí „znalci“, vyškolení „odborníci“ a zejména „výzkumní pracovníci“, zkrátka tvůrčí myslitelé, a mezi úrovní myšlení, charakteristického pro většinu neškolených resp. nedostatečně školených příslušníků dané společnosti a doby, které můžeme chápat jako „laiky“. A není zcela jednoduché ani snadné náležitě upřesnit, oč navíc tu vlastně jde: v každé i odborně etablované společnosti „filosofů“ dochází čas od času k pokusům o „zvědečtění“ filosofie, tj. o ustavení jakési vlastní, specifické „odbornosti“ (většinou v podobě více méně pevné systematické výstavby a vytříbenosti) – a tím ovšem ještě k většímu odcizení takového myšlení nefilosofické (nebo spíš filosoficky laické) veřejnosti. To je ovšem něco, co je pro skutečné filosofy zcela nepřijatelné, protože filosofie se vždycky musí maximálně snažit o to, aby dokázala oslovit co největší počet lidí; a to nutně vede k tomu, že se musí umět vyjadřovat tak, aby to bylo v případě potřeby srozumitelné.
(Písek, 070506-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Filosofie má nepochybně také své odborné povinnosti, tj. platí pro ni jistá odborná kritéria, jimž musí dostát. Některá z těch kritérií jsou záležitostí jakési konvence, a taková ovšem není třeba nezbytně zachovávat. Jiná však vyplývají z povahy filosofie samé (na příslušné úrovni, která se s dobou mění). Různost – a to značně velká různost – se připouští ve způsobu podání, např. pokud jde o literární formu (na to poukázal Patočka). Po druhé válce sáhli někteří filosofové dokonce po dramatické formě (Sartre úspěšněji, Marcel méně úspěšně, pokud jde o ohlas veřejnosti); poměrně oblíbená je forma dopisů, zatímco forma dialogů se netěší zvláštní oblibě. Nejobvyklejší je forma traktátů nebo studií; eseje bývají považovány za formu popularizující, ale v tradici se vždycky těšily přízni autorů, neboť byly s oblibou čteny (na rozdíl od traktátů, které celkově spíše odpuzují, protože kladou na čtenáře příliš velké nároky). V každém případě se však žádá od filosofa, který přichází s něčím novým a je zaměřen systematicky, aby soustředil své vývody do hlavních tezí, které nejen náležitě vyloží, ale také – a zejména – zdůvodní resp. co nejlépe vyargumentuje. A tak se ukazuje, že pro každého filosofa, který chce dostát všem nárokům svého zaměření, bez výjimky platí, že musí mít svou myslitelskou laboratoř, svou „myslírnu“, kde se musí co nejdůkladněji zabývat i těmi stránkami svých koncepcí, které třeba ani nehodlá v budoucnosti zveřejňovat. Anebo to chce zveřejnit, ale v odborném tisku; není třeba všechno do detailu vyložit i pro širší veřejnost. V každém případě platí, že také ve filosofii – jako ostatně ve všech oborech – je třeba respektovat rozdíl mezi badatelstvím a výzkumem na jedné straně a mezi uváděním do problematiky a zejména popularizací na straně druhé. Filosofie má zkrátka také svou „odbornost“, i když to právě pro ni neznamená a nesmí znamenat nějaké vymezení „oboru“ (a tím eo ipso na ztrátu celku).
(Písek, 070506-2.)

Ladislav Hejdánek (1968)

Když Jan Patočka v roce 1937 (kdy se Rádlovo filosofické dílo už jevilo jako ukončené, přestože těžce nemocný Rádl ještě žil) konstatoval, že Rádlův smělý pokus o překonání celé západoevropské myšlenkové tradice ztroskotal, dodal, že musí sloužit našemu dalšímu myšlenkovému úsilí za vzor odvahy a rozhodnosti v myšlení, jíž je a bude nám vždy potřebí, „i když ji budeme musit korigovat větší obezřelostí a sympatií k tradičním intencím filosofie“. Je proto významné, že se týž autor dnes po více než třiceti letech ve vztahu k Schelerovi domnívá, že právě „zde mohl navázat systematický pokus o překonání vší evropské metafyziky, kterou Schelerova filosofie pozoruhodně resumuje, aniž v tomto shrnutí dospěla k plnému vyjasnění a jednotě“. Každá skutečná filosofie je od počátku až dokonce jediným obrovským rizikem, které v nejrozmanitějších podobách hrozí otřást celkem myšlenkového podnikání. Tomuto riziku uniknou jen ti, kteří se každému systematickému podniku vyhnou a omezí se jen na komentáře (byť sebeduchaplnější). Scheler je pozoruhodným dokumentem toho, jak nejbystřejší analytický postřeh a nejsuverénnější ovládnutí „rafinovaných prostředků principiální reflexe“ nemusí ještě dostačit k splnění základního úkolu filosofie, jímž je nutnost sevřít pluralitu uzlových bodů současného myšlení hlubokou, ale nosnou koncepcí, reálným filosofickým programem. Obrovskému Schelerovu talentu jako by chyběla potřebná strategie. Emanuel Rádl měl mnohem pronikavější smysl pro filosofickou strategii, zdá se mi; téměř vše, co filosoficky podnikl, je však v detailech třeba provést znovu a lépe, precizněji. Ale také na Schelera je nezbytné navazovat; nesmírně cenné postřehy, jimiž jsou přeplněny jeho práce, je však nutno zapojit do nových myšlenkových kontextů.
(Člověk a „základ věcí“, Tvář 3, 1968, č. 2, str. 61.)